„Chci vytvořit expozice 21. století. Mladá generace dnes žije v trochu jiném světě, v nových expozicích se musí najít. Zkrátka chci mladým nabídnout něco, co je sem přitáhne,“ říká odhodlaně žena, která do muzea nastoupila teprve v roce 2019 jako ekonomka. Nyní však šéfuje 55 zaměstnancům. „Upřímně, mám z těch lidí dobrý pocit. Mám dojem, že jsme se semkli a že většina z nich chodí do práce opravdu ráda,“ svěřuje se v rozhovoru pro MF DNES.
Regionální muzeum v Teplicích jste z pověření vedla již od loňska, oficiálně jste však byla do funkce jmenována letos v dubnu. Jaké jsou vaše plány a vize?
Plány a vize jsou dlouhodobá záležitost, něco jde udělat hned, ale něco potřebuje čas. Například nové expozice. Objemy peněz, které jsou na to potřebné, jsou v dnešní době tak obrovské, že nám je zřizovatel nedá. Proto je potřeba sáhnout si na velké granty. V příštím roce plánujeme rekonstrukci bývalých prostor depozitářů v křídle teplického zámku, kde by měly vzniknout nové expozice. Měly by být hotové do konce příštího roku, takže už teď řešíme věci, které s tím souvisejí.
Které věci pro vás tedy nyní mají nejvyšší prioritu?
Bodem číslo jedna je bezbariérovost zámku, to je jedna z vizí, bez které se neposuneme dál. Když u velkých projektů nemáte bezbariérový přístup, nemáte šanci s nimi uspět. Proto nyní řešíme s památkáři, kterou variantu zvolíme. Obecně jsou tři – vnitřní výtah, venkovní výtah nebo plošiny na schodišti. Ale tím, že je zámek památkově chráněným objektem, je to celé o dost složitější.
Žádosti o granty si následně podáte sami?
Ne, o to se postará náš zřizovatel, konkrétně odbor regionálního rozvoje Ústeckého kraje. My nejsme vlastníkem objektů, máme všechno jen zapůjčené do správy. Samozřejmě tomu ale předchází příprava projektu a návrhu pro expozice. Je třeba nastavit dějovou linku toho, co tam chceme mít a následně to musíme probrat s architektem, který expozice tvoří. V momentě, kdy to bude připravené, můžeme postupovat dál a žádat o peníze. Všechno je to ale na rok, dva, tři, možná i déle.
Letos vás čeká i dlouho plánovaná rekonstrukce Hornického muzea v Krupce, které pod teplické muzeum spadá a které je od roku 2018 zavřené. Věříte, že skutečně začne?
Dělá se všechno pro to, aby bylo na konci příštího roku hotovo. Doufám, že to dobře dopadne, protože peníze jsou tam v nemalém objemu a v momentě, kdy by nebyly splněny všechny podmínky, zřizovatel by o grant přišel. Všichni se snaží, aby byl dodržen příslušný harmonogram a bylo hotovo v termínu, který je uveden v žádosti o grant. My to samozřejmě připomínkujeme a domlouváme se s památkáři, ale vše je primárně záležitostí zřizovatele. Teď se ještě upřesňuje projektová dokumentace, ale věřím, že samotná rekonstrukce začne ještě letos.
S jakým rozpočtem vůbec vaše příspěvková organizace pracuje?
Rozpočet příspěvkové organizace je složitá věc a v posledních letech obzvlášť. Nejprve náklady ovlivnil covid a teď zase situace na trhu s energiemi, kdy dochází k rozpočtovým přesunům od zřizovatele. Pro letošek máme v rozpočtu necelých 37 milionů korun. Dvě třetiny z toho jsou mzdové náklady a zbytek jde do provozu. To, co se děje na trhu s energiemi, je velmi nepřehledné. Oproti loňsku už kraj zvedl příspěvek na energie o 25 až 28 procent, otázkou však je, jestli to bude stačit.
Jak to myslíte?
Zatímco dříve jsme měli náklady na energie 2,5 milionu, teď jsme na 3,5 milionech. Nemáme totiž ve správě jen teplický zámek, ale také depozitáře v Jateční ulici nebo archeologický depozitář v Sobědruhách. Ten je zcela závislý na plynu a všichni víme, kam se nyní hýbou jeho ceny. Kraj má sice vysoutěžené fixní ceny, otázkou ale je, zda takové zůstanou. Navíc i ty jsou dvakrát vyšší než v předchozích letech. A to je něco, co nemůžeme ovlivnit.
Jana Ličková |
Nemůžete ušetřit například na vytápění objektů?
