„Jelikož jsme soukromá tvůrčí skupina, nikým nezřízená a nikým nedotovaná, byl pro nás zákaz konání akcí vlastně nečekanou stopkou v obživě. Z akcí, jak jsme je dělávali dvacet let, se nekonala v podstatě žádná,“ říká Stolař.
Nebyl by to však on, kdyby si neporadil. Se svými kamarády se přesunul do online prostoru a přivydělává si, jak se dá. Třeba i prodejem dřevěných briket. „Hledali jsme nové cesty, a myslím, že jsme je našli,“ prozrazuje v rozhovoru pro iDNES.cz.
Souhlasíte s tím, že by se lidé v divadlech mohli nakazit koronavirem?
Mám k tomu svůj obyčejný a jednoduchý postoj, který vychází mimo jiné i z toho, že můj otec byl jedním z prvních covidových pacientů v Teplicích, a díky známostem na všech postech, kontaktům ve všech sférách a prosbám o ušití roušek i od státních institucí jsem si o fungování systému udělal svůj vlastní obraz. Člověk se může nakazit všude tam, kde jsou k tomu pro vir vhodné podmínky. Nemyslím, že divadlo s obsazeností ob řadu by bylo horší než plný autobus. O to víc mě to mrzí, když my jsme divadlo, které hraje 90 procent představení venku.
O kolik peněz jste přišli? A máte nárok na nějakou vládní podporu?
Pokud mám být konkrétní - o všechny! Ale horší je, že jsme přišli o ta setkávání s lidmi tváří v tvář. To je alfa omega naší divadelní práce, interakce a improvizace v prostoru na dané téma. Při loňské jarní vlně jsem jako otec dvou dětí „dosáhl“ jen na výživné, nebo jak se to jmenovalo.
U balíčku „kultura“ jsem na naléhání okolí zkusil nastoupit do papírového kolečka, abych nakonec zjistil, že výsledek je ještě horší, než jsem čekal. Proplaceny mohly být jen uznatelné náklady, a to ještě z 80 procent, což ale u akce, která se nakonec nekonala, byl jen telefon a e-mail. Skutečné náklady totiž vznikají až při akci samotné - pódium nejelo, lavičky se nestaví, stan se nezvedal, kapela nehrála. Ale chápu, že to žádný úředník na světě nemůže pochopit.
Uvažoval jste o nějaké formě protestu, jak to udělali například majitelé restaurací?
Své revoluční období jsem si odbyl už v roce 1989. Od té doby buduji. Za své názory se nestydím, a pokud se někdo zeptá, rád odpovím. Loni jsme měli po dlouhých 18 letech budování a úprav konečně otevřít naši základnu - multifunkční centrum v Hrobu, bývalé kino. Součástí je i divadelní klub, který bude spadat pod hostinskou činnost. Tedy i zde jsme místo otevíračky slavnostně zavřeli. Ale nejsem ani hostinský, ani obchodník, jsem tvůrce. Tvořím za všech okolností, ať už jen příběhy, divadlo, filmy, kulisy, interiéry. Mou osobní formou, jak se k situaci vyjádřit, je opět tvorba. Jako v pohádce - dokud je smrt nerozdělí. O to vtipnější je to v Hrobu!
Situace v řadě sektorů je kritická. I ti, kteří měli naspořeno, už teď často nemají kam sáhnout. Je to i váš případ?
Popravdě, žiji okamžikem. Pokud zbývá na investice, dávám všechno do divadla. A poslední rok se šlo nadoraz, abychom to stihli. Bohužel. Umím minimalizovat osobní náklady, ale ty firemní? Elektrárnu ani vodárnu nezajímá, kdo jste. Naštěstí to ale zajímá lidi kolem nás. Mám prý dělat, co umím, o to kolem se postarají. Máme tedy domluvu - až bude nejhůř, řeknou mi. „Do té doby tvoř.“ A na druhé straně: „Kdybys opravdu potřeboval, půjčím ti!“ Je neskutečně silné a krásné mít kolem sebe opravdové přátele.
Všiml jsem si, že si teď přivyděláváte prodejem dřevěných briket. Jak vás to napadlo?
Nejdříve to byl vtip, že místo baletek budu vozit peletky. (smích) Taky bílé, taky 30 kilo! Ale byl to spíš chvilkový nápad kamaráda, kterému se hromadily piliny v dílně. Rozhodně se nedá mluvit o výdělku, a slovo byznys by vlci z Wall Street ve spojení se mnou asi nepřežili. V reálu si tu těch deset pytlů na večer ke krbu rozeberou sousedi za výpomoc. Ale jsem rád, tuží to kolektiv a zádové svalstvo. I když pozor, tuhle volal kamarád, že chce 10 pytlů! A přijel osobákem. Ptám se, kam to dá? A on, že nikam, že má plyn! A odjel. Vlastně nám tak zařídil topení na týden v divadle. Děkuju!
Kvůli opatřením nemůžete se svými představeními objíždět školy. O co dalšího jste přišli?
Hlavně o ty lidi! O kontakt s nimi, o diskuse a společná řešení divadelní zápletky. Většina našich představení se děje venku - městské slavnosti, oživené prohlídky, pohádkové cesty, festivaly. To vše padlo. Maturitní plesy, maškarní, to vše by mělo nebýt. Ale umíte si představit osmnáctiletého studenta, jehož zatím nejvyšší metou je maturita? A že na tom čtyři roky děláte, sháníte, něco domlouváte - a ono to už nikdy nebude? Chápu všechna proti, ale proč nikdo nehledá ta pro? A že cesty jsou... Kde je vůle, je i cesta!
