Můžu mluvit bez průzkumu jenom z vlastní zkušenost.

A ta je takováhle: Pracoval jsem do 77, protože jsem neviděl důvod, proč bych neměl. A běželo to se mnou asi takhle: do padesáti jsem byl mladík (i když se mi to rodina snažila rozmluvit). Protože jsem nikdy nedělal vrcholové sporty, necítil jsem žádný úbytek sil nebo schopností.Do šedesáti to šlo po rovině. ve dvaašedesáti jsem si přerazil krček stehenní kosti,byl jsem půl druhýho roku na berlích (blbec hrál tenis jako divoký prase, až sebou třísknul), a od té doby to šlo skopce. No jenom fyzicky, mentálně jsem zvládal. Od sedmdesáti se ten sklon zvětšil, jenže našinec se zaťal a prohlásil houby s voctem a snažil se to táhnout dál..A doběhlo mě to teprve v 76, když jsem zjistil, že nezvladám. A tak jsem rezignoval (do dneška mě to škrabe). Poučení? Asi takhle: takhle to pravděpodobně jede s každým. Jenže v každém případě je ta časová škála jinde. A čím dřív se dostanou na ten svah, tím rychleji jde ten úpadek.Takže doporučuju, dát těm staříkům jakousi plachtu záchytu as tak v šedesáti