Osmatřicetiletý Aleš Hejčl kreslí pro vysvětlenou páteř a v ní vedoucí míchu – nervovou trubici, kterou lékaři v současné době nedokážou „opravit“.
„Operujeme páteř. Stabilizujeme její poranění. Na míchu ale nesaháme,“ vysvětluje nad pomalovaným listem. Je jedním z těch, kteří se v Ústavu experimentální medicíny AV ČR snaží vyvinout metodu léčby míchy.
Kdy naposledy jste musel nějakému pacientovi říct, že se v důsledku poranění míchy už zřejmě nikdy nebude hýbat jako dřív?
Asi před necelým měsícem jsem měl pacienta s poraněním míchy. Faktem ale je, že takhle jim to nikdy neříkám. Zaprvé, i když se ten pacient nehýbe, tak my nevíme, jestli se nezačne hýbat za den dva. Můžeme tušit, že je to víceméně definitivní, ale v té takzvané akutní fázi bezprostředně po úrazu tam probíhá míšní šok, po kterém může dojít k obnovení funkcí drah, které byly „vypnuty“. A zadruhé, snažíme se být vůči pacientům po operaci hodně pozitivní. I když situace vypadá špatně, není dobře vzít člověku naději. To bychom riskovali, že upadne do depresí a nebude chtít rehabilitovat, což je nesmírně důležité. Kdyby nerehabilitoval, zadělával by si akorát na další problémy. Teď jsem třeba po roce viděl pacienta, který byl kompletně ochrnutý, jak jde po svých a cítí jen lehké brnění. Přitom v akutní fázi to nevypadalo dobře. Proto na začátku příliš neprognózujeme. Samozřejmě něco jiného je, když obratel do míchy vyloženě zajede a kompletně ji přeruší. Ale většinou jde jen o částečné zhmoždění.
Když se vás sama přímo zeptám, jak to se mnou vypadá, a ono to nebude vypadat dobře, pak uděláte co?
Musím k vám být upřímný a říct, jak se situace má. Popsat, jak moc máte míchu poškozenou, a neskrývat, že to poškození je velké. Jenže skoro žádný pacient se nezeptá. Nechce slyšet, že je něco hodně špatně. Proto se k tomu připojujeme a snažíme se maximálně motivovat.
Aleš Hejčl
|
Jak dlouho po operaci pacient zůstává v nemocnici pod vaší kontrolou?
Relativně krátce. V případě, že se dobře hojí, může být během týdne pryč a mířit na spinální jednotku, kde intenzivně rehabilituje.
Kdo je váš typický pacient, pokud jde o poškození míchy?
Jsou to dvě skupiny lidí. Mladí lidé, kteří se zranili při rizikových sportech, autonehodě nebo při skoku do vody. Pak starší lidé, kteří jsou v dnešní době také hodně aktivní. U nich nemusí jít o žádný vyloženě dramatický úraz, ale s ohledem na věk probíhají na páteři degenerativní změny, a proto je náchylnější k velkým poškozením.
Proč jste se rozhodl připojit k týmu, který pracuje na vývoji metody léčby míchy?
Připojil jsem se už na medicíně někdy před 14 lety. Přišlo mi to jako nesmírně zajímavý výzkum související s neurochirurgií, kterou jsem chtěl dělat. Byl u toho schopný tým lidí. Dalším důvodem pak byla možnost provádět mikrochirurgické operace. Zkušenost, která se mi hodila.
V čem metoda spočívá?
Když dojde k poškození míchy, tak se uvnitř ní časem vytvoří dutina, protože dojde k odumření tkáně. Principem metody je implantovat do dutiny biomateriály, které pro nás vyrábějí v Ústavu makromolekulární chemie, a vytvořit přemostění přes to místo, které blokuje cestu nervům, abychom nervům umožnili prorůst skrze tu bariéru. Nejdříve u potkanů při operaci vytvoříme poranění, kdy část páteře třeba vystřihneme nůžkami. Do toho místa pak vložíme biomateriál, jinými slovy hydrogel. Je to v podstatě taková houba, na které pracujeme. Ty hydrogely mohou mít různé vlastnosti. My je vložíme a čekáme, co se stane.
