Osmaosmdesátiletý Bedřich Brabec maluje pomocí počítače staré Ústí částečně podle toho vlastní paměti a částečně podle dobových fotek. Obraz mu zabere čtyři až šest hodin. | foto: Jiří Preclík

Senior maluje na počítači prvorepublikové Ústí, jak ho vnímal jako kluk

  • 1
Bedřich Brabec ve svých 88 letech maluje s pomocí počítače. Zachycuje dávná zákoutí Ústí nad Labem až od roku 1750. Tyto výjevy čerpá ze starých fotek, obrazů a pohlednic. Nejčastěji ale ztvárňuje Ústí za 1. republiky a na to podklady nepotřebuje.

„To maluju podle paměti, žiju tu od roku 1930,“ usmívá se vitální důchodce.

Ústí zvěčňuje až do roku 1945, dál v čase nejde. „Staré město má pro mne svůj půvab, bylo ještě útulné. Rokem 1945 končí stará doba. Pak přišlo bombardování na konci války a nakonec bourali domy a celé ulice komunisté,“ vysvětluje.

V životě měl Bedřich Brabec vícero koníčků. V roce 1952 třeba dostal svůj první fotoaparát Voigtländer a v roce 1959 získal za jeden svůj snímek zlatou medaili na mezinárodní fotografické výstavě v Berlíně. Malování mu ale jako jediné vydrželo po celý život, i když profesionálem se nikdy nestal.

„Po stavební průmyslovce jsem chtěl jít na uměleckou školu, ale to prý podle vládního nařízení z roku 1950 nešlo. Z průmyslovky se mohlo jít jen na technické obory,“ uvádí hlavní důvod.

Největší dílo byla opona

Přesto kreslil, maloval oleje, akvarely, používal všechny možné techniky. Nikdy se ale jako malíř neživil a ani dnes své obrázky neprodává. „Nemám na to živnostenský list. Spíše je věnuji svým příbuzným jako dárek,“ říká bývalý stavební projektant v ústecké Spolchemii.

Bedřich Brabec

Narodil se 3. března 1927 v Teplicích, v roce 1930 se rodina stěhovala do Ústí. Vystudoval stavební průmyslovku v Děčíně a od roku 1950 dělal projektanta ve Spolchemii.

Od dětství rád maloval a vydrželo mu to celý život. Od roku 1996 žije v Domově pro seniory Orlická, kde začal malovat pomocí počítače.

Jeho zájem o historii ho přivedl k tomu, že začal malovat staré Ústí, částečně podle toho, jak si ho pamatoval on sám, a částečně podle dobových fotek a pohlednic.

Na vojně kreslil i karikatury vojáků a vůbec se věnoval hlavně malým formátům. Jen v roce 1949 si troufl na větší dílo - oponu děčínského ochotnického divadla. Byla velká 5x3 metry.

„Jednalo se o návrh našeho profesora kreslení, který ho namaloval jako akvarel, a já to pod jeho vedením přenesl na oponu. Byla to směs různých výjevů s lidskými postavami,“ vzpomíná na své začátky.

Když mu bylo něco přes šedesát, naučil se zacházet s počítačem. „Moc toho neumím, ale co potřebuju, to zvládnu. Malovat v počítači je pro mě mnohem pohodlnější, vše dělám pomocí myši,“ sdělil. Jeden obraz mu trvá kolem šesti hodin.

Budovy na jeho obrázcích mají zkosené proporce. „To je prostě můj styl, takto to se mi to líbí. Pokud se to někomu nezdá, já to kvůli němu měnit nebudu,“ usmívá se. „Musím přiznat, že město se nepyšní zrovna nejkrásnější architekturou. Ale je to moje město. Vždycky říkám, že maluji svoje Ústí,“ dodává.