Dočetl jsem se, že jedna z vašich promítaček si zahrála i v hollywoodském filmu. Je to pravda?
Ano, a dokonce tři. Oslovila mě produkce amerického válečného filmu podle známého románu White Bird: A Wonder Story, že tady budou natáčet film z roku 1945, který se odehrává ve Francii. Hraje v něm například Helen Mirren nebo Gillian Anderson. Režíroval ho Marc Foster, který stojí například za snímky Hledání Země Nezemě, Horší už to nebude nebo bondovkou Quantum of Solace.
Jak k tomu došlo?
Někdo mě naprášil (smích). Přijela za mnou delegace, fotili si moji sbírku a chtěli do filmu použít jednu promítačku. Pak ale režisér rozhodl, že by tam chtěl mít dvě a nakonec do toho přišla i třetí, přenosná. Nabízel jsem jim přímo francouzské stroje z té doby, ale oni chtěli elektrickou, tak jsem tam nakonec protlačil českou Almo 16 z optikotechny Přerov. Bude to možná první česká promítačka v americkém filmu.
Kdy bude mít film premiéru?
V září. Hlavní hrdina, který ve filmu promítačky obsluhuje, byl i u mě doma. Bylo to v době největší covidové pandemie, celý štáb byl v rouškách, všichni museli mít negativní testy a podobně. Učil jsem ho zakládat film. Za půl hodiny to uměl, ale když se točilo, stejně jsem byl na place i já, aby to šlo rychleji. Natáčelo se v ateliérech na Barrandově a také v kině na Ořechovce, které si filmaři pronajali asi na dva měsíce. Jeho kabina byla vybavená moderními promítačkami, které jsme museli demontovat a odvézt pryč, aby byla místnost úplně holá. Pak jsme tam přivezli moje promítačky rozložené na kousky a všechno jsme na místě dávali dohromady.
Dostal jste za půjčení svých projektorů zaplaceno?
Samozřejmě, měli jsme na to klasickou smlouvu. A nakonec to pro mě bylo výhodné, protože se kvůli covidu natáčení protáhlo. Někdo ze štábu totiž onemocněl, a proto se natáčelo déle.
Miloš Štěpán (66 let)Vyučil se v oboru truhlář a poté vyráběl nábytek. Filmové začátky zažil v sedmi letech, kdy si půjčoval přístroj Optilux 8 od svého tatínka. První promítačku značky Zeiss ikon získal v roce 1973. Od té doby je sbírá. Jeho sbírka dnes čítá zhruba 160 kusů historických projektorů. Vlastní i opravdové skvosty, například 600 kilogramů vážící Meopton UM 70/35, kterých je v republice jen pár, nebo Pathe Frerez z roku 1908, první putovní kino na severu Čech. |
Máte z natáčení nějakou historku?
Promítací místnost byla úzká a dlouhá. Když jsme tam všechno navozili a postavili, vzal jsem štětec a všechno naleštil a vypucoval. Produkce tam nanosila světla, kamery a monitory. Pak přišel maník s ventilátorem a po celé místnosti rozvířil takový prášek, takže to čančání bylo k ničemu (smích). Potřebovali to kvůli efektům a atmosféře. Ale zažili jsme i další zajímavosti.
Povídejte.
Celým filmovým štábem se občas šuškalo „bába je tady“ nebo „bába přijede“. Přišlo mi, že z ní měli větší respekt než z režiséra. No a ke konci natáčení, před poslední klapkou, přišly k promítací kabině dvě paní a od dveří koukaly směrem dovnitř. Zeptám se jich, jestli tu techniku mám spustit, aby viděly jak to maká a svítí. Obě byly nadšené. Mladší z nich byla Češka, tak jsem se jí potichu zeptal: „To je ta bába?“ Odpověděla mi: „Ano, jde o hlavní designérku filmu Jennifer Williams. Chcete se s ní vyfotit?“ No a tak sundala kabát, vrátila se mezi nás a máme na památku krásnou fotku s postrachem celého štábu (smích).
