Marie Skalová se svým svatebním snímkem, kde ji šla za družičku Jaruška.

Marie Skalová se svým svatebním snímkem, kde ji šla za družičku Jaruška. | foto: Zuzana Mendlová

Z Ležáků přežily jen dvě děti. Jedno se po válce ocitlo na Ústecku

  • 0
Letos je to 74 let od doby, kdy nacisté vypálili osadu Ležáky, která sloužila za druhé světové války jako úkryt parašutistů skupiny Silver A vyslané z Londýna. Přežily jen dvě malé holčičky. Jedna se po válce ocitla ve Velkém Březně na Ústecku.

Kromě dvou děvčátek, Jarmily a Marie Šťulíkových, které byly poslány do Německa na převýchovu, byli všichni obyvatelé osady zavražděni.

Vypálení Ležáků

  • Ležáky byly osada na Chrudimsku, která byla 24. června 1942 vypálena
  • její obyvatelé byli zavražděni nacisty
  • 33 dospělých bylo ten samý den večer zastřeleno v Pardubicích, 11 dětí bylo odesláno do Polska do plynových komor a jen 2 byly dány na převýchovu do Německa, odkud se po válce vrátily
  • v reakci na atentát na říšského protektora Heydricha byly o 14 dní dříve vyhlazeny také Lidice

Ve Velkém Březně žije čtyřiadevadesátiletá Marie Skalová, rozená Louvarová, původem ze Včelákova u Ležáků, která obě malá děvčátka znala. Když holčičky přišly o rodiče, Louvarovi se o ně starali.

Den, kdy nacisti vypálili Ležáky, byla Marie Skalová v Pardubicích, kde sloužila v rodině stavebního inženýra. Od něj se dozvěděla, co se stalo. Až do konce války si všichni mysleli, že nepřežil nikdo.

Nejlepší kamarádka

Nikdo nevěděl, že z dětí, které byly odvezené do plynových komor, přežily tříletá Jaruška a roční Maruška.

Jejich matka Marie Šťulíková, rozená Pelikánová, která pocházela také ze Včelákova, byla nejlepší kamarádkou Marie Skalové.

„Do Ležáků je to ze Včelákova asi dva kilometry. Často jsem tam chodila Marii Šťulíkové pomáhat s hlídáním děvčátek,“ začíná své vyprávění Marie Skalová.

„Již několik dnů před zásahem bylo vidět v lomu německé vojáky, jak se snaží pomocí antén lokalizovat signál vysílačky. Všichni jsme si ale mysleli, že loví ryby. Nikdo o pravém důvodu nevěděl, to jsme se dozvěděli až později,“ vzpomíná Skalová.

To, co se dělo ve Včelákově, zná z vyprávění své maminky, která hlídala obě malé holčičky Šťulíkovy, právě když Němci obsadili Ležáky. „Pak přijeli němečtí vojáci a moje maminka musela Jarušku s Maruškou vydat,“ vzpomíná Skalová.

Totální nasazení

„Čtrnáctiletého strýce holčiček Václava nechali samotného v chalupě Pelikánových na Včelákově s tím, že je ještě malý. Maminka s tatínkem pak Vendovi s hospodářstvím pomáhali až do konce války, než se vrátil z koncentráku starý pan Pelikán, tatínek Vendy a dědeček Jarušky a Marušky,“ říká Skalová.

Sama Marie Skalová byla od ledna roku 1943 totálně nasazená v továrně Siemens v Berlíně, kde montovala součástky do letadel.

„V Berlíně jsme zažili i velké nálety. Jednou spadlo poblíž vojenské letadlo a kusy pilota zůstaly zachycené na blízkém stromě. Někdy z letadel padaly asi třiceticentimetrové ‚tyčky‘, které hořely i na vodě. Byla to hrůza. Lágr byl u jezera Tegel, tak jsme je často pozorovali na hladině,“ líčí Skalová.

Dvakrát se jí podařilo z Berlína utéct až domů do Včelákova, ale pokaždé ji našli a musela se vrátit zpět. „Sama teď nechápu, jak se mi to mohlo podařit a že se mi ani nic nestalo,“ říká.

Po válce přišla Marie Skalová na sever Čech za bratrem, který byl totálně nasazený na dráze v Ústí nad Labem, kde i zůstal. Když státní úředníci hledali děti zavlečené do Říše, našli v roce 1946 v Německu Jarušku a za čas i Marušku Šťulíkovy.

Pomoc s výchovou

Nikdo nevěděl, proč právě tyhle dvě přežily. Holčičky byly vráceny do Včelákova. Rodina Marie Skalové pak s výchovou dívek pomáhala, protože jejich děda Pelikán byl zesláblý z koncentráku a strýc ještě mladý.

„O Jarušku se starala moje teta v Hronově a já jsem měla u sebe několik měsíců Marušku, když se našla. Žádné hlídání jsem neměla, tak jsem si ji vodila do práce do Benaru ve Velkém Březně,“ vypráví Marie Skalová

„Já pracovala v přádelně a Maruška si mezitím hrála v kanceláři se špulkami. Pamatuji si, jak ji jednou můj tatínek, když tu byl na návštěvě, vozil na kole a Maruška volala ‚kolo ist kaput‘. Neuměla vůbec česky. Pak jednou přijel nějaký policista a odvezl ji zpátky k dědovi na Včelákov,“ dodává.

Když měla v červenci roku 1946 svatbu, šla jí Jaruška Šťulíková za družičku. Dodnes si dopisují.