Snažíme se šetřit, jak se dá, ale je třeba si uvědomit, že například zámek je velmi rozsáhlý objekt, který musíme temperovat i v expozicích. Nemůžeme úplně vypnout topení, musí tam být dodrženy základní podmínky. V expozicích jsou navíc akumulační kamna, která jsou energeticky hodně nákladná. I to je jedna z věcí, o které je do budoucna potřeba přemýšlet. Víme, že by bylo výhodnější je vyměnit, ale nemůžeme přijít do expozic s tím, že tam rozkopeme zdi a dáme tam něco jiného. Pokud by se situace nelepšila, budeme muset probrat s památkáři, jakou alternativu lze zvolit, aby se kontinuita v části expozic nenarušila, ale mohlo se použít něco úspornějšího. V tuto chvíli je ale finančně náročných projektů rozjetých tolik, že to není na pořadu dne.
Než jste byla jmenována ředitelkou, pracovala jste v muzeu na pozici ekonomky. Je pro vás výhoda, že máte přehled o finančních tocích v instituci?
Být ekonom je důležité. Když se neorientujete, jak máte nastavený rozpočet a nevíte, kde ho můžete navýšit nebo kde naopak ubrat, je to špatné. Během roku musíte rozpočet neustále přizpůsobovat situaci. Například v době covidu ubylo služebních cest, protože bylo všechno zavřené. Byla úspora na cestovném a benzínu, ale letos, kdy se zase všechno otevřelo, spotřeba naopak vzrostla. Musí se dohnat vše, co dva roky stálo. S rozpočtem se zkrátka musí pracovat a z mého pohledu je ekonomická zdatnost poměrně důležitá. Bez toho můžete jen těžko rozhodovat o chodu organizace.
Plánujete v muzeu udělat nějaké organizační změny?
Organizační změny proběhly už na přelomu let 2020 a 2021. Rozhodně neuvažujeme o zeštíhlování stavu. Naopak se mi podařilo se zřizovatelem domluvit, že přijmeme muzejního pedagoga na plný úvazek a budu obsazovat i místo ekonomky, protože sedět na dvou židlích není příliš praktické. Snižovat stavy ale neplánujeme, máme totiž milion sbírkových předmětů ve 37 podsbírkách a o ty se musí řádně pečovat.
Kdo konkrétně tyto sbírky spravuje a jak to celé funguje?
Starají se o ně správci depozitářů. Každý rok je musí inventarizovat. Navíc musí do depozitářů pravidelně chodit a hlídat tam základní parametry jako jsou teplota a vlhkost. Jsou předměty, které jsou z hlediska podmínek stálé, jako například porcelán a sklo, ale pak tady máme fotografie, obrazy, nábytek, textil, mince, pohlednice, přírodní sbírky, minerály a další. Tam už musíte parametry opravdu pravidelně hlídat. Nemůžeme si dovolit, aby nám někde uniklo, že se tam objevila plíseň a budou se nám kvůli tomu znehodnocovat sbírkové předměty. Takhle to prostě nefunguje. Každá sbírka má proto svého kurátora, který se věnuje odborné činnosti a svého správce, který musí pravidelně chodit do depozitářů, aby zjistil, jestli jsou tam podmínky v pořádku. Při zmíněném objemu sbírkových předmětů se tady opravdu nikdo nenudí.
Po vleklých sporech o politickou trafiku má teplické muzeum novou ředitelku |
Navíc máte depozitáře nejen v budově teplického zámku, ale i v Krupce, Sobědruhách a také v bývalé škole v Jateční ulici. Není možné v nich hlídání teplot a vlhkosti nějak zautomatizovat?
Existují depozitáře, kde jsou technologie nastavené tak, aby vám všechny parametry hlídaly a upozorňovaly vás na změny. My ale takové nemáme, u nás to hlídá správce. Naše depozitáře jsou částečně uložené v zámku, kde podmínky rozhodně nejsou ideální. Jsou to bývalé zámecké místnosti, takže je ideálně nevytopíte, neudržíte v nich potřebnou vlhkost. Podobné je to i s těmi v Jateční. Jedná se o bývalé školní třídy, podmínky tam nezregulujete. Nemůžete tam dát technologii za stovky milionů korun, navíc když jste v pronájmu. S tím souvisí i moje další vize.
Jaká?
Dobrat se depozitáře, který by alespoň částečně vyřešil problém s regulací podmínek a zároveň jsme stáhli předměty z Jateční, která je pro nás nevyhovující. Částečně by se tím odlehčilo i zámku, kde dnes máme pouze jednu místnost, v které se můžeme věnovat aktivitám pro veřejnost a pro děti. A to je málo. Bylo to vidět například o Velikonocích, kdy jsme otevřeli dílničky pro děti, přišlo 250 rodičů s dětmi a museli stát ve frontě. Vnitřní prostor zkrátka nenafouknete. Ano, můžeme je dělat v Malovaném sále nebo v Grotě, ale všechno jsou to památkově chráněné prostory po restaurování a ne vždy uhlídáte skupinu dětí, aby například nemalovaly na zeď.