Vtipných zážitků jistě muselo být hodně...
To ano. Když se například točilo v ateliéru a já zrovna nemohl, pověřil jsem syna, který v Praze bydlí, aby byl filmařům k dispozici. Strávil s nimi tři dny. Promítalo se zrovna z takového autíčka a jak jsou technici zdegenerovaní digitalizací, přišel k němu zvukař a ptal se, jestli by promítačka nešla trochu ztišit. Později přišel kameraman, jestli by obraz nešel rozjasnit. A nakonec i režisér, zda by obraz nešel zvětšit. Tak jim řekl, že to fakt nejde (smích). Když pak v jedné z promítaček vyměnil žárovku za silnější, vyrazilo jim to tam pojistky. Nakonec museli přinést jiné trafo a dotočili to.
Promítačky a filmovou techniku sbíráte už téměř 50 let. Prozraďte, jak jste se k tomuto netradičnímu koníčku dostal?
Na to se mě ptají všichni. Když mi bylo asi sedm let, táta nám doma promítal na zeď Ferdu Mravence, Pepka námořníka. Měl promítačku Optilux 8. Později koupil i první kameru, se kterou nás natáčel u bazénu, na zahradě nebo třeba o Vánocích. Pak nám to promítal. To bylo moje první setkání s filmem. Táta byl tehdy v klubu filmařů amatérů, půjčovali si různé grotesky a podobně. Když jsem byl pak větší, bylo mi asi třináct let, rodiče odjeli na dovolenou a já si v drogérii za 21 korun koupil svůj první film. Se sestrou a její kamarádkou jsme natočili první a hned trikový film, jak skáčou z garáže a podobné blbiny. Když jsem to pak promítal rodičům, táta zjistil, že s kamerou umím a už ji přede mnou neschovával.
A vy jste natáčel jeden film za druhým…
Přes partu fotografických nadšenců se o mě dozvěděl vedoucí kina, který chtěl v Krupce založit filmové studio a oslovil mě, jestli bych s nimi nechtěl točit. V roce 1972 jsme ve městě založili filmové studio Krupka a začali natáčet filmy o dění ve městě. Šlo o nejrůznější dokumenty, grotesky a podobně. Postupem času nás přibývalo, bylo nás asi šest nebo sedm a točili jsme různé kladení věnců a kulturní akce. Také jsme podnikali exkurze na Barrandov a do Československé televize.
Jednou jsem dostal starou promítačku, když se něco vyřazovalo ze školy. A postupně nám začali starou vyřazenou techniku nosit i další lidi. Když se rušily ukázky na krajském filmovém podniku, získali jsme plakáty, fotky a další věci. Postupně toho přibývalo, hlavně když na internetu začaly nejrůznější aukce a burzy. Tam jsem hodně nakupoval. V dnešní době už tam ale není nic, co by mě zajímalo. Tak vzácné věci, jaké tam byly třeba před 15 lety, už k dostání nejsou.
Asi jste za techniku utrácel velké peníze, že?
Tehdy jsem byl za promítačku ochotný dát i 15 tisíc, jen abych ji získal. Ale jednou jsem se spletl a na Aukru místo šesti tisíc naťukal 60 (smích). Aukci jsem vyhrál, ale když jsem se podíval na tu částku, kroutil jsem očima. Nakonec jsem ale naštěstí zaplatil jen 12 tisíc, což bylo o trochu více než poslední nabídka.
Kolik dnes vlastníte promítaček?
