Proč jste tehdy v Litvínově byl?
Jako studentský aktivista a vůdce jsem přesvědčoval hokejisty, aby nehráli zápas a podpořili (během sametové revoluce) stávku studentů. Je paradox, že jsem se po tolika letech vrátil a přímo v plné palbě. Dneska se hokej hraje, to je rozdíl oproti roku 1989, tehdy se nehrál. A já se bál, že mě tady ti chlapi, pro které byl hokej důležitý, zabijou.
Dopadlo to dobře a zaplaťpánbůh, že Litvajz hokej miluje dál a generuje pořád tak kvalitní hráče. Atmosféra je tady nádherná. My z větších měst, kde se lidi nevztahují k hokeji tak naléhavě, můžeme závidět.
Před 33 lety jste apeloval přímo v šatně, ať se ligový zápas zruší?
Mluvil jsem do mikrofonu, byl full house, a já těm chlapům řekl, že se nebude hrát. Předtím jsem to řekl hráčům. Určitě volali na jiné stadiony, jestli to není zločinné spiknutí, spolčení. A když zjistili, že se o to pokusí všechny týmy, řekli, že taky nehrají. Akorát lidi byli frustrovaní. Jsou určitá místa, kde potrava pro duši nebo pro sport je mnohem důležitější než kdekoli jinde. A tehdy to tak v Litvajzu v kontextu republiky bylo.
Připomněl vám to někdo?
Tři čtyři lidi tady byli a říkali, že si to pamatují. Já taky, dnes jsem si to osvěžil. Byl jsem v Litvínově s Mahulenou Bočanovou. Myslím, že jsme ne úplně docenili, do čeho se pouštíme. A že ve městě hokeji zaslíbeném to bylo mnohem bolestivější. Lidé tady tvrdě pracují, těch radostí neměli tolik a my jim ten hokej zabrali. Nikdy jsem na to nezapomněl. A jsem šťastný, že jsem dneska tady. Jejich potomkům nebo některým, kteří tady tehdy byli, jsem mohl poděkovat.
Jak vám zdejší hokej imponuje?
S klukama jsme se bavili, že není moc hokejových měst, kvůli kterým bychom si nechali rozbít po čtvrt roce volný víkend. Litvínov nám prostě stojí za to. Vygenerovali tady plno hráčů, kteří udělali radost nejen Litvínovákům, ale i nám ostatním z celé republiky. Moc si toho vážíme a kdo to tady nezakusil, nepochopí, jak město hokejem žije, jak je integrované, jak je to tady útulné, jak jsou lidi šťastní z hokeje.
Derniéra dvojčat v Litvínově: Stanley Cup z polystyrenu, dojatý Vetchý, Lukešovy slzy |
Loučily se hvězdy Viktor Hübl s Františkem Lukešem. Nakolik je znáte?
Já ta jména znám, samozřejmě. Asi 30 let jsem si každý den ráno kupoval sportovní deník a koukal se na výsledky. Tři dekády jsem znal jména všech hráčů ve všech sportech, a tahle tam zůstávala zatraceně dlouho. Vzpomínám i na Jindru Kokrmenta s dvaadvacítkou, ten se mi vepsal, byl takový zvláštní chlápek, byl výborný a něčím mě fascinoval. Hrál s Jirkou Lálou, to jsem miloval.
Litvínov taky dodal nejvíc hráčů do zlatého olympijského Nagana.
Na pozadí toho byl Ivan Hlinka. A on byl tak charismatický chlápek, že se vsadím, že ta šťastná, silná a obrovská generace Ivana adorovala a milovala. On byl garance, že tým bude jezdit nahoru dolů a klidně kvůli němu krvácet. Nevím, jestli byl Ivan dobrý trenér, ale byl tak super chlap, že kvůli němu stálo za to bojovat a chcípnout.
Co vy a hokej?
Hrál jsem ho, ale jen odborářskou soutěž. Míval jsem výzbroj, bavilo mě to a byla to součást mého sportovního života. Hokej jsem hrozně miloval, ale měl jsem z něj hrozně moc úrazů. Když jsem točil film, velmi často jsem musel v noci na šití a hned byl průšvih. Hokej není pro člověka, který se musí hlídat, aby neměl modřinu, zašitý obličej nebo jazyk skrz tvář. To se stalo mockrát. Stačily ty jiné sporty, natož hokej.
 |
Kdy jste ho hrál naposledy?
Asi před 15 lety. Pořád jsem dělal judo a bojové sporty, kde jsem se zaklel na 30 let. Toužil jsem po kolektivním sportu, protože jsem se celý život věnoval individuálnímu. Dokud jsem mohl, hrával jsem fotbal, volejbal, nohejbal, hokej. Tím jsem se sytil a vznikla přátelství na celý život. S Viktorem Ujčíkem, s Petrem Břízou, to byl jeden z mých úhlavních kamarádů, s Jirkou Hrdinou se kamarádím.
Jaké je pro herce stát uprostřed stadionu a promlouvat k fandům?
Herec je až sekundární, primárně jsem byl sportovec. A to ještě dlouho při tom, kdy jsem se živil herectvím. Taky jsem měl během jednoho filmu zlomený nos, čelist a prst, když jsem dělal bojové sporty. Dvacet let herectví jsem měl alternativní kariéru, pral jsem se.
Co vás na hokeji bavilo nejvíc?
Kolektiv, rychlost. My chodili hrát třeba ve dvanáct v noci na Kobru v Praze nebo na Nikolajku, to bylo strašné. Magorství, bláznovství.
