Jaké jste měla pocity, když jste poprvé vystupovala z okna kostelní věže ven a před vámi zela ta hluboká díra?
Byla jsem malá, tak si to už moc nepamatuji. Vím ale, že to byl nádherný pocit, když jsem pod sebou uviděla všechny ty lidi a děti, jak na nás mávají. Ten zážitek byl úžasný.
Neměla jste strach?
Poprvé jsem trochu měla, ale hodně rychle jsem si zvykla. Nyní už strach vůbec nemám.
A neměli ho vaši rodiče, když jste poprvé slétala z věže?
Když jsem se spouštěla z věže poprvé, bylo mi šest let. Ale protože moje starší sestra Jesika také od šesti let létala, máma už věděla, do čeho jdu. Vždycky ale se mnou vyjde nahoru do věže, předá mě horolezcům a pak se ještě dívá na to, jak mě připoutávají, aby měla jistotu, že je vše v pořádku.
Co vás ke sletu andělů přivedlo?
Odmala jsem sledovala, jak létá moje o pět let starší sestra. Chtěla jsem to zkusit také. Čtyři roky jsme účinkovaly spolu, ji to pak přestalo bavit, ale já pořád lítám ráda. Před časem se ke mně přidaly i dvě moje kamarádky, kterým se to také zalíbilo.
Těšíte se na to ještě pořád?
Těším se každý rok a samozřejmě jsem se těšila i letos! Jsem ráda, že můžu lidem rozdávat radost.
Kolik vás létá?
Slétáváme vždycky ve třech. Když je víc andělů, tak se střídáme, protože slet andělů je třikrát za den, poprvé před polednem, odpoledne a nakonec krátce po setmění.
Stalo se někdy, že se lana zasekla a zůstala jste viset ve vzduchu?
Když jsem v první třídě začínala, byla jsem o hodně lehčí než další dva andělé. Kvůli tomu jsem zůstala uprostřed cesty viset. Starší sestra mě chytila za ruku a díky tomu jsme obě sjely dolů. Horolezci pak vyřešili slaňování jiným způsobem a pro mě udělali samostatné spouštěcí lano.
Co máte jako andělé za úkol?
Naším úkolem je, abychom se smály, byly příjemné a mávaly hlavně dětem. Při jízdě dolů také dětem házíme vločky nebo hvězdičky, každý rok vymyslíme něco nového. Dole se s námi lidé fotí a my jim rozdáváme dárky pro radost. Často za námi přijdou malé děti a chtějí si pohladit naše křídla.
Slet andělů na náměstí
|
Zaznamenala jste i nějaké negativní reakce na vaše létání?
Já ne, ale máma si už leccos vyslechla. Poté, co na věži zkontroluje, že jsem dobře přivázaná, sejde dolů, aby se podívala, jak letím. A tam třeba slyšela, jak lidé říkají: Já bych tu mámu přetrhla! Já bych ji chtěla vidět, že svoje dítě nechá tohle dělat! A podobně. Většině lidí se to ale líbí a říkají, že je to krásný.
Jak vypadá a z čeho je vaše andělské oblečení?
Všechno je bílé, máme dlouhé šaty, bílé boty i rukavice. A samozřejmě křídla, ty máme dokonce z opravdového peří. Vlasy máme krásně nakulmované, a na nich svatozáře z hedvábného peří. Na obličej si dáváme hvězdičky, to se dětem moc líbí.
Létáte krátce před Vánocemi, to už je dost zima. Jak to řešíte?
Základem je termoprádlo, abychom nebyly zmrzlé. Na to pak svetr a teprve nahoru samotné andělské šaty. Když se dobře oblékneme, tak nám není zima, ani když fouká.
Jaké to je, vznášet se více než deset metrů nad hlavami lidí?
Je to úžasný a krásný pocit. Z věže je vidět na náměstí a na jezero, ale nejdůležitější jsou pro mě lidi, kteří jsou pode mnou, a děti, které nám mávají. Na ty se soustředím nejvíc.