Už jsem je dlouho nepočítal, ale jejich kolem 160, a k tomu asi 30 kamer. K tomu se navíc vážou různé doplňky jako lepičky, převijáky, kopírky, titulkovače a podobně. Většinu si opravuji sám, ale s některými jsem si opravdu nevěděl rady, i když mám i soustruh. Mají v sobě motorky, které mají litinová pouzdra. Jenže litina za ta léta křehne a začne praskat. Něco se v tom zkroutí, praskne, pohne a je to v háji. Spousta promítaček už se ke mně dostala ve špatném stavu, někdo je třeba zapnul i přesto, že nebyly dlouho používané a zatuhl v nich olej. Nebo je někdo napatlal vazelínou, která časem ztvrdne. Pak to někdo zapne, běží to těžce, a ne aby to vypnul a vyčistil, ale týrá to, až motor shoří. Jenže ten už se u většiny přístrojů nahradit nedá.
Jaká je vaše nejstarší a nejvzácnější promítačka?
Nejstarší bude asi Pathe Frerez z roku 1908. O rok později s ní začal Josef Hasenkopf promítat první putovní kino na severu Čech. Původně byl elektrikář a dva roky čekal na licenci, než mu to umožnili. Měl vyčleněné obce, kam mohl jezdit. Musel si sehnat filmy, zařízení, všechno. Ale měl určité podmínky, nesměl promítat filmy s pornografickou či náboženskou tematikou, krvavé filmy ani nic štvavého proti státu. Takže vlastně promítal jen grotesky. Kino provozoval asi pět let a pak se na to vykašlal a vrátil se ke své původní profesi. Tento projektor byl vystaven na mé výstavě v ústeckém muzeu, kde k němu měli zaarchivovaný rozpis jeho cest i s názvy filmů, které hrál, a dokonce i jeho originální licenci k provozování putovního kina.
Ale mám ještě starší udělátka okolo roku 1888, jako například jednoduchý praxinoscop nebo Purkyňův stroboskopický kotouč. A také dřevěnou prohlížečku papírových stereoobrázků.
Jak vůbec tehdy vypadalo promítání filmů?
Dokud byly filmy němé, k promítání bylo potřeba točit klikou. Dokonce i kamery byly na kliku. Filmový pás byl na vysoce hořlavém podkladě, a tak tuto zábavu bylo nutné provozovat jen za přísných bezpečnostních podmínek a licencí. Později se do projektorů přidávaly nejrůznější motorky. Všechno běželo rychlostí 18 obrázků za vteřinu, až s nástupem zvukového filmu se rychlost zvýšila na 24 obrázků a klika už nestačila. Je ale potřeba si uvědomit, že filmy tehdy nebyly dlouhé, měly třeba jen pět minut a ne dvacet jako dnes jeden díl třeba ze šesti takového celovečerního filmu. Navíc nebyla klasická kina, ale nickleodony, takzvané kabarety za niklák. Vystupovaly v nich nejrůznější tanečnice, kouzelníci, hudebníci a pak přišel pán s promítačkou, který zatočil klikou a pustil lidem nějakou grotesku.
Nesbíráte jen promítačky, ale také další techniku, filmy, a dokonce i historické plakáty, že?
Ano. Mám třeba úplně první plakát prvního kina na světě – Reynaudovi pantomimy. To byl předchůdce a velký soupeř bratrů Lumiérů. Tehdy si mezi sebou hodně konkurovali. Reynaud měl papírové pásy a celuloidová okénka, na která si všechno ručně kreslil a vybarvoval. Přes zrcadlový systém praxinoscop pak točil klikou a promítal to lidem. Už tehdy to bylo zadní projekcí. Měl výhodu v tom, že mohl točit dopředu a dozadu, takže dokud se lidé smáli, vracel jim to dokola. Když pak utichli, jel dál. Jeho představení trvalo až dvacet minut. Samozřejmě ke sbírce patří i velký filmový archiv, kde si každý najde, co ho zajímá. Já jsem zatížený na hudební filmy, ale mám i film s tramvajovou dopravou v Teplicích i filmy z 50. let z Ústí nad Labem.