Před časem jste avizovala, že je třeba předělat expozice a přiblížit je mladé generaci. Jak by měly vypadat?
Návštěvníky muzea si musíte vychovat odmala, proto chci vytvořit expozice 21. století. Mladá generace dnes žije v trochu jiném světě, v nových expozicích se musí najít. Musí jim poskytnout nějakou virtuální část, kde je posunete do minulosti pomocí obrázků nebo videa a k tomu jim nabídnete i něco, na co si mohou sáhnout.
Zároveň musíte mít část pro nejmenší, aby si mohli pohrát a zaujalo je to. Jejich doprovodem jsou rodiče nebo prarodiče, u kterých naopak virtuální část preferovaná nebude, jim musíte nabídnout něco, co bude bližší jejich věku. Vím, že postavit novou expozici pro všechny typy návštěvníků není jednoduché, ale dělat to tak, aby se v tom našla jen jedna věková kategorie, mi nepřijde produktivní. Cílem je, aby to malé děti zaujalo natolik, aby doma přesvědčily babičky, že chtějí jít do muzea znovu. Aby pokaždé když přijdou, objevily něco nového. A až dospějí, jednou přijdou se svými dětmi.
Expozice zkrátka musejí jít s dobou. Budou tedy pro mládež více interaktivní?
Určitě. I kdyby si měli jen otevřít šuplík a něco v něm objevit, nebo někde zmáčknout tlačítko, aby to s nimi začalo komunikovat... Nebo tam bude koutek, kde bude muzejní pedagog s modely či pracovními listy a děti si tam sednou, na něco si sáhnou, něco vytvoří. Právě tohle děti baví nejvíce. Když jsme tu na Velikonoce měli živého králíka a kuřátka, děti byly úžasné. Musí tu pro ně být něco, co je zaujme. Naší činností je i upozorňovat na Velikonoce, Vánoce a významné svátky související s Českou republikou. A dokud se nám nepodaří dát expozice do pořádku, musíme si vystačit s tím, co máme. Nabídnout dětem doprovodný program, který se sbírkami úplně nesouvisí.
Když jsme u sbírek, na Facebooku společnosti Český porcelán se v poslední době rozprodávají umělecké předměty z různých sympozií a různých časových období, jako jsou vázy, obrazy a podobně. Uvažuje muzeum o tom, že by některé z nich vykoupilo?
Předměty od Českého porcelánu máme ve sbírkách už z dřívějších dob, protože se tu konaly sympozia. Navíc máme akviziční plán, kterým se řídíme. Muzeum má za sebou určitou profilaci a existenci, není sběratelem všeho, už jen doplňuje sbírky. Samozřejmě, kdyby se objevilo něco, co bude podle kurátorů kamínkem ve vývojové lince, kterou tu máme, nebo by šlo o něco zcela unikátního, do sbírek bychom to doplnili. Ale abychom nakupovali, co je zrovna na trhu, na to nemáme dostatek prostředků. O každém nákupu rozhoduje komise, která posoudí, zda daný kus opravdu potřebujeme například do nějaké série nebo podobně.
Podle výroční zprávy z roku 2020 mělo muzeum příjmy ve výši téměř 38 milionů korun, z toho však jen 192 tisíc korun tvořily peníze ze vstupného. Není to málo?
Vypadá to tak, ale vzhledem k tomu, že máme vstupné 30 korun, je to slušné. Přesto si myslím, že by vstupné mělo být trochu důstojné, a proto jsem začala projednávat s odborem kultury jeho navýšení alespoň na 60 korun. Upřímně si myslím, že 30 korun může u některých lidí vzbuzovat až pochybnosti, zda jim vůbec máme co nabídnout. Většina velkých měst má dnes vstupné úplně jinde, například v Praze se do muzeí a galerií nedostanete pod 150 korun. Myslím si, že doba na zvýšení částky už dozrála. Kultura prostě něco stojí, není zadarmo. A když potřebujete obnovit expozice a čekají vás investice v řádech několika desítek milionů korun, je to potřeba.
Kraj po vašem jmenování oznámil, že chce, aby se muzeum více otevřelo veřejnosti. Jaká je vůbec návštěvnost a ovlivnila ji pandemie covidu a následná energetická krize?