A co se tedy děje? Jaké jsou výsledky?
Zatím jsme ukázali různé formy zlepšení. Dneska už třeba víme, že když má hydrogel pozitivní náboj, podporuje prorůstání vláken víc, než v případě náboje negativního. Dokázali jsme zatím specifikovat určité vlastnosti a snažíme se biomateriál ladit. Zkoušíme to v kombinaci s kmenovými buňkami nebo enzymy. Víme, že vlákna dovnitř rostou. Někdy se stane, že vlákno proroste skrz. My potřebujeme, aby jich skrz prorostlo velké množství, dlouhodobě tam vydrželo, spojilo se s vlákny na druhé straně a vytvořilo se funkční spojení. Toho jsme zatím nedosáhli. A nepřišel na to zatím nikdo na světě.
Skutečný běh na dlouhou trať...
Jednoznačně. To, co jsme zatím zjistili, se někomu může zdát málo. I já přiznávám, že ten posun ve výzkumu je menší, než jaký jsem čekal, když jsem se do něj zapojil.
A to jsme u potkanů. Člověk pak může přece jen reagovat jinak.
Určitě.
Takže tipovat, kdy by se vaše metoda mohla zkusit u lidí, teď asi nelze.
Asi ne. Na druhou stranu, každý den vás něco překvapí. Na celém světě pracuje mnoho týmů zabývajících se experimentálním poraněním míchy, a tak nikdy nevíme, odkud přijde další krůček, který nás posune dál.
A už se někde na světě na lidech nějaké metody zkoušejí?
Běží klinické studie, ve kterých už lidé figurují. Spousta z nich se provádí v zemích jako Čína, Rusko nebo Indie, kde nejsou tak přísné podmínky. V Evropě je daleko náročnější se ke klinické studii dobrat. Ty studie spočívají třeba v tom, že se lidem aplikují kmenové buňky do žíly a pacienti se sledují. Loni jsem na kongresu ve Spojených státech zjistil, že v tuhle chvíli probíhá klinická studie právě i v USA. Jedná se o obdobnou metodu, jakou děláme my. Hydrogel jim aplikují hned v akutní fázi. My u potkanů čekáme, až se poranění zklidní a dutina se vytvoří.
A co zatím v Americe zjistili?
Nevím. Oni to nepublikují. Ta studie probíhá dva roky, přičemž pacientů, kteří splní kritéria pro zapojení, je velmi málo. Zatím tedy neexistuje žádný výstup.
Co říkáte na švýcarský výzkum, během nějž odborníci pracují na metodě spočívající v bezdrátovém přenosu signálů, tedy bez spojení nervů?
To je velmi elegantní řešení. Jdou jinou cestou. Cesty mohou být dvě. Jedna spočívá v přímé opravě. O tu se snažíme my. Druhá pak v tom vyhnout se tomu místu a vytvořit okliku. Možná to lidem do budoucna skutečně něco přinese. Vidíme tu každopádně, jak nám může pomoci vývoj v technologiích. Je to zkrátka o spoustě malých kroků, přičemž se mohou zapojit i zdánlivě vzdálené obory.
Když na závěr ještě odbočím k vám – proč jste si vybral neurochirurgii?
Je to prostě nesmírně zajímavý obor. Má svoje kouzlo, kouzlo nepoznaného.
Už několik let se hodně mluví o odchodech českých lékařů do ciziny, zejména do Německa. Měl jste někdy tyhle myšlenky?
U chirurgů je tohle složitější než třeba u anesteziologů. Zatímco ten bude dělat pořád to své, když chirurg přijde do cizí země, musí často, přestože něco umí, začínat od začátku. Chirurg často roste podle toho, jak mu to umožní prostředí, šéf. Jsem v ústecké nemocnici, protože tu máme velmi dobré podmínky a medicína se tu dělá na špičkové úrovni. Navíc mohu svoji práci kombinovat s výzkumem, který mě hodně baví. Potřebu odcházet rozhodně nemám. Ale když se pro to někdo rozhodne, určitě mu to nezazlívám. Máme demokracii.
