Takzvanému Ústeckému masakru předcházela mohutná exploze muničního skladu v budově cukrovaru v Krásném Březně v úterý 31. července 1945 v 15:30 hodin. O život při výbuchu přišlo nejméně 27 lidí a asi dvě stovky dalších utrpěly zranění.
„Slyšel jsem první menší výbuch, záhy další silnější a viděl jsem na obloze sloup kouře ve tvaru hřibu. Běžel jsem se podívat, co to bouchlo, myslel jsem, že chemička. Zjistil jsem, že je to cukrovar, kde se skladovaly zbraně a munice. Sám jsem tam jako člen strážního oddílu nalezené výbušniny odvážel. Jak to hořelo a bouchalo, granáty odsud vyletovaly do okruhu několika kilometrů a pak explodovaly. Bylo to hotové peklo,“ vzpomínal na osudovou událost ústecký rodák František Spěváček, kterému tehdy bylo 16 let (další svědectví zde).
Příčinu výbuchu se nepodařilo nikdy vyšetřit. Ví se jen, že správce skladu, rotmistr Josef Čapek, vešel kolem půl třetí odpoledne se dvěma neznámými českými civilisty dovnitř, asi hodinu poté došlo k menší explozi následované druhým, silnějším výbuchem, který rozmetal hlavní budovu a tlakovou vlnou a požárem zničil 200 domů v okruhu 500 metrů.
Československá strana později výbuch propagandisticky označila za zákeřnou akci nacistické záškodnické organizace Werwolf. Ústecký archivář Vladimír Kaiser s historiky Janem Havlem a Otfridem Pustejovskym však v knize „Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945“ nabízejí vysvětlení, že výbuch i následný masakr zorganizovali komunisté z ministerstev vnitra a obrany, aby dokázali nutnost odsunu Němců z Československa.
„Bylo to takříkajíc ve státním zájmu. Na konferenci v Postupimi se tehdy mluvilo o odsunu německého obyvatelstva, a tak bylo rozhodnuto, že je nutné zinscenovat nějaký incident, který by přesvědčil svět o neudržitelnosti soužití Čechů s Němci,“ řekl před časem Kaiser MF DNES.
Přímé a jasné důkazy chybí. Faktem však je, že do Ústí v noci na 31. července dorazili příslušníci 28. pluku armády, jehož jádro tvořili někdejší příslušníci brigády ze SSSR, takzvaní svobodovci, kteří v oblasti prováděli odsun sudetských Němců. Podle historiků bylo na poradě na hlavním štábu čs. armády 28. července rozhodnuto, že je třeba velmoci postavit před hotovou věc a že snahou armády má být odstěhování co nejvíce Němců, kdyby postupimská konference vytvořila nějaké komplikace.
Protiněmecké vášně posílil sebezničující výstup fanatika
Na ústecký most Edvarda Beneše se po výbuchu muničního skladu seběhli lidé, aby zjistili, co se děje. Na Krásné Březno totiž z centra města neviděli přes Mariánskou skálu.
V tom na střekovské straně vlezl na oblouk mostu bývalý pyrotechnik německé armády Georg Schörghuber, provolával slávu Německu, plival po českých policistech a vojácích a projevoval nad výbuchem radost. Přítomní vojáci po něm vystřelili a postřelili ho, spadl do Labe a když vyplaval, na břehu ho zastřelili.
„Tento incident proměnil se brzo ve všeobecné lynčování Němců, přenesl se také do vnitřního města a přilehlé ulice. Při incidentech bylo také stříleno, a to jak civilisty, tak vojskem a Rusy. Část vojska 28. pluku zúčastnila se aktivně incidentu s obušky a býkovci v rukou, čímž dodávala civilistům jen kuráže. Jakékoliv úřední zákroky ze strany civilních úřadů byly vyloučeny a dokonce předseda MNV Josef Vondra, který pokusil se lidi a vojsko chlácholit, byl by málem ztýrán,“ píše se ve zprávě ministerstva informací ze 4. srpna 1945.
Ústecký archivář Kaiser shromáždil v devadesátých letech svědectví pamětníků, že masakr začal bezprostředně po výbuchu na různých místech města - před hlavním nádražím, na Mírovém náměstí, na Předmostí a na Mostě dr. Edvarda Beneše. Dav Němce topil, střílel, ubíjel a shazoval do Labe.
