Nedávno paní Šťastné došla trpělivost, svolala krizovou poradu všech vedoucích sociálních odborů kraje a zveřejnila, s jakými problémy se v regionu sociální odbory setkávají, i úskalí sociálního systému. Od té doby se vyměnili dva ministři práce a sociálních věcí, ale nic zásadního se nezměnilo.
Co vám vadí?
Všichni si libují, že nezaměstnanost je na historickém minimu. Je, ale ti, kteří v tabulkách zbyli, jsou už nezaměstnatelní. Stát by se jim měl začít enormně věnovat, protože tito obyvatelé se kvůli špatné sociální politice předcházejících vlád odnaučili pracovat nebo pracují načerno. Všichni mi dávají za pravdu, ale stále se nic neděje. Stačí se ráno v Ústí podívat na místa, odkud pravidelně odjíždí auta plná mužů. Nelze to dokázat, nejsou na to žádné statistické údaje, ale my lidi z praxe víme, že jedou za prací. Pak se ptám, co je to za politiku státu, který ví, že tito lidé neodvádí daně jako všichni ostatní, a nic s tím nedělá. U zaměstnanců, podnikatelů, kteří pracují, stát umí vybrat daně, ale tady přihlíží k černé práci a šedé ekonomice a jen roky vymýšlí, jak to změnit. Nic se ale nemění a Ústecký, Moravskoslezský a Karlovarský kraj jsou nejvíce postižené.
O sociálních problémech v kraji se mluví stále. Jak a kde tedy podle vás začít, co je nejdůležitější?
Prosazuji, aby všichni lidé šli do práce a sociální dávky byly takzvaně zásluhové. Například matka samoživitelka se stará o děti, které chodí do školy. Protože od otce nedostává výživné, chodí si legálně přivydělat, načež přijde o část dávek. Pak je druhá matka samoživitelka, kde ráno při kontrole najdete na zemi lahve od alkoholu, plné popelníky a děti místo školy jsou v posteli a matka absolutně nejeví zájem o práci. Takoví lidé jen čekají, co jim systém musí dát. Často slýchám, já mám na to nárok a vy musíte. To je špatně. Lidé, kteří nechtějí pracovat a jsou dlouhodobě odkázaní na dávky, by si měli uvědomit, že společnost jim umožňuje důstojně žít a měli by společnosti něco vrátit. To vrátit je práce. Legální práce s pravidelnými odvody.
Ivana Šťastná
|
Jak toho ale dosáhnout? Naučit sociálně slabé pracovat měly veřejně prospěšné práce, což moc nefunguje.
Na Ústecku je 4 200 nezaměstnaných, z nich 3 477 lidí nemá žádné nebo jen základní vzdělání. A na ně se vážou velké počty jejich rodinných příslušníků. To jsou ti, které bychom měli velmi rychle dostat do práce. Ale veřejně prospěšná práce není nastavena dobře – není povinná, ale dobrovolná. Dlouhodobě nezaměstnaní absolutně ztratili pracovní návyky. Musíme je ale donutit, aby do práce museli. Vím, že mne někdo nařkne, že chci zavést nucenou práci, ale tak to není. Lidé, kteří jsou 3 roky a déle na sociálních dávkách, by měli pracovat ve prospěch města či neziskových organizací. Odpracovat 50 procent fondu pracovní doby, tedy alespoň 20 hodin týdně, aby jim vznikl nárok na jakékoli dávky. Protože je pro ně nepřirozené pracovat, mohli by chodit do práce od 10 do 14 hodin, pak by se doba nástupu postupně snižovala na dobu běžného nástupu do zaměstnání tak, jak to všichni známe. To byl klíčový návrh. A nelíbí se mi ani, jak je počítána krajská nezaměstnanost, která přes pokles patří k největším v zemi. V oficiálních statistikách je jiná než ve skutečnosti. Osobně bych ji počítala k práceschopnému obyvatelstvu od 15 do 64 let. Nemůžete do celkového počtu obyvatel zahrnovat i obyvatele, kterým je 80 let, nebo děti.
Jaká je situace na vašem sociálním odboru, odkud zaměstnanci odchází do sociálních ústavů a k neziskovým organizacím, kde dostanou mnohem vyšší mzdu?
