Kolem bezdomovců a narkomanů většinou Vánoce prosviští bez povšimnutí. Jsou divadlem určeným pro jiné než jejich oči.
Přesto je kdesi hluboko v nich vzpomínka na doby, kdy jim obluzené snění přivolávala vůně františků, nikoli toluenu, a časy, kdy měl perník pouze příchuť medu.
Vměstnat veškeré touhy lidí živořících v teplických squatech pouze do drog by ale bylo zkratkovité. Pořád jsou tu ještě další dva strašáci – hlad a zima.
„Matraci mám úplně promočenou, všechny hadry i deku taky. Jo, bude mi velká zima, ale já na to kašlu, nemám co ztratit,“ říká třicetiletý bezdomovec s biblickou vizáží a náklonností k těkavým látkám, který si říká Král.
V posledních měsících se Král stal inventářem Zámecké zahrady. „Rád bych se aspoň o Vánocích dostal k něčemu, v čem je alkohol,“ poznamenává.
„Poklady“ z kontejnerů
To Václav, který s ním vybírá tabák z nasbíraných vajglů, stojí nohama na zemi. Na ulici je sedm let a umí se otáčet.
„Rodina mi ukázala záda, tak jsem se naučil pomáhat si sám. Bez trestné činnosti seženu cokoli. V kontejnerech se dá najít zlato, telefony, ještě nevybalené jídlo i hotovost,“ směje se.
Přestože oholený a s brýlemi vypadá k světu, i on si tu a tam šlehne. Pervitin a prý dvakrát do měsíce, aby si vyčistil hlavu.
„Vánoce? Ty jsou pro děti. Dáme si víno a to je vše. Když jste na ulici, tak to ani jinak nejde. Vánoce budu slavit, až budu mít střechu nad hlavou,“ podotýká.
A snaží se pro to něco dělat – právě si našel práci, pak už by byl jen krok k levnému bydlení. „Mám taky malého kluka. Rád bych mu koupil nějaké dárky,“ svěří se nakonec.
Místo ozdob holé větve
Vánoce v teple domova stráví Jitka, odhadem pětačtyřicetiletá. Nedávno se sice vrátila z vazby za distribuci drog, o svátcích však jako jiný rok najde zázemí u matky.
„Pomáhám jí s pečením, teď jsme spolu dělaly linecké. Dárky neprožívám, nosím je mámě i přes rok. Nejvíc ale vzpomínám na Vánoce, kdy jsem byla malá. Teď to neřeším,“ vypráví.
Poslouchá ji stejně stará Lenka, která je závislá na heroinu. Při zmínce o cukroví se rozesměje: „Nejlepší na ulici je, že nemusíš nic vařit,“ řehtá se.
I ona pak ale přizná, že o Vánocích občas vzpomene na dávnou vánoční pohodu. „Mívali jsme hezké ozdoby. Teď mi stačí holé větve,“ dodává s tím, že už si ani nepamatuje, jak Vánoce vypadají.
V centru se těší na pohádku
Kdo o svátcích nenajde azyl u rodiny, přijde do kontaktního centra White Light v Trnovanech. Zahřeje ho teplý čaj, zasytí bramborový salát a sekaná, možná dojde i na cukroví.
„Pak si všichni sedneme a pustíme si pohádku. Je to možná zvláštní, ale vždy se na ni těší. Vzpomínají totiž na dětství,“ vysvětluje kontaktní pracovnice centra Petra Buchtová.
O vánoční akci je mezi bezdomovci a narkomany velký zájem, kapacita je ale omezená. „Vejde se sem deset lidí, a tak setkání pořádáme ve dvou vlnách. Lidé se musí předem nahlásit. Jsou za to rádi a většinou se nám tu mezi sebou ani nehádají, když jsou ty svátky,“ připomíná Buchtová.
Sami bezdomovci ale u ostatních lidí – když jsou ty svátky – vlídnější tvář nehledají. Většinou totiž mají špatné zkušenosti. „Každý kouká na svoji kapsu. Kdybych padnul na ulici, nikdo si toho nevšimne,“ žehrá Václav.
Po chvíli však svá slova mírní. „Ale ne. Občas nám někdo přinese do altánku kafe. Ani nevíte, jak nás takové gesto zahřeje. Víc než samotné kafe,“ dodává.
