Proč právě Smetanova Libuše? Co má společného se stoletým výročím Československa?
Libuše jako taková s výročím sto let republiky nemá žádnou spojitost. Navíc si 28. října připomínáme Československou republiku, jež už neexistuje. Za pozoruhodné považuji, že Smetanovu Libuši lze zhlédnout na třech operních scénách současně. To se, vyjádřeno s jistou nadsázkou, Smetanovi nikdy předtím nepodařilo. Svou operu komponoval na počátku 70. let 19. století jako korunovační operu. František Josef I. slíbil, že se nechá korunovat českým králem, ale slib nesplnil. Přitom příběh o Libuši je mýtem o uvedení na trůn dynastie Přemyslovců a František Josef I. byl považován za jejího dědice. Jeho národy od něho očekávaly cosi jako demokratické změny, k nimž však po porážce revoluce 1848 nedošlo. Pro českou společnost tento závan svobody z revolučního období znamenal určitou emancipaci, na niž navázala v 60. letech 19. století a očekávala, že dojde ke korunovaci českého krále. Tímto očekáváním žil i Smetana, zdůrazňoval, že Libuše není koncipovaná jako pouhá repertoárová opera, nýbrž jako slavnostní. A na zdůraznění svého tvrzení čekal po nekorunovaci na novou a vhodnou příležitost k premiéře díla.
Našla se událost, která byla prvního uvedení hodna?
Ano, ale až 11. června 1881, nejprve při návštěvě korunního prince Rudolfa. V Národním divadle pak podruhé Libuši uvedli poté, co divadlo vyhořelo a bylo s výraznými úpravami obnoveno 18. listopadu 1883. To již v symbolické rovině představovalo pro nemalou část české společnosti náhradu za nenaplněné, nepřiznané státotvorné požadavky. Jednalo se o jakýsi únik, který byl hledán nejen v hospodářské, ale i kulturní oblasti. Češi již v polovině století považovali to, že nemají velké, reprezentativní divadlo, za handicap. A ani tak nevadilo, že v této době scházela původní díla českých autorů, která by tuto budovu naplnila uměním. Týkalo se to i opery, jejímuž rozvoji dal impulz právě Smetana svou Prodanou nevěstou nebo Daliborem. Tato opera však ve své době nebyla dobře přijata. Smetana tu prokázal nemalou odvahu, když komponoval po všech stránkách náročnější a komplexnější Libuši, což není divácky komfortní opera. A tím, že se v určitém období stala a vlastně doposud stává dílem, v němž Smetanovo umění v mnoha významech a souvislostech překračuje dobu vzniku a její kontext, se prokázal jako vizionář.
Martin Tichý (*1975)
|
Jak k tomu došlo?
Jde o Libušino proroctví: „Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“ Mnoho diváků, kteří operu navštíví, čeká v průběhu děje právě na ono proroctví, které je hudebně monumentální, patetické a působivé. Je to opravdu náročný part úplně na konci, kdy jde dílo do finále. Všichni jsou unavení a zpěvačka v hlavní roli se musí vzepnout k poslednímu výkonu. Proroctví možná začalo být českou společností přijímáno až v době, kdy nebylo možné pokládat existenci národa za samozřejmou, v prvé řadě v těžkých letech první světové války. Po ní byla již Libuše považována za mimořádné a nezpochybnitelné dílo. Ale vždy bylo toto vědomí umocněno v dobách dalších politických krizí. Třeba v roce podepsání mnichovské dohody, tedy 1938. Tehdy byla na květen připravena premiéra jedné z dalších inscenací opery v Národním divadle, hlavní roli ztvárnila Marie Podvalová. Mimořádná zpěvačka a podmanivá operní herečka, která v sobě snoubila talent, jenž se rodí jednou za sto let. Toto nastudování na dlouhá desetiletí ukotvilo to, jak má Libuše vypadat, včetně hudební monumentality. V době německé okupace cenzura Libuši zakázala. Další významná inscenace mohla vzniknout až po 2. světové válce. Mimořádným počinem bylo provedení v říjnu 1968, v době okupační reality. V těchto kontextech není Smetanova Libuše politicky neutrálním dílem, návštěvníci si při jejím poslechu tehdy s čerstvě bolestnou zkušeností uvědomovali, že ono slavné „Můj drahý národ český neskoná“ nabývá mnoho poloh.
Pořád má ona Libušina památná věta takovou sílu?
Je samozřejmě otázkou, co je na celé Libuši zajímavé ještě dnes, proč se znovu inscenuje právě na výročí 100 let republiky nejen v Praze, Brně nebo Ústí. Jednak tu zůstává Smetanova mimořádná hudba, dobře zvolený i dodnes všeobecně známý námět. Pečlivě napsané, znělé libreto. A pak je tu ona symbolická rovina díla, s níž se pojí očekávání mimořádného, a řekl bych nejen uměleckého zážitku. A ten zůstává zpřítomněn jak v brněnské inscenaci, v níž s akcentací na výročí na jevišti defilují českoslovenští a čeští prezidenti, tak samozřejmě také v Ústí, kde vsadili, je-li to tak možné říci, na realisticky ztvárněný příběh.
