Jak dlouho jste v kontaktu s uprchlíky?
Koncem letošního léta jsem začal navštěvovat uprchlíky v detenčním centru v Bělé-Jezové. A už před deseti lety u mě na faře bydlela šestičlenná uprchlická rodina z Čečenska. Jsem ve styku také s lidmi i v zařízení v Drahonicích.
Je to vaše osobní iniciativa, či církve?
Obojí. Českobratrská církev evangelická mě pověřila dělat faráře pro menšiny. V rámci tohoto úkolu jsem počátkem srpna pořádal demonstraci za propuštění uprchlíků z Bělé, což vedlo k tomu, že jsme je v pracovní skupině začali také navštěvovat.
S čím konkrétně zadrženým uprchlíkům pomáháte?
Jedna forma pomoci je materiální. Ve spolupráci s detenčními centry do nich dovážíme konkrétní věci, které jsou potřeba. Pro děti jsme sháněli například učebnice v arabštině, pro dospělé kávu 3 v 1, pro všechny hygienické potřeby a podobně. Dále jezdíme do detenčních center na návštěvy, kdy popisujeme uprchlíkům situaci ve společnosti z našeho pohledu, bavíme se s nimi a někdy i společně muzicírujeme. Z anonymních uprchlíků se pak stávají naši známí a přátelé.
Ministr spravedlnosti Robert Pelikán vybavení detenčního zařízení v Drahonicích po osobní návštěvě chválil. V jakých podmínkách jsou tam uprchlíci drženi, jsou podle vás podmínky důstojné?
Co se týká materiálního vybavení, je situace v Drahonicích podstatně lepší, než byla v létě v uprchlickém detenčním táboře v Bělé, které bylo přeplněné. Některé věci se zřejmě zlepšily, například uprchlíci mají již snadnější kontakt s možnou právní pomocí. Problém ovšem je samotná skutečnost, že lidé na útěku jsou dlouhodobě zadržováni, přičemž mají velmi omezenu možnost kontaktu se svými příbuznými a jsou udržováni v nejistotě, co se týká jejich budoucnosti.
Česká záchytná zařízení kritizují nevládní organizace, výtky má i Vysoký komisař OSN pro lidská práva, který kritizuje především dobu zadržení, špatné podmínky v táborech i fakt, že lidé za zadržení platí. Souhlasíte s tím?
Mezinárodní smlouvy mluví o pomoci uprchlíkům a ministr vnitra si pochvaluje, že tvrdý přístup České republiky působí, že o ni uprchlíci nemají zájem. Jak jsem již zmínil, materiálně se podmínky zlepšily, avšak to, že jsou uprchlíci v detenci dlouhou dobu, kdy jim devadesátidenní lhůta bývá dále prodlužována, je formou jejich šikany ministerstvem vnitra. Další prováděcí nařízení, například zabavení mobilních telefonů, i velmi limitované jazykové vybavení zaměstnanců uprchlických táborů, kdy většina z nich nemluví ani anglicky, to jen doplňuje. Co se týká chování zaměstnanců k uprchlíkům, někteří k nim mají korektní i dobré vztahy. O chování té druhé poloviny svědčí rozhovory, které poskytují médiím či diskuse k situaci v uprchlických zařízeních.
Na protestních akcích zaznívají radikální názory o okamžitém vyhoštění uprchlíků, uzavření hranic. Vyslovuje to i řada politiků. Jak tento postoj vnímáte?
Já se především osobně setkávám s přesným opakem - s lidmi, kteří cítí s uprchlíky soucit a chtějí jim pomáhat, což je podle mého názoru normální a většinový evropský přístup. Podle mého názoru se radikalizuje jen malá část společnosti. Prezident a ministerstvo vnitra vychází právě této extremistické menšině nepoměrně vstříc a strach ve společnosti spíše posilují. Domnívám se, že většina české společnosti pociťuje spíše soucit spojený s obavami, a je na politicích i církvích, aby nepodložené obavy rozptylovali a přiměřeně reagovali na ty podložené.
