Kasárna v Krupce-Bohosudově opustilo již během roku 1990 přes dva tisíce vojáků sovětské armády včetně velkého množství vojenské techniky. Počátkem roku 1991 se začalo s odvozem posledních tanků i s municí, která podle předpisů nesměla zůstat na místě a musela být odvezena v útrobách tanků.
Tank T-72, který byl plně naložen několika kusy tankových i protitankových střel, minami i náboji do kulometů a samopalů, začal 9. ledna z důvodu technické závady v elektroinstalaci hořet. Vojáci ho odtáhli na volné prostranství v areálu kasáren a začali hasit vším, co bylo tehdy po ruce. Krátce poté následovaly dvě devastující exploze.
Václav Bilický dostal osudný den jako krajský pyrotechnik nařízeno jet do Mostu, kde si některý z dělníků schoval sovětskou minu. Po jejím naložení se vracel s kolegou zpátky do Ústí nad Labem.
„Protože jsem nerad jezdil stejnou cestou tam a zpět, jeli jsme přes Bohosudov. Když jsme přijížděli ke kostelu, ozval se výbuch,“ popsal.
„Povídám Mirkovi (kolega Bilického ve voze): ‚Otoč to, jedem se podívat, tam něco bouchlo.‘ Vrata areálu byla dokořán, vojáci nikde, po cestě jsme narazili na tankový motor,“ řekl.
Na místě výbuchu desítky vojáků a důstojníků pomáhaly raněným. Mezi nimi byla podle Bilického hořící louže nafty, z níž vykukovaly dělostřelecké granáty, u kterých se ulomily zapalovače tak, že byla obnažena část s rozbuškou.
„Kdyby se přehřála, tak by to bouchlo. Hasiči tam ještě nebyli, Sověti tam pobíhali, tak jsem našel lopatu a s kolegou jsme granáty dali pod hladinu hořící nafty s olejem. Bylo nutné rozhodnutí, buď vezmeme do zaječích, nebo zasáhneme, tak jsme se o to pokusili a ono to vyšlo,“ uvedl Bilický.
Pokud by nastal výbuch, odnesli by to podle něj přijíždějící hasiči a vojáci. Hasičům poté sebral jednu hadici a vodou stříkal munici v bednách v okolí tanků.
Naštěstí tank vytáhli ven
„Největší zásluhu na tom, že se po prvotním výbuchu nic dalšího nestalo, měli ti kluci, kteří vytáhli hořící tank na plochu před garáže. Kdyby to bouchlo v garáži, kde bylo asi dvacet tanků a velké množství munice, tak by byla exploze tak mohutná, že by spadl i kostel, za kterým jsme právě projížděli,“ řekl Bilický.
Oběťmi byli vojáci z tankové čety. Roztrhaná těla odnášeli na nosítkách zdravotníci, kteří si podle Bilického ani nestihli obléct bílé pláště. Výbuch utrhl jedenáctitunovou věž tanku i s hlavní a odnesl ji 78 metrů daleko. Malou věžičku tanku s poklopem, která byla detonací odmrštěna, má Bilický ve svém Muzeu pyrotechnické asanace Ralska.
Sovětský důstojník po události navrhl pro Bilického a jeho kolegu vyznamenání. „Měl jsem telefonát, zda přijmeme vyznamenání od okupačních vojsk, co jsme mohli dělat, naše ministerstvo ocenilo pouze hasiče,“ uvedl Bilický, který vyznamenání nakonec dostal v roce 2018 od ministra obrany Ruské federace.
„Jako pyrotechnik jsem byl zvyklý na ledasco, člověk otrne, ale toto byl opravdu masakr,“ podotkl Bilický.
V Krupce vznikl pomník obětí, k němuž v roce 2019 přijela zavzpomínat sestra jednoho ze zemřelých vojáků z Kazachstánu. Byla to vůbec první návštěva pozůstalých. Ženu tehdy provázel pravoslavný kněz z Krupky Miroslav Vachata. Sám pomáhal plánovat a organizovat její cestu do Česka deset let.
„Teprve teď nastřádala dost peněz na to, aby se s bratrem mohla přijet rozloučit. Bylo to emotivní setkání. Ona jako mladší ze sourozenců k němu jako děvčátko velmi vzhlížela. Milovala ho. Každý, kdo v životě tragicky přišel o člena rodiny, ví, že čas sice neštěstí vyléčí, ale nikdy ho nevymaže. Proto byla její návštěva hřbitova plná slz a dojetí,“ popsal kněz v roce 2019 pro MF DNES.
