Autorské duo Petr Pýcha - Jaroslav Rudiš. | foto: Jiří Nýdrle, MF DNES

Nápad na Lidojedy se zrodil v kuchyni, říkají autoři hry Rudiš a Pýcha

  • 0
Hororovou komedií Lidojedi, kterou uvádí ústecké Činoherní studio, se na zdejší scénu po deseti letech vrátilo úspěšné autorské duo Jaroslav Rudiš – Petr Pýcha. „Činoherák je naše srdeční záležitost,“ říkají oba autoři.

Lidojedi, to byla původně rozhlasová hra. Jak se vám líbí nápad Činoherního studia převést ji na divadelní prkna?
Pýcha:
My všechny texty píšeme hodně vizuálně. I ty rozhlasové. V případě Lidojedů jsme od začátku zasazovali postavy do konkrétních prostředí, do parku před pražský Wilsoňák, do kostela ve Vysokém v Krkonoších... Vidíme je v prostředích, které posluchač, divák ani inscenátoři nemusejí znát, ale my to tak potřebujeme.

Rudiš: Natália Deáková, režisérka Lidojedů, tu uvedla i vůbec první adaptaci Aloise Nebela s Leošem Nohou v hlavní roli.

Zasahovali jste divadelníkům do práce, nebo měli volnou ruku?

Rudiš: Scénář jsme před zkoušením přečetli, upravili – něco přepsali a připsali – a pak poslali pod Střekov.

Hra má netradiční téma – pojídání člověčiny. Jak vás napadlo?
Rudiš:
Říkali jsme si, kam až je možné zajít, když člověk potřebuje prachy. Pýcha: A taky kam až jsme schopni zajít my, když píšeme.

Rudiš: To téma je docela temné, ale Lidojedi jsou hlavně komedie. I když hodně černá komedie. Jinak ten nápad se zrodil u Petra v kuchyni, kdy jsme si něco vařili. Bez masa. Petr ho nejí, a když jsem u něj na návštěvě, nejím ho taky.

Pýcha: Představovali jsme si partu tří přátel z cateringové společnosti, jak zareagují na absolutně mezní nabídku. A těch prachů by bylo fakt hodně.

Chcete svou hrou poukázat na nějaké neduhy dnešní společnosti? Rudiš:
Partě z Mlsného Jacka, jak se ta agentura jmenuje, se daří docela dobře, ale přitom mají všichni pocit, že jim něco chybí, že nemají dost. Tahle pitomá nespokojenost je, myslím, v dnešní době hodně cítit. Čechům se přitom žije a daří jak nikdy.

Pýcha: Ale přitom si dokážeme naši nespokojenost celkem racionálně zdůvodnit. Lidi z Mlsného Jacka si taky docela dobře zdůvodňují, co dělají.

Činoherní studio už uvedlo jednu vaši hru – Strange Love. Jak dnes vzpomínáte na inscenaci s Markem Taclíkem?
Rudiš: Velmi bych si přál, aby se někde ještě hrála. Znám lidi, co na ní byli pětkrát, na představení se sjížděli fanoušci Depeche Mode, o kterých ta hra je, z celé republiky. A pořád dokola o ní diskutovali na svých fórech na internetu.

Pýcha: Strange Love měla kolem sebe silnou atmosféru. Mohli za to lidi, co na ní pracovali a bavilo je to. Režisér, herci, chlapi z techniky. I ti měli své výstupy, kdy recitovali překlady textů od Depeche Mode. A ta nálada byla taková, že režiséra Tomase Zielinského napadlo, že hru natočí jako malý nezávislý film. Celé divadlo včetně hostujícího Marka Taclíka odjelo na chalupu u Stvolínek a točilo se. Potom ještě jako bonus přišla nominace na Cenu Alfréda Radoka.

Při Strange Love jste se přímo podíleli i na vzniku inscenace. Tentokrát ne. Proč?
Pýcha: My jsme se na přípravách podíleli, byli jsme ve spojení s dramaturgyní Dášou Haladovou před zkouškami i během nich. Jenom nám tentokrát nevyšlo být přímo na místě.

Rudiš: Já jsem v zahraničí, a oba navíc už píšeme nové příběhy, kterým se musíme teď věnovat.

Pýcha: Snad se to podaří příště, Ústí máme rádi.

Pracujete na další společné hře? Rudiš:
Počátkem loňského roku rozhlas odvysílal naši poslední hru Podletí. Šlo o žánr drama loci. Drama, které je spojené s autentickým místem. Příběh, kde konkrétní město sehrává zásadní roli.

Pýcha: Hru jsme zasadili do Lomnice nad Popelkou, odkud oba pocházíme, a je o místním rodákovi, barokním skladateli Františku Jiránkovi, jeho prapravnukovi Fandovi, kytaristovi metalové kapely Táborika, a taky o Vivaldim a jeho pátém, ztraceném ročním období, které se právě jmenuje podletí. Mimochodem, podletí je skutečně obdobím v roce mezi létem a podzimem a znají ho všichni včelaři. A Jiránkové byli včelaři. Vivaldi taky.

Rudiš: O nových nápadech si povídáme u Petra v kuchyni. Určitě něco zase uvaříme.

Pane Rudiši, žijete střídavě v Česku a Německu, a jak jste zmínil, právě jste na literárním stipendiu ve Švýcarsku. Pracujete teď na něčem i vy samostatně?
Na filmové adaptaci mé poslední knihy Národní třída. Natočí ji Štěpán Altrichter, spolupracujeme i na scénáři. A pro divadlo v Brémách chystáme s Kafka Bandem adaptaci Kafkova fragmentu Zmizelý, který je známý také pod názvem Amerika. Premiéra bude letos v září.

Pane Pýcho, a vy?
S režisérem Vladimírem Michálkem pracujeme na filmu Benzína Dehtov a s Olmem Omerzu jsme dotočili zimní road movie o dvou čtrnáctiletých sígrech na cestě v kradeném autě napříč republikou. Film se momentálně stříhá a čeká na konečný název. Kromě toho píšu novou hru, kterou jsem už před časem slíbil Českému rozhlasu, jmenuje se Bulhar. Pro Olma jsem také napsal scénář krátkého filmu, který už byl podpořen fondem kinematografie u nás i u něj ve Slovinsku. A přemýšlíme o novém celovečerním filmu.