Většina lidí kolem toho místa prochází a nijak si ho nevšímá. Proč se také dívat za bránu na chátrající domy na okraji chemičky. Kdo se ale podívá pozorněji, spatří v nich záznam jednoho z nejzajímavějších období města.
Několik novogotických staveb, které vykukují za budovou ústeckých Městských lázní, jsou totiž jedinou památkou na čtvrť, která vznikla jako první po zbourání městských hradeb v půli 19. století.
Dostala tehdy název Nové město a rozkládala se zhruba mezi dnešním Lidickým náměstím a areálem chemičky, který kdysi býval za hranicemi města. Na jejím vybudování se podílel i Spolek pro chemickou a hutní výrobu.
V jejím centru podnik vystavěl domy pro své zaměstnance. A některé z nich tu stojí dodnes. Jsou už ale odříznuté od zbytku města, nikdo v nich nežije a málokdo o nich ví. Když se blok obejde, dá se sem dostat.
Nic než brownfield
Dnes je Nové město jedním z ústeckých brownfieldů, zanedbané území s neudržovanými ulicemi a rozbořenými domy.
„Z bývalé krásné a plnohodnotné části města se stalo zapovězené území, jakýsi konec Ústí, o který se už nikdo nezajímá,“ říká Jitka Žambochová, která se Novým městem zabývá ve své diplomové práci.
Historie čtvrti se začala odvíjet v polovině 19. století. Městské hradby se zbouraly a přibývající obyvatele bylo třeba někde ubytovat.
Tehdejší starosta Antonín Rössler proto nechal roku 1860 vypracovat územní plán na novou čtvrť jako protiklad starého města. Odtud vzešel název Nové město. Postupně tu vyrostla uzavřená bloková zástavba se dvěma náměstími.
Jedno z prvních ubytování pro zaměstnance
Domy tu stavěly soukromníci i významné ústecké podniky. Jedním z nich byl právě Spolek pro chemickou a hutní výrobu. Ten patřil mezi první závody v Rakousku-Uhersku, jež budovaly ubytování pro zaměstnance.
Prvních deset menších domů pro dělníky vzniklo v roce 1868 a do konce roku 1872 přibylo dalších třicet. Svůj domov tu našlo 179 rodin.
Na začátku 20. století se změnil koncept a místo malých domů se začaly stavět velké budovy, jež poskytovaly zázemí více rodinám. Stoupala i vybavenost bytů, které byly jedno- až dvoupokojové s vlastní kuchyní.
Součástí komplexu pak byla i mateřská škola, kterou zdarma navštěvovalo šedesát až sedmdesát dětí.
Spolek potřeboval nejen výrobní provozy, ale i zázemí pro dělníky a jejich blízké. A tak v návaznosti na centrum města vznikla za dnešní Masarykovou ulicí čtvrť, kde se přirozeně mísily dělnické domy s rozpínajícím se centrem.
Dochovaný Dělnický azyl
„Jednou z mála dochovaných staveb z této doby je i Dělnický azyl vystavěný v novogotickém stylu na přelomu století, a jádro čtvrti s úzkými uličkami okolo Klíšského potoka,“ líčí Žambochová.
Dělnický azyl, německy Asylhaus, tedy domov pro invalidní dělníky a jejich rodiny, nechal roku 1883 vystavět generální ředitel spolku Max Schaffner. Budovu se 43 pokoji projektoval renomovaný německý architekt Robert Langs.
Schaffner navíc zřídil pro azyl nadaci, do níž vložil z vlastního 10 tisíc korun a která měla pokrývat náklady celého domu.
„Ve své době byly jak azyl, tak dělnické domy řešené opravdu na úrovni. O tom svědčí jejich publikování už v roce 1874 v časopise Technische Blätter,“ podotýká Žambochová.
Zkáza čtvrti nastala v 80. letech minulého století, kdy bylo kolem Spolchemie a tedy i kolem části Nového města zavedené ochranné hygienické pásmo. Mělo vést ke zlepšení ovzduší, které bylo zasaženo nejvíce popílkem a výpary síry právě z chemičky.
„Hygienické pásmo vedlo ale ve svém důsledku k nechuti do této části investovat. Vybudování obchvatu v Panské ulici pak definitivně oddělilo Nové město od zbytku Ústí a vytvořilo z něj neudržované území,“ uzavírá příběh někdejší čtvrti Žambochová.
