Areál přádelny léta tiše chátral, pokus o záchranu přišel pozdě.

Areál přádelny léta tiše chátral, pokus o záchranu přišel pozdě. | foto: Karel Pešek, MAFRA

Secesní přádelna jde k zemi, památkáři se ji snažili zachránit marně

  • 12
Do cenné secesní přádelny bavlny v Bystřanech na Teplicku se zakously bagry. Snahy o její památkovou ochranu přišly pozdě, protože majitel se o ni nestaral a zcela zchátrala. Vedení vlastnické firmy ILF odmítá, že by přádelnu nechalo zdevastovat cíleně, památkáři jsou přesvědčení o opaku.

"Bude to trvat ještě asi měsíc a bude dole," poznamenal muž, který postup bouracích prací v Bystřanech řídí.

Přádelna v Bystřanech

Přádelnu nechali v roce 1907 postavit bratři Grohmannové, jejím autorem byl známý teplický stavitel Johann David Ferber. Po válce byl podnik znárodněn a až do 90. let v něm byly Elektrotechnické závody. Po jejich úpadku areál chátral.

Vídeňská secese se na budově projevuje charakteristickými pilastry, do fasády vnořenými sloupy, které se tyčí přes jednotlivá patra budovy až přes horní římsu, kde je ukončují zdobené hlavice.

Velice hodnotné jsou také dvě věže vystupující z budovy: prašná na odvětrávání a druhá ukrývající schodiště. Mimořádně zdařilý byl zdobený podstavec komínu kotelny, která padla k zemi už před časem stejně jako přízemní stavba barevny a další pomocné provozy.

Na Teplicku donedávna zůstaly podobné budovy už jen dvě. První z nich, v Hrobu, padla už před několika lety.

Přádelna v Bystřanech bývala považována za průmyslový skvost. Nejcennější byla hlavní secesní budova s bohatě zdobenou fasádou a se dvěma věžemi.

"Cenná je především kombinace vyspělé stavební technologie, jíž byla nýtovaná konstrukce, a slohové prvky tehdy módní vídeňské secese s doznívajícím historismem," líčí Jan Hanzlík, který s partou přátel v roce 2010 podal na ministerstvo kultury návrh na prohlášení přádelny za kulturní památku. Tím by se zvýšily šance na její záchranu.

Žádost ležela až do loňska na ministerstvu, které teprve před půl rokem provedlo takzvané místní šetření objektu, který už byl ale příliš zchátralý. Hanzlík se prohlídky účastnil také. Už ale nejen jako nadšenec a fanda do architektury, ale jako profesionál, protože se mezitím stal památkářem.

Budova ohrožovala životy, tvrdí majitel

"Majitel nechal budovu řízeně zchátrat. Je to častá taktika vlastníků, kteří se nechtějí o objekty starat. Ministerstvo kultury totiž neprohlásí za památku něco, co je sice hodnotné, ale zničené," říká Hanzlík.

"Řízené" bylo chátrání podle něj v tom, že majitel neudělal nic, čím by devastaci zabránil nebo aspoň zpomalil.

"Od doby, kdy byl podaný návrh na prohlášení za památku, například zmizelo oplechování horní římsy, což přispělo k ničení zdiva. Voda způsobila, že se drolily cihly. Nahoře rostou stromy, jejichž kořeny narušují vodotěsnost střechy. Kvůli vypadaným taškám a neudržování ploché střechy do budovy zatékalo. Dveře byly otevřené, plot na několika místech prostupný," vyjmenoval Hanzlík.

Vlastníkem budovy je Kongresové centrum ILF. Její zástupce Oldřich Drápala popřel, že by nechal areál zchátrat záměrně. "To je vytrhnuté z kontextu nějakého jiného případu. Nevím, jak by to mělo souviset s tím naším," reagoval Drápala.

Na místě přádelny podle něj zatím nic jiného nevyroste. "Ta budova byla v havarijním stavu, byl na ní zpracován statický posudek, který doporučil její zbourání. Šlo jen o odstranění budovy, která ohrožovala životy lidí, protože se sem vloupávali a bylo otázkou času, kdy to na někoho spadne," uvedl.

Už se bourá? Já bych brečela, říká památkářka

Demolice však začala jen pár dní poté, kdy ministerstvo kultury rozhodlo, že budovu za kulturní památku neprohlásí. Rozhodnutí nabylo právní moci 31. ledna.

"Rozhodli jsme tak kvůli skutečně špatnému technickému stavu budovy. Ovšem druhou otázkou je, proč byla tak zničená. O řízené devastaci nepochybuji," uvedla Alena Pavlůsková z ministerstva kultury.

Že si majitel s demolicí tak pospíšil, ji překvapilo. "Už se bourá? To mi ani neříkejte, já bych brečela, byla to skutečně krásná stavba," poznamenala.

Secesní štuky mizí v hromadách suti, z níž dělníci vytahují jen cennou nýtovanou, ocelovou konstrukci. Ta skončí ve sběru.

"Tak, teď už se s tím nedá dělat vůbec nic. Je konec," povzdechl si památkář Hanzlík.