„Dovezla jsem to, co jsem posbírala po půdách. Chtěla jsem ukázat i některé další oceněné kousky, jenže jsem je nenašla,“ směje se pětašedesátiletá umělkyně.
Dubí a Český porcelán pro vás nejsou neznámé. Už dvakrát jste se zúčastnila zdejších sympozií. Vracíte se sem ráda?
Vracím, protože porcelán je mou srdeční záležitostí. Pomáhala jsem i pořadatelům dubských sympozií se sháněním zajímavých umělců. Žila jsem 35 let ve Francii, jezdím po celé Evropě a znám spoustu šikovných lidí, které jsem naháněla do Dubí.
Hovoříte o sobě jako o sochařce, ale podstatnou část vaší tvorby tvoří design. To je ostatně vidět i na výstavě v Dubí.
Už kdysi jsem přemýšlela, že bych se rozdvojila. Jako designérka bych se jmenovala vyvdaným jménem, svobodné bych si nechala na sochařinu a malířinu. Ale ano, jsem hlavně sochařka. Design neboli užité umění jsem dělala proto, abych si vydělala peníze a mohla pak tvořit sochy tak, jak chci, bez ohledu na prodejnost. Ale design mě i baví. Estetika nám totiž v běžném životě chybí. Přijít může buď v nějaké velké dávce, například prostřednictvím krásného sousoší na náměstí, ale také může přijít kapku po kapce tak, že si koupíte pěkný šálek na čaj nebo kávu. Myslím, že i za těžké totality tu byla skupinka intelektuálů, kteří si v té hrůze sehnali hezkou skleničku a cucali z ní děsný Pražský výběr (tehdejší víno – pozn. aut.).
Eva Roučka
|
Jenže když už si lidé koupí hezký servis, dají ho doma do skleníku a pro každodenní pití kávy si pak koupí hrnek v supermarketu. Není to škoda?
To je pitomost a ignorování plezíru žití. Stejně jako v minulém režimu jsme i dnes příliš orientovaní na materiální konzumaci a málo na kulturní. Ta může vypadat i tak, že se obklopím předměty, které mi dělají radost. Už jako studentku mě udivovalo, jak v sobě lidé nekultivují to, co nás odlišuje od zvířat, tedy rozum a city. Proto ve svých soškách takovým typicky českým šťouralstvím nafukuji materiální část těla a hlavičky nechávám úplně malé. Třeba soška Drbny z Rokycan, to jsou dvě ženy, které jsem viděla na náměstí. Jsou ztloustlé knedlíky, takový kosočtverec na nohách, a drbají hrozné pitomosti. Člověk má jedno zdraví, proč si ho kazí?
Kromě keramických sošek otylých dam, které jsou pro vás typické, představujete v Dubí také díla dřevěná, křišťálová či porcelánová, ale i zlaté a stříbrné šperky. Mnohé z nich uspěly v řadě zemí světa. Máte na úspěch nějaký recept?
Když designuji, tak si musím představit eventuálního klienta. Úplně jinak budu přemýšlet, když budu tvořit pro americký, nebo pro evropský trh. Mám na výstavě dřevěné příbory pro Ameriku a to jsou pádla. V křišťálovém popelníku pro Ameriku se muselo dát vykoupat novorozeně. Ale když jsem dělala pro jih Evropy, tak to muselo být originální. Ital si koupí to, co soused nemá. Naopak Francouz si koupí přesně to samé, co má soused. Když to pochopíte, uspějete.
Uspěje však jen ten, kdo je obdařený talentem. Kdy se u vás přihlásil o slovo?
Asi jsem jako malá spadla do šliky (usazenina vzniklá při plavení kaolinu a následně používaná např. k výrobě cementu či suchých maltových směsí – pozn. aut.). V první třídě jsem vymodelovala Karkulku, paní učitelka si pozvala rodiče a řekla jim, že by to nevytvořilo ani patnáctileté dítě, tak aby mě dali do lidušky. Já pak byla v ateliéru keramiky pořád. Patlala jsem rukama a milovala to. Dělám do dřeva řetězovou pilou, mám kamenné sochy, ale keramika je jedinečná. Na ostatní materiály musíte mít nějaký nástroj, ale na keramiku můžete holou rukou. A vytvoříte jak prstýnek, tak dům. Vždyť i cihly jsou vlastně keramika.
A vaše cesta k porcelánu?
Na grafické škole Václava Hollara jsem poznala papír a obtisk, který je porcelánu velmi podobný. A porcelán, to je to nejsložitější v keramice, to je královna. Smršťuje se to, rozpadá, ale protože já mám ráda věci složité a komplikované, nebojím se toho. Vím, že si tím vybuduji určitou nedostižnost. To jednoduché se naučí každý. Čím více znalostí budu mít, tím lépe. Ve Francii jsem se ale u porcelánu moc nechytla, protože tam preferují porcelán de Limoges, a to je klasika. Musela bych dokola designovat rokoko, a to mě zrovna moc nebaví. Teď bych s nimi možná mohla spolupracovat, ale už jsem se přesunula do Čech a je to pro mě daleko.
Tak si to vynahrazujete v Českém porcelánu v Dubí?
Táhne mě to sem, to je pravda. Na sympoziu vždy udělám dvacet třicet hrnků, pak mě to ale přestane bavit, a tak hrnek položím, udělám k němu kolečka a je z toho letadlo. Nebo jsem si postavila stoleček za soustruh, na kterém holky v hale obráběly materiál pro porcelán. Lezou jim z toho takové špagetky, které vyhazují. Já jim je brala a lepila je na hrnek obrácený dnem vzhůru. Holky po mně divně koukaly, ale když pak viděly, co vyšlo z pece, tak se jim to moc líbilo. To je také úkol člověka s nadáním – vnést do továrny nějaký posun, nový rozměr. Nemusí to být vždy revoluce, stačí málo. Ty hašteřivé ženy, které ze špagetek vznikly, ode mě nakonec koupilo Uměleckoprůmyslové muzeum.
Je něco zásadního z vaší tvorby, co na retrospektivní výstavě neuvidíme?
Vůbec jsem nevěděla, co sem dám. Nakonec je tu to, co jsem našla po půdách. Několik oceněných věcí jsem chtěla ukázat, ale nenašla jsem je. Jsem totiž holka, která se kouká spíš dopředu než dozadu, a nikdy mě nenapadlo, že budu dělat retrospektivní výstavy. Takže z některých servisů mám jeden hrníček s uraženým uchem, z jiných jen černobílé fotky. Není tu nic z mé éry před emigrací v roce 1979. Nic z toho nemám.
Třeba se vám stará díla po letech vrátí.
Občas se to opravdu stane. Pro jednu francouzskou společnost jsem před lety dělala dekor s plameňáky a teď mi volali, že kdosi vyhrabal na půdě jednu vázu. Tak ji s velkou slávou dali do muzea.