Petr Stolař(49 let) Vystudoval teplické gymnázium, následně Pedagogickou fakultu UJEP, hereckou školu v Šumperku a Husův institut teologických studií v Praze. Nejprve pracoval jako učitel a vychovatel, později jako instruktor či moderátor Radia Tep. Následovalo angažmá v pražském Černém divadle, jako loutkoherec působil v Divadle rozmanitostí v Mostě. Po civilní službě v roce 1996 založil Divadlo V Pytli, které dnes sídlí v Hrobu na Teplicku. Je ženatý, má dvě děti. Ve volných chvílích rád sportuje. |
Své aktivity jste teď přesunuli na internet, do online prostoru. Jaká představení nabízíte?
Museli jsme najít formu, jak naše věrné diváky o zážitky neochudit. Hrajeme mikulášské pohádky, rozsvěcíme stromy a pořádáme andělské betlémské programy. Nabídli jsme obcím průjezdnou formu, kdy jim po předem vytyčené trase projede nasvícený ozvučený pohádkový vůz, ať už s andílky, nebo Mikulášem. Jiným se líbil přímý přenos z kostela, kdy se andílek probudí u oltáře a postupně se přidají betlémské postavičky, až nakonec s ponocným přejdou a rozsvítí stromeček. Jinde si zase objednali pohádku pro svou obec, kterou jsme natočili u nás v divadle na scéně a pustili ji jako přímý přenos na webu nebo našem Facebooku.
Na sociální síti běží i vaše talk show Škvírkou z Hrobu. Které zajímavé osobnosti už se v ní objevily?
Vzniklo to jako nouzové řešení, když jsme Divadelní klub nemohli otevřít veřejnosti. Jedeme každý pátek živě od 18 hodin a mám vždy dva hosty z různých oblastí i částí svého života. Pokaždé také z jiné části klubu, a navíc vždy v úplně jiném aranžmá. Ono se to vlastně vyvrbí až na místě.
Pozvání přijali a moc si to prý užili zpěváci, tanečníci, kuchař, žonglér, hasič, záchranář, baletka, herec, ale i recepční z domova seniorů, miss ČR nebo otužilec či dablérka filmových scén. Základem je, že se jedná o lidi, kteří do mého života někdy nějak vstoupili a obohatili jej. A my se na ten svět podíváme trošku jinak, zvesela, bez ostychu, jen škvírkou z Hrobu. A pokračovat budeme až za hrob! Sílu to získá teprve s živými diváky, kterých se nám do klubu vejde na šedesát. Moc už se na ně těšíme.
Lidé vám mohou přispívat dobrovolným vstupným či dary na transparentní účet. Cítíte v těchto těžkých časech podporu?
Nápad zřídit účet byl od dalšího kamaráda, který chtěl přispět už v dubnu a nevěděl kam. Tak mi to zařídil. Obrovská podpora a pomoc přišla v půlce dubna a v květnu, kdy jsem vůbec poprvé vyjel s velikonočně nazdobeným vozem po naší tradiční hodovací cestě. Natáčely se pasáže a ta euforická cesta plná podpory a radosti měla během pár dní 15 tisíc zhlédnutí! A lidé nosili vajíčka, lahve a chtěli nás podpořit. Během měsíce nám poslali přes 60 tisíc, neuvěřitelné! Ale obrovskou oporou byly i věcné dary. Při šití roušek lidé nosili látky, nitě, hospoda poslala oběd, sousedi zase vánočku... Prostě úžasné! Jenže měsíční náklady divadla jsou mnohem vyšší a žádná radost netrvá věčně. A tak jsem na tom pozitivním zážitku postavil jarní koncept - budeme jezdit a rozdávat radost.
Teď, skoro po roce, už je u lidí cítit únava, někde i rezignace. Tedy forma bytí na bázi dobrovolného vstupného je nejen krátkodobá, ale už hlavně pominula, a já to naprosto chápu. Podporou jsou nám ti, kteří nám věří. Kdo si u nás program, třeba i v nové, pro něj nevyzkoušené formě, objedná. A těm všem, i starostům a starostkám, patří velký dík. A stejný i těm kolem nás, kteří nám svou prací, radou a pomocí pomáhají dotáhnout náš sen do cíle. A i pro vás, kamarádi, to dokážeme. Letos ten Hrob otevřeme!
Situace je napjatá už dlouho a nikdo neví, co bude dál a kdy opatření skončí. Máte i vy vůbec ještě sílu bavit? A kde berete energii?
Naučil jsem se nezatěžovat se dlouho věcmi, se kterými nic nenadělám. A také udržet si zdravý odstup od předkládané pravdy. A opět to mám z příběhů. Když vám kouzelník v pravé ruce ukazuje a krásně mává šátkem, sledujte levou, tam se děje to důležité! Miluju život a lidi. A pak to máte o mnoho jednodušší. Navíc mi osud dal do cesty tu nejkrásnější práci na světě - dělat radost, vykouzlit úsměv, dát šanci prožít. A to ještě v té svobodné formě, kdy jste sám sobě ředitelem. No není to kouzlo? A dětem povídám, když někdo skuhrá - a teď si vem, že za války do toho ještě stříleli! A jsme rázem o stupeň šťastnější. Ale asi největší devízou je, že nevím, co je devíza. Že jsem pořád šťastné dítě, co si žije svůj svět podle svých představ. Zkuste to taky! Stačí chtít.