Ano. Návštěvnost před covidem byla ke 30 tisícům lidí ročně, ale v posledních dvou letech to bylo jen 12 až 15 tisíc lidí. Když máte půl roku zavřeno, nic s tím neuděláte. Teď se to ale zase začíná pomalu rozbíhat, na poslední výstavu Hynka Čermáka přišlo 2,5 tisíce lidí. Takhle bych si to představovala, škoda jen, že neumím pana Čermáka naklonovat. Až takový zájem jsem skutečně nečekala, vždyť na vernisáži bylo 200 lidí, to Jízdárna zámku ještě nezažila. Ukázalo se ale, že lidé chodili i ve chvíli, kdy tu fyzicky nebyl a to mě těší. Byla to naše nejúspěšnější výstava za hodně dlouhou dobu, navíc nás nestála téměř nic. Neplatili jsme mu honorář, nic za půjčení kolekce fotografií. Kromě úsměvu a dvou deci červeného z toho nic neměl. Ale byl neuvěřitelně spokojený, protože dosud nevystavoval v tak velkých prostorech. Poprvé v životě viděl většinu svých děl pohromadě. A nakonec jsme zjistili, že k nám chodil na tajňačku i v mezičase, aby o něm nikdo nevěděl, a dokonce si platil vstupné.
Budete v podobných „komerčních“ projektech pokračovat?
V portfoliu mám i další umělce podobného typu, ale nemůžeme vystavovat jen akty. Musíme nechat Jízdárnu třeba rok odpočinout. Teď se budeme věnovat tomu, co stojí za naší činností a za rok to třeba můžeme zkusit. Nechci ale celou návštěvnost muzea stavět na aktech nebo něčem podobném. Je potřeba hledat, co zaujme širokou veřejnost. A ne prvoplánově předkládat věci, u kterých budu mít zaručenou návštěvnost, ale nebudu u nich vnitřně přesvědčená o tom, že je to správný výběr.
Před časem zahýbala děním v kraji kauza litoměřického muzea, kde se ztratilo na 10 tisíc cenných předmětů. Nemůže se něco podobného stát i u vás nebo v jiném muzeu?
Dokud nebudete mít všude kamery a vstupy na kartu, teoreticky se to může stát kdekoliv. U nás se ale v minulosti nic podobného nestalo a pevně doufám, že ani nestane. Pro vstup do depozitářů platí určitá pravidla. Každý vstup musí být zapsán a to platí pro všechny, včetně mě. Zapíšete, kdy jste tam byl, na co jste se díval, kdy jste odešel. Navíc s vámi jde vždy správce, nikdo nedostane klíče, aby si tam zašel jen tak sám. Pravidla jsou poměrně přísná, ale zatím se nám osvědčila. Správce za ty věci odpovídá, takže není ani v jeho zájmu, aby se něco ztratilo. Samozřejmě ve chvíli, kdy budete mít všude kamery a pohybová čidla, pravděpodobnost, že člověk selže, bude ještě menší.
Jak často probíhá inventarizace sbírek?
Podle zákona musí každá sbírka, od prvního do posledního přírůstkového čísla, projít jednou za 15 let kompletní inventarizací. Některé jsou malé a jejich inventarizace probíhá rychle. Ale ty, kde jsou řádově desetitisíce kusů, mají na 15 let dopředu zpracovaný harmonogram a každý správce v něm má napsáno, kolik předmětů musí v daném roce inventarizovat. Vše je propojené s programem, kde je každý kus podrobně popsán pod svým sbírkovým číslem. Všechny předměty se zapisují i do centrálního systému, kde platí pravidlo, že se vším, co je v něm zapsáno, nesmí být obchodováno. Kdyby toto fungovalo v Litoměřicích, což nejspíše nefungovalo, přišlo by se na to hodně rychle.
V teplickém muzeu vedete 55 zaměstnanců. Jak se vám s kolektivem pracuje?
Myslím, že se mi zdejší kolektiv podařilo přesvědčit o tom, že se bez něj neobejdu a on beze mě také ne. Když lidé nepřijmou vaše představy za vlastní a budou mít pocit, že jste si vymyslel nesmysl, je to o ničem. Upřímně, mám z kolegů dobrý pocit. To, že nikdy nenajdete stoprocentní soulad se všemi, je jasné. Mám ale dojem, že jsme se semkli a že většina lidí tu chodí do práce opravdu ráda.
Od roku 2017 má muzeum už třetího ředitele. Je podle vás dobře, že se tak často střídají?
V takové instituci neuděláte zázrak za rok ani za dva. Krátká doba je k ničemu, protože z logiky věci nemůžete vizionářsky nic stihnout. Všechno má svůj čas a na všechno jsou potřeba nějaké procesy a peníze. Samozřejmě krátkodobě můžete stabilizovat kádr, udělat organizační změny nebo řešit provozní věci. Ale to, kvůli čemu do toho jdete, aby se naplnily vaše vize, je něco, co v krátkém horizontu prostě neuděláte. Takže buď ten prostor dostanete, nebo ne. V posledních letech se tady vedení poměrně střídalo, ale vlastně tu nikdo nebyl dost dlouho, aby něco zásadního změnil. Třeba nastala doba pro změnu a vydržím tu dostatečně dlouho, aby po mně něco zůstalo. Uvidíme.
