František Tesař skládal obří mozaiku v Ústí nad Labem podle předlohy ve...

František Tesař skládal obří mozaiku v Ústí nad Labem podle předlohy ve velikosti jedna ku jedné. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

Milimetr, a Přemysl by neměl nohy, říká muž, jenž složil obří mozaiku

  • 13
František Tesař sestavil v 80. letech v centru Ústí nad Labem obří mozaiku podle předlohy výtvarníka Miroslava Houry. "Šlo o milimetry," vzpomíná 75letý muž, který se mozaikářství věnoval čtyřicet let a v bývalém Československu představoval ve svém oboru špičku.

Kolik let vašeho života si ústecký monument vyžádal?
Na osazování mozaiky nás pracovalo 12 a zabralo to dva roky. Ovšem k tomu se ještě musí připočíst příprava jako tavení skla a podobně, to trvalo další rok předtím.

Čím byla tahle zakázka mimořádná? Jen velikostí?
Dělal jsem 300 mozaik po celém Československu. Naše dílna byla jediná v republice. Jsou mozaiky rozsáhlejší, třeba v Národním památníku, ale tam se podílelo víc autorů. Na jednoho autora je tohle bezkonkurenčně největší. Tím, že to je polosloup, tak ta zahnutá plocha zkresluje. Ale kdyby se plášť s mozaikou rozvinul, tak má 350 metrů čtverečních. Navíc Houra nechtěl klasickou průmyslovou mozaiku stereotypně složenou z kostiček, kde je jedna jako druhá. Měl představu, že tu bude různá velikost kostek a že půjde o strukturovanou štípanou mozaiku. Takže se tavily různě silné desky a z nich se štípaly kostky o velikosti až tří centimetrů. Tím vznikla atypická věc.

Jaký zážitek s ústeckou mozaikou vám nejvíc utkvěl v hlavě?
Když jsem poprvé vyjel na ten polosloup, měl jsem srdce až v krku. Stáli jsme v 25metrové výšce na střeše rozestavěné budovy a tam jsme začali mozaiku vykládat. Prožíval jsem šílené nervové vypětí, jestli založím nahoře první řadu přesně, aby dole neměl Přemysl Oráč nohy někde v záhonu. Tak jsem se bál, že jsem pořád běhal s metrem. Nahoře stačilo uhnout o pár milimetrů a dole by z toho byla chyba v řádu decimetrů.

Ale podařilo se...
Předně je nutné zdůraznit, že tohle byla jediná mozaika v mém životě kladená odshora. Normálně se klade zespoda, ale kvůli té mimořádné výšce by se mohla bortit. Metr čtvereční váží asi 25 kilogramů, a to by byl na 25 metrů obrovský tlak. Tak jsme museli vymyslet jiný postup a ten ještě musel brát v potaz další komplikaci, že neobkládáme rovnou plochu, ale oblouk. Domluvili jsme se s architektem, že vytyčí na fasádě body, kde nejsou figury a lze tam dělat spoje. A tam jsme mohli eliminovat případné odchylky. V závislosti na tom jsme si celý obraz načtverečkovali a rozdělili na úseky.

Jak se vlastně tvoří mozaika?
Nejdříve jsme v dílně vysázeli sklo zrcadlově na papír a přilepili moučným lepidlem. To se rozstříhá na úseky tak velké, aby je mohl člověk lepit na zeď. Pak se strhne ten papír a omyje moučné lepidlo.

Kde končí tvůrčí podíl výtvarníka a začíná vliv mozaikáře?
Výtvarník připraví předlohu jedna k jedné, na nás je vymyslet skladbu jednotlivých kostek. Střídají se malé a velké, což tvoří určité směry. Také kombinaci barev ovlivňujeme citem. Ač se může zdát pozadí u Hourovy mozaiky jednobarevné, má šest odstínů a správnou kombinací dosáhneme efektu, že "vibruje". I spára je výtvarná záležitost. Jde vlastně o dílo týmu autora s mozaikářem.

Nakolik jste vnímal ústeckou mozaiku jako ideologickou agitaci socialistického režimu?
Je fakt, že každý výtvarník se musel v té době podřídit. Dělal jsem s Hourou ale všechny jeho mozaiky a nějakou politickou angažovanost jsem ze všech jeho prací viděl jen tady. Vše ostatní byly ty jeho ruce, ty ho charakterizovaly jako osobitého výtvarníka. Byly jeho štěstím i neštěstím. Protože v té době ruce byly především dělnické, tak se Houra tehdejší garnituře líbil. Jeho námět byl ztvárnit historii kraje. Strana a vláda mu ale vytkla, že je to málo politické. A tak se dostal do ústředního motivu článek z ústavy. On z toho byl nešťastný, ale řekl mi: Nedá se nic dělat, musíme to tam vlepit. Nechtěl to ale graficky vkomponovat do výjevu, nechal to napsat nějakým písmomalířem a na první pohled bylo poznat, že je to záplata.

A tu politickou záplatu jste za pár let vy zase odpáral...
Po revoluci vznikaly tlaky, aby se ten nápis odstranil. Bylo štěstí, že ještě autor žil, protože padly i návrhy, aby se to vyřízlo a udělala se záplata ze štuku, kachliček nebo aby se tam vsadily hodiny. Houra navrhl nahradit nápis bílým domkem a za mnou přišel, jestli bych se toho neujal. Já se bál do toho sáhnout, aby to vázalo. Vždyť šlo o čtyři čtvereční metry. Naštěstí jsem měl doma ještě zbytky originálních skel z Hourovy mozaiky. Vyřízli jsme to, vysekali spoje a dnes můžeme říci, že je to originál Hourovo dílo, jak by asi vypadalo bez zásahu politického systému.

Jaká je současnost českého mozaikářství?
Po revoluci se tvrdilo, že mozaika jako technika byla politicky znevážená. Ale když se podíváte do rodiště mozaiky, do Benátek, uvidíte historická díla s církevními motivy. A podobně bychom mohli odsoudit i mozaiky z doby první republiky, kdy vládla témata legionářů v podání Švabinského. V dobách socialismu se podařilo zrealizovat přes 400 monumentálních mozaik, které ovlivnily architekturu. Porevoluční privatizace obor mozaikářství bohužel přesto zlikvidovala. Neexistuje jediná česká sklárna, která by ještě tavila mozaikové sklo. Podařilo se mi alespoň zachránit skladové zásoby historického materiálu. Teď jsem už jediný, kdo má z čeho opravovat historické mozaiky u nás.