Lidé odchází, teď nám chybí čtyři zaměstnanci. Jsou dvě srovnatelné profese – státem preferovaný učitel a sociální pracovník na severu Čech. Obě profese musí mít vysokoškolské vzdělání, sociální pracovníci ještě musí mít zcela nepochopitelně zkoušku zvláštní odborné způsobilosti. A to přesto, že tři nebo pět let studují v zákonem stanoveném oboru a neustále se vzdělávají v rozsahu minimálně šest dní akreditovaných kurzů ministerstva práce a sociálních věcí. Učitelé mají letní, podzimní, zimní a jarní prázdniny, ředitelská volna a dvacetihodinový pracovní týden, zbytek mají na domácí přípravu. Moji zaměstnanci ani jedno nemají. Ale hlavně, nástupní plat sociálního pracovníka v 10. platové třídě je necelých 20 tisíc korun hrubého a nástupní plat učitele je v základní 12. třídě 28 tisíc korun hrubého. Takže, když sociální pracovník bude pracovat 27 let, dosáhne nástupního platu učitele. Jak tady mám udržet zaměstnance? Někdy se bohužel stane, že když se pracovníci zapracují a poznají, jaký je rozsah povinností a hlavně ,papírování‘, vyhodnotí, že je to nad jejich možnosti. Pak raději odchází do klidnějšího prostředí. Chápu, že pokud je léta zaběhnutý špatný systém, mávnutím proutku se nezmění. Přes má opakovaná upozornění se stále nedaří přesvědčit ministerstvo práce a sociálních věcí, že není možné s tak rozsáhlou administrativou a problémy dlouhodobě pracovat
To jde asi velmi těžko.
Ministerstvo sice určilo počet klientů na jednoho sociálního pracovníka, ale co dělat, když se nedaří „kvóty“ splňovat, už nikdo neřekne. Nemůžeme říct: „Máme plno, nebereme, jděte jinam.“ To jsou fakta. Zákony v celé zemi musí být stejné, ale hledejme způsob, jak zvýhodnit nejvíce postižené kraje, kde je nejnáročnější sociální práce. Je bez nejmenších pochyb, že v Ústeckém, Moravskoslezském a Karlovarském kraji je sociální práce mnohem náročnější než ve zbytku republiky. I kvůli rostoucí administrativě, stálé pohotovosti v noci o víkendech, svátcích, enormnímu počtu klientů a jejich specifickým problémům, jež jsou sociální pracovníci nuceni dnes a denně řešit. Velký problém ve městě jsou i drogy, které užívají již děti mladší 15 let. Chybí lůžka na dětské psychiatrii a psychiatři s akreditací na děti. Také například máme 270 dětí v ústavní péči (jsou města, kde mají do 20 dětí) a ústavy v kraji začínají být přetížené. Sociální pracovníci musí každé tři měsíce dítě navštívit a jezdí tak do ústavů na severní Moravu nebo do jižních Čech.
Překvapily některé vaše zkušenosti paní ministryni?
Měla jsem pocit, že ji překvapilo, jak lze zneužít sociální dávky a využít děravého sociálního systému ve svůj prospěch. S tím se setkáváme každý den, ale jinde v krajích se s našimi letitými zkušenostmi vůbec nesetkali. Ani s obchodem s chudobou. V Ústí jsou nejlevnější byty z celé země a toho zatím bez ohrožení využívají právě obchodníci s chudobou. Lidé, kteří chodí do práce a do svého příjemného bydlení investují často nemalé finanční prostředky, očekávají, že se jeho hodnota zvýší. Tak to ale není, cena bytu či domu tomu rozhodně neodpovídá. Přitom Ústí má překrásná místa. Kterým městem protéká řeka, kolem jsou hory, jezero Milada a nedaleko lyžařský areál Telnice? Co je tedy důvodem, že jsou tady tak levné byty? Protože je kupují podnikavci, kteří sem pak z celé republiky stěhují sociálně slabé a bohužel problematické a zpravidla vícečetné rodiny.
Ústí se brzy stane městem, kde nově příchozí lidé nedostanou doplatek na bydlení. Pomůže to podle vás?
Když máte rodinu s dětmi, kde je stanoven soudní dohled a sociální pracovníci jsou povinni s touto rodinou intenzivně pracovat v zájmu nezletilých dětí, stává se, že rodina tam, kde byla, již není. Odstěhovali se. Bez oznámení, bez varování a sociální pracovníci ke své profesi přidávají profesi detektivů, když rodinu hledají po celém městě. Snad si lidé více začnou vážit svého stávajícího bydlení, více o něj budou pečovat, aby o něj nepřišli. Lidé, kteří pracují, ve většině případů na doplatek na bydlení v systému hmotné nouze zpravidla ani nárok nemají. Snad nyní bude obtížnější stěhovat sem lidi z jiných měst, kteří jsou odkázáni na čerpání dávek hmotné nouze – tedy právě doplatku na bydlení. Chci věřit tomu, že se ceny bytů pomalu začnou zvyšovat a v Ústí nad Labem, kde jsem se narodila, začne být zájem vlastnit byt nebo jinou nemovitost.
