„Pocity se asi nedají popsat. Jsem unavený, ruce jsem měl ztuhlé po pár kolech, a to jsem jich jel jen šest,“ líčil už legendární závodník, který má v životopise i další slavné podniky, IndyCar, 24 hodin v Le Mans, Velkou cenu Monaka či Dakar.
Oslavy jubilea zorganizoval se svojí sestrou Lucií, s níž jezdí historické rallye s Fordem Escort; ten postavil jejich otec Břetislav, sám vynikající pilot. Loni odešel do motoristického nebe.
Byť on zrovna formulím neholdoval, neměl rád odkrytá kola, svého syna podporoval. Na vlastní oči viděl, jak 16. září 2001 debutoval v Monze při Velké ceně Itálie dvanáctým místem, které považoval za senzační a pěkné vzhledem k technickým potížím, které měl v kvalifikaci i warm-upu. Nepředpokládal, že odjede víc jak deset kol, nakonec skončil o příčku před Fernandem Alonsem, pozdějším dvojnásobným mistrem světa. Ještě se pak v týmu bývalého čtyřnásobného šampiona Alaina Prosta, kde zaskakoval za zraněného jezdce, představil dvakrát. V americkém Indianapolis obsadil 14. pozici, v japonské Suzuce závod nedokončil kvůli technickým potížím.
A vůz, s kterým tenkrát kroužil po slavných okruzích mezi hvězdami motorsportu, dvakrát osedlal i v neděli v Mostě. Sám ho přes internet vypátral ve Francii, konkrétně v Magny-Cours, kde shodou náhod před svým nástupem do F1 modrého krasavce testoval.
„Majitelé formuli udržují pojízdnou, tak jsem se zeptal, zda by mi ji nepůjčili na oslavu. A jaké to je šasi? zeptal jsem se. Prý že trojka. Kontaktoval jsem mého historika a on: Trojka, to je tvoje auto!“ vykresluje Enge, jak našel přímo svůj stroj. „Jsem moc rád, že se ho podařilo dostat do České republiky.“
 |
Při závodním víkendu The Most World Weekend na okruhu pod hradem Hněvín vystavil formuli 1 v jednom z boxů, na obrazovce tam běžel – ještě z kazety VHS – záznam jeho premiéry v Itálii. Ač je od té doby starší o patnáct kilogramů, do kokpitu se nasoukal v pohodě. „Ona tam není žádná sedačka, jen nějaké vycpávky. Za těch 20 let jsem přibral; člověk večer chová děti, je nervózní, chodí kolem lednice a uzobává, aby si obalil nervy. Těch patnáct kilo ale není jen kolem pasu, rozprostře se to,“ usmíval se Enge.
Když třílitrový motor nastartoval, obklopen masou motoristických nadšenců, byl to ohlušující randál. Takový, jaký dřív zněl ve formuli 1 a jaký k ní bytostně patřil.
„Fanoušci měli možnost slyšet nastartovaný desetiválec. Všechny ovládací prvky mi oživil inženýr, ale to je jako cyklistika. Sednete na kolo po deseti letech a zase jedete, to nezapomenete. Je neskutečný pocit v tom zase sedět, ale nevím, kolik jsem vytáhl. Nemá to tachometr. Jízda jako taková byla opatrná,“ prozradil pětačtyřicetiletý Enge. „Zaprvé je studená trať, což jsou na to auto absolutně nevyhovující podmínky, zadruhé jsme hlavně chtěli formuli ukázat lidem, a ne zajíždět rekordy. To jsem dělal před těmi dvaceti lety, kdy jsem byl na vrcholu.“
Před dvěma dekádami formuli nešetřil. „Jel jsem v té době nejrychlejším autem na světě. Jen když uberete plyn, je to, jako když v sériovém autě šlápnete naplno na brzdu. Myslíte si, že vám uletí hlava. Obrovský zážitek! Rychlost na rovinkách, ale hlavně v zatáčkách, to je požitek, adrenalin a orgasmus, který chcete zas a znova.“
V neděli si tyhle vzpomínky Enge spolu s fanoušky oživil. A ve své nové roli mentora se chce pokusit do světového motorsportu a třeba i do formule 1 dostat svého českého následovníka.
