Proč Dům umění vůbec vznikl?
Fakulta umění a designu ústecké univerzity (FUD) nutně potřebuje ke své činnosti výstavní prostory. Pro umělce jsou něco jako pro chemiky laboratoř. Zároveň jsme chtěli naplnit roli univerzity, potažmo fakult, o které se čím dál častěji hovoří. Je to role toho, že by akademické instituce měly rozvíjet prostředí, ve kterém fungují, a protože v Ústí chyběl kvalitní výstavní prostor, snažíme se jej za univerzitu a FUD vybudovat. Dalším důvodem, proč jsme Dům založili, je i fakt, že Ústí doposud nemělo žádnou instituci, která by se zaměřovala pouze na prezentaci umění. Domy umění, německy Kunsthalle, se totiž nezaměřují na sbírání, ale pouze vystavování uměleckých děl.
Jaký čas jste potřebovali od vzniku myšlenky na vybudování až po samou realizaci?
Je to delší příběh. Po roce 1989 jsem jakožto kurátor převzal spolu s dalšími umělci Svazovou galerii Emila Filly. Od té doby jsme chtěli její činnost nějak povýšit, ale nedařilo se nám to, protože kulturní politika města tomu nebyla nakloněna. Naše galerie byla vytlačena na okraj a dnes pod touto značkou působí galerie v Předlicích. Takže myšlenka vybudovat ve městě kvalitní galerii je opravdu dlouhodobá a spojila se prostě s potřebou naší umělecké fakulty. Koncept výstavního prostoru jsme měli připravený řadu let, jen jsme čekali na příležitost. Vhodnou chvílí se stalo získání budovy bývalé univerzitní menzy, najednou bylo jasné, že jako fakulta budeme v rámci univerzity disponovat budovou, která je naše. To se stalo před dvěma lety.
Dům umění Ústí
|
Nyní ji tedy přizpůsobujete svým potřebám.
Ano, zatím se nám podařilo upravit výstavní prostory v prvním patře. Naším cílem ale je, aby celá budova sloužila umění, kultuře a ústecké komunitě. Chtěli bychom tu postupně otevřít malý multifunkční sál, kavárnu, ateliér či zázemí pro galerii.
Jaké jsou cíle galerie?
Hlavním cílem je, aby program, který se v galerii odehrává, byl vysoce profesionální a splňoval řadu požadavků. Program musí být mezinárodní a musí být opatřen velmi kvalitním doprovodným servisem, abychom naše náročné výstavy dokázali přiblížit divákům. Jednotlivé výstavy trvají zhruba sedm týdnů a ke každé máme bohatý doplňující program. Takový program se vždy nějak váže k tématu oné výstavy. Ale máme i cykly programů, které jsou dlouhodobé a nevážou se k ničemu nebo překračují rámec umění. Takovými jsou třeba literární čtení, moderované diskuse nebo edukační programy.
Prezentujete umění jinak, než to dělají klasické galerie a muzea?
Umění jako takové jinak neprezentujeme, stejně jako ostatní umělecké instituce jej prostě vystavujeme. Jiné ale možná je, na co se zaměřujeme, protože se snažíme pracovat s aktuálním uměním, které zrcadlí problémy dneška, a to nejen českých umělců, ale i těch zahraničních. Nyní například připravujeme výstavu Ulrike Grossarthové z drážďanské akademie umění, která se dlouhodobě zabývá otázkou změny kulturní identity míst, konkrétně v Lubani. Ta byla centrem textilní výroby v Polsku a obývaná byla především Židy. Grossarthová pak hledá stopy toho, co tam zbylo po té židovské komunitě, ale i textilní výrobě. Snaží se ukázat, jak ony stopy ovlivňují aktuální situaci Lubaně.
Když chystáte zahraniční výstavu, jak dlouho ji trvá připravit a jak vybíráte umělce?
Na umělecké scéně se pohybuji už víc než dvacet let a vystavuji nejen tady v Ústí, ale i v zahraničí, kde s některými institucemi spolupracuji dlouhodobě. Mám díky tomu vybudovánu velmi zajímavou vztahovou síť s mými uměleckými kolegy, řediteli galerií, muzeí a dalšími, která mi generuje informace a dává mi podněty, z toho pak vycházím při výběru umělců. Například maďarský umělec Csaba Nemes, jehož díla v Domě umění nyní vystavujeme - znám jej bezmála dvacet let. V jeho dílech se navíc spojila zajímavá problematika dnešní doby, a to problém migrace, takže byl ideálním kandidátem. Nemes se zajímá o veřejný prostor a průniky politické a společenské problematiky do kultury a umění. Jeho výstavu jsme připravovali prakticky od otevření našeho Domu umění, to znamená rok.
To je opravdu dlouho.
Během té doby jsem dvakrát navštívil Varšavu, kde Nemes vystavoval, několikrát se s ním setkal, vybírali jsme spolu díla a dohadovali se o koncepci. Samozřejmě během toho roku příprav probíhaly i jiné výstavy, protože souběžně jich vždy připravujeme několik. U každé jste v jiné fázi přípravy a dopředu víte, že je celý rok pokrytý. Takže nyní známe náš výstavní program až do března 2018.
Kromě již řečených dlouhodobých plánů, jaké jsou ty krátkodobější?
Už brzy, 15. února, začne výstava „Tvary myšlenek“. Jedná se o výstavu českého moderního umění zhruba od 2. poloviny 60. let až po současnost z ústeckých soukromých sbírek. Obešli jsme místní sběratele a z jejich kolekcí jsme vytvořili výstavu, která se zaměřuje na abstraktní, konstruktivní a konceptuální umění. Ukážeme významná a zajímavá díla a poukážeme na to, že kulturní potenciál Ústí je poměrně značný a že není tak nekulturní, jak se často zmiňuje.
