„Potomci zajatců na to často vzpomínají a hledají místo, kde tábor dříve stál. Ve Francii už bylo na toto téma dokonce napsáno několik knih. Proto jsme se rozhodli tábor připomenout, vždyť většina místních obyvatel ani neví, že tady někdy byl. Přitom je to součást historie města,“ vypráví Jiří Kašpar, historik a předseda Spolku historie města Dubí.
Ten plánuje ve spolupráci s místní radnicí umístit novou informační tabuli ve čtyřech světových jazycích na místo, kde tábor dříve stál. Během 2. světové války v něm spousta zajatců zahynula.
Informační tabuli město instaluje na svůj pozemek před areál firmy Řempo. „Chceme ji oficiálně představit v příštím roce. V tuto chvíli máme dvě možnosti, jak by mohla vypadat a řešíme to s firmou, která ji pro nás bude zpracovávat. V současnosti nám připravují finanční nabídku, podle toho se pak rozhodneme pro jednu z variant,“ podotkl tajemník městského úřadu Radek Kindl.
Plánek přibližuje podobu tábora a rozmístění jednotlivých sekcí.
Tábor Stalag IV C vznikl v dubské části Bystřice (německy Wistritz) v únoru 1940. Přímo v Dubí byl takzvaný hlavní tábor a spadala pod něj i pracovní komanda, která byla rozmístěna po různých místech celého Ústeckého kraje.
„Například v Mostě, Teplicích či na Cínovci. V Bystřici se nacházel hlavní tábor s velitelstvím v Drahůnkách, odkud se vše řídilo a byli tu hlavně britští a francouzští zajatci. Přímo v Dubí jich ale nebylo hodně, jednalo se zhruba o 250 lidí. Z dochovaných materiálů se dozvídáme, že britští a francouzští zajatci tu měli větší volnost a mohli sportovat. Naopak víme, že ruští zajatci, kteří byli v kmenovém táboře v menšině, tolik výsad neměli a zacházelo se s nimi špatně,“ vypráví Kašpar.
Ještě horší to podle něj měli zajatci, kteří se dostali do pracovních táborů v blízkosti nejrůznějších závodů.
„Pracovní komanda byla například u dolů na Cínovci nebo u chemičky v Záluží u Mostu. Tam bylo zhruba 8 tisíc zajatců a mnoho jich tam i zahynulo. Celkem bylo v táborech po kraji 25 tisíc válečných zajatců. Kromě Francouzů a Britů i Poláci, Italové nebo Rusové,“ sdělil historik.
Kolik přesně v táboře v Dubí zahynulo zajatců, se dodnes přesně neví. „Bohužel existuje minimum dokumentace. Našlo se sice několik plánků, jež vznikly podle paměti zajatců, a máme i nějaké fotografie, jak pracovali v lesích, ale bohužel neexistuje žádná fotka z prostředí samotného tábora. Víme ale, že tu někteří zůstali i poté, kdy byl tábor osvobozen. Jeden z nich například zhotovil pomník v Běhánkách na Husově vrchu. Našel si tady i manželku, po roce 1948 ale odešli,“ podotkl Kašpar.
Podle Kindla dokonce do Dubí občas přijedou i pozůstalí, kteří zajatecký tábor hledají. „Měli jsme tu návštěvu z Velké Británie, která se přijela podívat, kde byl jejich tatínek vězněn,“ uvedl tajemník.
„Chceme, aby tito lidé měli možnost se něco dočíst, proto bude tabule i v několika jazykových mutacích. Je důležité na některé věci poukázat a připomenout je. Vždyť spousta lidí, především mladých, ani neví, že tady něco takového bylo,“ dodal.