Odborná literatura hovoří o tom, že kinematograf založili v prosinci 1895 bratři Lumiérové…
Někdo bere jako průkopníky kinematografie bratry Lumiéry, ale já všude říkám, že to tak nebylo, jenom tu techniku dovedli k dokonalosti, a tak zůstala ve stejné podobě dodnes. Myslím tím filmový pružný pás. A s tou slávou je to podobné, jako když máte šikovného řemeslníka a pak méně šikovného, který bude mít konexe a peníze, udělá si větší reklamu a v důsledku bude slavnější. Stejné to bylo i s Lumiéry, měli totiž tatínka, který měl firmu na fotografický papír, takže byli s penězi a technikou za vodou. Objížděli celý svět a hledali šikovné lidi, kteří vymýšleli, jak rozhýbat statické obrázky. Každému z nich sebrali patent a sice mu za to něco zaplatili, ale pak to všechno poskládali a z poznatků z celého světa vytvořili kinematograf. Ve skutečnosti to ale nebyl jejich nápad. (oficiální zdroje uvádějí, že Reynaudovy světelné pantomimy poprvé vysílaly v říjnu 1892 – pozn. redakce)
Víte o nějakém sběrateli v republice, který má více projektorů než vy?
Ano, jsou takoví. Ale mě stačí, když mám všechno jen jednou. Dvakrát mám asi jen tři promítačky, vzal jsem je jen dílem náhody. Někdo má třeba osm nebo deset kusů od jednoho typu. Ale co pak s tím? Abych měl od každého deset promítaček, to mi přijde zbytečné.
Se svou filmovou technikou jste absolvoval i různé výstavy. Kde například?
Úplně první byla tady v kině Krupka, když ještě fungovalo a dělali jsme festival Krupská pečeť. Postavil jsem šest promítaček před plátno, další rok už jich tam bylo více. Když kino převzal jako vedoucí Jirka Balej, ukázal jsem mu svou sbírku a celou jsme ji navezli do foyer. Jenže pak se na radnici vyměnilo vedení a nemělo pro to pochopení. Lidí do kina chodilo stále méně a nakonec se zavřelo a já si to nastěhoval zpátky domů.
V roce 2016 jste vystavoval ještě na zámku v Litvínově…
Tam to bylo asi dva roky, bylo to hezké. Chodil jsem tam na přednášky a promítání. Další výstava měla být v Duchcově na zámku, ale nakonec se neuskutečnila. Týden před otevřením to vedení z Prahy zrušilo s tím, že prostory potřebují pro depozit nábytku z jiného zámku. To mě tehdy hodně naštvali. Z Duchcova jely promítačky do mosteckého muzea, ale tam se to také neuskutečnilo, protože tam začali dělat klimatizaci a pořád se čekalo a čekalo. Nakonec se mi ozvalo muzeum v Ústí, kde už výstava v roce 2019 proběhla. Pak se promítačky zase vrátily domů.
Nechybějí vám to?
Chtělo by to spíše nějakou stálou expozici, kde by se dalo občas i promítat. Nejsou to věci, které se jen tak rozeberou a přestěhují. Je na to potřeba minimálně pět lidí, kteří musejí být silní a blbí. Silní proto, aby to unesli, a blbí, aby za to nic moc nechtěli (smích). Navíc pokaždé se něco odře, ohne nebo ulomí. A stěhovat to v takovém množství někam na půl roku, to už se nevyplatí. Když chtějí někde na výstavu dva až tři stroje, tak to jde, ale celou sbírku už nevystavuji.
Snažíte se i po těch letech svou sbírku ještě rozšiřovat?
Samozřejmě, když se něco naskytne. Sice už to nemám kam dát, ale nikdy neodolám. Před časem jsem jeden stroj koupil jen proto, že ho následně prodám. Měl jsem totiž zájemce z Itálie, který mi za něj nabízel 45 tisíc a já ho koupil za pět. Ale pak mi to bylo líto. Tak se mi zalíbil, že jsem si řekl, že ho nemůžu dát pryč. I manželka mi kolikrát říkala, ať něco prodám, že toho mám hodně. Ale co? Neumím se rozhodnout.
