Do modré třídy mateřské školy Lentilka v Kounicově ulici v Brně se dá nyní dostat jen přes umývárnu. To proto, aby děti nezapomněly na neustálé mytí rukou.
„Řekne mi někdo, proč musíme nosit roušku?“ ptám se. Je slunečné dopoledne a děti mají právě na programu „volnou“ hru, než půjdou na zahradu. „Protože je koronavirus,“ osmělí se chlapeček v barevných brýlích.
 |
Dozvídám se od něj, že se jmenuje Jirka, je mu šest, na podzim půjde do velké školy a ve vedlejší oranžové třídě má ještě mladšího brášku Petra. Jirkův táta pracuje jako policista a maminka v teplárnách. Podle Jirky je koronavirus, který vyslovuje s bezchybným r, „taková nemoc“.
Dětem z Lentilky koukají z ústenek jen oči, které nás zvědavě zkoumají. „Normálně vevnitř roušky nenosíme,“ odhaluje vedoucí mateřské školy Petra Kušlová. Podle ní to nemá smysl.
„Stejně tu děti jedí, pijí, smrkají, hrají si spolu a my jim třeba pomáháme s oblékáním, takže se navzájem dotýkáme. Při příchodu roušku mají, pak ji sundají a oblečou si ji až zase na cestu domů. Rodiče ale ústenky nosí, což nám dělá problémy, abychom je vůbec poznali,“ popisuje Kušlová.
Dnes však roušku nasadili všichni. „Přáli si to i rodiče, když jsem je o vaší návštěvě informovala,“ poznamená vedoucí.
Snažíme se zapříst rozhovor a s kolegyní fotografkou se usmívat, ale přes roušku to moc vidět není.
„Proč s vámi nechodí ostatní děti?“ vyzvídám dál. „Protože jsou nakažení?“ hádá Jirka. Na pomoc přispěchá učitelka Žaneta Pulzerová v modré roušce s barevnými obrázky. „To ne, ale rodiče s nimi jsou teď doma. A protože tvoji rodiče kvůli práci doma být nemohou, chodíš pořád do školky,“ vysvětluje.
„Jak se cítíš, Jirko, když máš tu roušku?“ ptám se. „Venku dobře, ale tady je mi dusno. Venku se mi ale zase mlží brýle,“ stěžuje si chlapec. „To jsme na tom stejně. Já si můžu vybrat: buď nic nevidím bez brýlí, nebo vidím mlhu s brýlemi,“ odpovídám. „Tak na to mám vychytávku. Namažu skla sprchovým gelem a ono to alespoň jeden den vydrží,“ vmísí se do debaty učitelka.
Vaří tu líp než ve škole, pochvaluje si třeťačka
Z dětí v modré třídě jsou jen tři „domácí“, ostatní sem přešly z jiných školek. Mezi nimi například i čtyřletá Laura z vedlejší oranžové třídy, do které se vzápětí přesouváme.
„Roušky nosíme, protože jsou bacilky. A kdybysme je nenosili, museli bysme do nemocnice. Chodím do bílé školky, ale nevím, kde to je,“ oznamuje Laura a dodává: „Rodiče pracujou, abychom mohli znovu na moře. Podávají penízky.“ Učitelka objasňuje, že maminka je lékárnice.
Mezi „oranžovými“ dětmi je i devítiletá školačka Kateřina. Jak se ocitla mezi „prťaty“? „Taťka je policajt a musel do práce, mamka už má novou práci a musela nastoupit, tak mě dali sem,“ vysvětluje Kateřina. Prozrazuje, že chodí už do 3. třídy školy v Bystrci. Kromě ní sem ze školou povinných dětí chodí ještě druhák Filip, ale ten dnes nepřišel.
„Mohou tu být děti od tří do 13 let,“ upřesňuje vedoucí Kušlová. To vysvětluje přítomnost Kateřiny. „Máme v ní pomocnici,“ pochvaluje si Eliška Dvořáková, blondýna v maskáčové roušce. Malá Kateřina vzhlédne od papírových barevných lentilek, které vyrábí už pro podzimní školkovou výzdobu. „Občas děláme úkoly. Po obědě si děti nachystají postýlky, tak jim čtu Štaflíka a Špagetku,“ popisuje dívka.
To, že se ocitla mezi mladšími dětmi, jí nevadí. „Je to tu jiné než ve škole, ale fajn. A taky tu líp vaří,“ hlásí. Stejně ovšem připustí, že se jí po škole stýská a že by jí vůbec nevadilo chodit do ní i o prázdninách. Koronavirus považuje za „blbej“ virus a „nějakou“ nemoc. „Vím, že už na to někdo umřel, ale moc se na to nedívám,“ přemítá Kateřina.
Zájem rodičů stále roste
Herna je rozdělená na dvě části. V jedné jsou v nábytkové stěně složené postele. „Když jdou děti spát, zatáhneme zasunovací stěnu, aby měly klid,“ říká učitelka Dvořáková a volá na blondýnku Kristýnku s nádhernou rouškou s medvídky.
Co dělá maminka? „Je doma. Tatínek leží v posteli,“ překvapí Kristýnka. A učitelka honem uvádí věci na pravou míru: „Tatínek pracuje na směny, takže někdy přes den spí.“
Zdá se, že rytmus se tu ničím neliší od běžných školek. Používá se však víc dezinfekce, a to nejen u vchodu, ale i v každé třídě. Uklízečky i učitelky často umývají například kliky nebo vypínače. Rozdíl je i v počtu dětí, kterých je běžně v jedné třídě dvacet, zatímco teď patnáct.
Režim je volný a počet dětí se každý den mění podle toho, jak s nimi rodiče mohou zůstat doma. Podle Kušlové nicméně zájem rodičů každým dnem roste. „Máme ještě další třídu přímo při krajském úřadu na Žerotínově náměstí a i ta se plní. První týden jsme měli jen jednu holčičku, teď už jsme museli třídu rozdělit, protože počet dětí nesmí přesáhnout patnáct. Ale stále ještě máme volnou kapacitu, celkem se jedná o 45 míst,“ poznamenala.
Jdu se ještě rozloučit s dětmi z modré třídy, které se mezitím přesunuly na zastřešené pískoviště do zahrady. Většina už roušky sundala.
Když se blížím, vzhlédne chlapeček Jirka, s nímž jsem si předtím povídala o tom, že tatínek dělá policajta a má pistoli. Okamžitě zavelí: „Á, honem roušky.“ A nasazuje si „náhubek“ až pod nos. Pak volně přejde k vysvětlení, že má doma kočku Mindu a že kočky roušky nenosí, protože ven „chodijou“ jenom v přípravce (přepravce).
Koronavirus nekoronavirus, je fajn, že děti ho moc neřeší, pomyslím si, když procházím ven vraty, za nimiž je všechno jinak.
