Noříme se do tmy rozlehlých sklepů terezínské zbrojnice. Pomalu se vzdalujeme zvuku sbíječek, které se zakusují do starého zdiva nad našimi hlavami. Rekonstrukce někdejšího armádního objektu neúprosně pokračuje a fotograf Richard Homola se snaží ještě rychle zaznamenat stopy, které tu mohli zanechat Židé internovaní za druhé světové války.
Kužely světla z baterek rejdí po zdech, co chvíli musíme kvůli nízkému klenutému stropu sklonit hlavu.
„Dívejte se ale i pod sebe, ať do něčeho nešlápnete,“ varuje mě pražský fotograf. Podlaha je totiž v pravidelných rozestupech poseta exkrementy dělníků provádějících rekonstrukci zbrojnice. Toitoiky jsou pro ně v zimě asi příliš studené.
Richard Homola je ale na podobné podmínky zvyklý. Po kresbách, rytinách a dalších památkách po internovaných Židech pátrá už dva roky, za tu dobu prozkoumal desítky půd, sklepení a starých pevnostních objektů.
„Když jsem poprvé viděl rytiny v Poterně 3, kde bylo stanoviště stráže ghetta, byl jsem ohromen. Tušil jsem, že takto silných svědectví budou ve městě stovky,“ vzpomíná Homola na počátky svého projektu.
Od té doby navštěvuje Terezín pravidelně a nalezené stopy po ghettu zaznamenává velkoformátovým fotoaparátem. „Fotím na analog o rozměrech 18 krát 24 a větší. Z takového snímku poznáte úplně všechno včetně deformací materiálu a způsobu malby nebo rytí,“ upřesňuje fotograf. Negativy navíc vydrží sto let, tedy zřejmě déle než všechny zaznamenané malby a rytiny.
Zůstaly i novodobé nápisy po armádě
Světlo baterky se mezitím zastavilo na stropě, kde je několik nápisů vyvedených plamenem svíčky.
„Tady kdosi napsal 10 CIVIL, tady vulgárně P**A. Jde tedy zřejmě o památku po armádě,“ shrnuje náš průvodce Jiří Smutný, předseda terezínského Klubu vojenské historie. „Ovšem jak dokládají svědci, tak Terezín byl vulgárními nápisy pomalovaný i v době ghetta,“ dodává.
Přeplněné městoPrvní Židy deportovali nacisté do Terezína v listopadu 1941, od té doby ghettem prošlo více než 150 tisíc Židů. Mnozí odtud směřovali do vyhlazovacích táborů v Polsku, přímo v Terezíně zemřelo přes 33 tisíc z nich, zejména z důvodu nemocí, špatné stravy a otřesných hygienických podmínek. V létě 1943 byla hustota obyvatelstva v ghettu 130 370 osob na km², zatímco v Praze to bylo 5 820 osob. |
Stovky metrů čtverečních sklepení nám tentokrát nevydaly žádné svědectví na válečnou dobu. Našli jsme jen část historické elektroinstalace, ale případné malby či rytiny zmizely pod novodobější omítkou. Zbrojnice přitom do roku 1943 sloužila jako ubikace vězňů.
„Je mi jasné, že většinu památek po internovaných Židech nikdy nenajdu, další přehlédnu, k jiným se nedostanu. Času je málo a stopy ghetta mizí rychle. Už jsem se s tím ale smířil,“ říká Homola.
Z toho, co se mu však objevit a zachytit podařilo, jde mráz po zádech. „V případě Terezína nejde o významné a méně významné stopy. Silný příběh se totiž může skrývat za rozsáhlou freskou kinosálu i za prostým monogramem či nápisem na zdi sklepa od židovské holčičky. Mnohdy jde o poslední vzkazy nebo naopak výrazy naděje,“ upozorňuje fotograf.
Stopy ghetta mapují také také němečtí historici
V roce 2014 se do mapování stop ghetta pustili ve svém vlastním projektu i němečtí historici. V prosinci nalezli v domě Jiřího Smutného několik předmětů po internovaných vězních včetně čelního tefilinu, což je ručně psaný pergamenový svitek srolovaný do černé krabičky (o nálezu zde).
„Byly ukryté za střešním trámem, který jsem při opravě domu potřeboval vyměnit. Byla to obrovská náhoda,“ přibližuje nález Jiří Smutný. Oba projekty nyní v Terezíně probíhají paralelně.
Naše další cesta vede k Horní vodní bráně, kde Radomír Sumič z terezínského odboru správy majetku města odštípne starý zámek u dveří do jedné z místností. Z přítmí a prachu vystupuje prastarý obrovský trezor, torzo náhrobku a kamenické desky. Jinak nic. Richard Homola si proto s Radomírem Sumičem domlouvá na další týden návštěvu dalších objektů.
„Snažíme se tomuto projektu vycházet vstříc, protože je pro poznávání historie Terezína velmi přínosný,“ říká Sumič.
Židé se tísnili ve sklepích, na půdách i v kumbálech
Spolupráci s radnicí, ale i s Jiřím Smutným z Klubu vojenské historie si pochvaluje i Richard Homola. „Otevírají mi dveře do mnoha domácností. Pro řadu lidí není jednoduché pustit do domu kohosi s foťákem, kdo bude prolézat půdu či sklep,“ podotýká Homola.
Ve svém projektu totiž mapuje stopy ghetta nejen v objektech města, ale i v soukromých bytech a domech. „Zbývá mi projít ještě několik desítek domů, ale vím, že do poloviny z nich se nemusím dostat,“ dodává fotograf.
„Často mi také lidé říkají, že u nich nic nenajdu, že celý dům prolezli. Pak ale ve sklepě uvidím na stěně staré zrcadlo. Kdo asi potřebuje zrcadlo ve sklepě?“ vypráví.
Dnes už si totiž málokdo dokáže představit přeplněnost židovského ghetta. Před válkou zde žilo 7 000 lidí, ghetto však muselo pojmout 50 000 vězňů. Tísnili se ve sklepích, na půdách, v kumbálech na dvorcích, na jejichž zárubních jsou mnohde ještě ubikační čísla.
Na některé stopy ghetta ve svých domovech si lidé už zvykli, jiné přemalovali nebo odstranili. „Nikoho nepřesvědčuji, aby takové památky uchovával. Jen zaznamenávám,“ podotýká Homola.
V šeru katakomb si zkazil oči, ale nelituje
Za dva roky práce v Terezíně vzniklo asi 350 negativů, s některými velkoformátovými snímky se mohli lidé seznámit na výstavách v Kladně a Praze, následovat bude březnová výstava v Brně.
„Mým snem je ale získat pro expozici tak velké prostory, abych mohl představit všechny snímky. Toto téma je totiž silné právě v tom množství zaznamenaných stop ghetta,“ říká fotograf.
„V Terezíně jsem si za ty nekonečné hodiny ostření v šeru katakomb zkazil oči. Ale nelituji. Co snímek, to silný lidský příběh,“ uzavírá.