Z mostu letěl kočárek a za ním matka s batoletem v náruči
Podle výpovědí, které Kaiser publikoval v knize Dějiny města Ústí nad Labem, například Jiří T. popsal, jak chvíli po výbuchu vyběhl z pošty, kde tehdy jako 24letý pracoval, a před východem z nádraží už viděl shluk lidí a asi padesátiletého robustního muže, jak mlátí několik Němců označených bílými páskami po hlavách holí a pěstí a křičí: „Tím jsou vinni Němci!“
Jiří T. pak běžel na most, ten už ale byl plný lidí včetně československých vojáků a rudoarmějců. Nad jejich hlavami zahlédl dětský kočárek, který dav vzápětí shodil do Labe a za ním letěla ženská postava.
Byla to matka s dvouletým dítětem v náručí. Žena sebe i dítě zázrakem zachránila, když se zachytila blízko kotvící holandské lodi a posádka je ukryla v podpalubí. Jiní takové štěstí neměli. Někteří dopadli na mělčinu, po jiných lidé z mostu stříleli.
Když se Jiří T. vracel na poštu, holohlavý muž před nádražím už měl zcela zkrvavené ruce, ale řádil dál a spolu s ním asi tři nebo čtyři Češi. Kolem leželo asi dvanáct ubitých Němců. Dřevěnou holí od holohlavce dostal i Jiří T., protože se svým známým popadli a odnášeli do bezpečí bezvládnou asi sedmnáctiletou německou dívku, kterou muž kopal.
Zlatokopové se obraceli i proti starousedlým Čechům
Marie B., tehdy 21letá, zase historikům popsala, jak na Předmostí menší muž ve středním věku se sukovicí ubil ženu středního věku v kostýmku s bílou páskou na rukávu.
„Ležela na zádech a muž se sukovicí ji táhl za nohu do okopu u mostu, který sloužil za války jako protiletecký úkryt. Poblíž okopu byly navršené kameny, velké asi jako lidská hlava. Muž hodil Němku do okopu a tam na její tělo mrštil dva velké kameny,“ uvedla.
Když pak Marie B. došla na dnešní Mírové náměstí, viděla dav srocený u kašny. „Viděla jsem, že voda v kašně byla zabarvená krví. V kašně bylo několik topících se osob. Jak se někteří z topících v kašně vynořovali, lidi na okraji tlačili jejich hlavy zpátky do vody,“ popsala Marie B.
Ona sama pak raději utekla, přestože byla Češka. Masakr totiž podle Kaisera neprováděli ústečtí Češi, ale příslušníci Revolučních gard, vojáci Svobodovy armády, rudoarmějci a „zlatokopové“, kteří se v té době do pohraničí sjížděli ze všech koutů republiky. Čeští obyvatelé města se často Němců snažili zastat, ale zloba davu se pak obrátila i proti nim.
„Na okraj kašny vylezl menší slabý pán, sepjal ruce a volal ‚Lidi, vzpamatujte se, cizina se na nás dívá‘. Začaly se ozývat hlasy ‚Hoďte ho tam taky‘. Hned na to dav začal skandovat ‚Všechny Němci do dvaceti čtyř hodin ven a Češi, co tady byli, taky‘,“ vylíčila Marie B.
Z hromady těl zvedla hlavu žena s nechápavým pohledem
Další ze svědků, J. H. z Prahy, přijel vlakem nedlouho po masakru. „Viděl jsem, jak odvlekli a bili dva starší muže. Nedovedl jsem pochopit, co se děje. Všude okolo byly hole, berle, tašky, zkrvavené oděvní součásti, klobouky, protézy, uřezané uši a hodně krve,“ svěřil se historikům.
Od nádraží šel k mostu, od kterého se ještě ozývaly ojedinělé výstřely.
„Před mostem jsem viděl vysokého mladého muže v bílé košili, rajtkách a holínkách, který držel dlouhou tyč, jejímž koncem procházel silný dlouhý hřebík. Tyč i jeho košile byly zakrváceny. Díval se vítězoslavně kolem sebe a chlubil se ‚S tím jsem likvidoval Germány‘,“ vzpomněl J. H.
Nedaleko mostu pak viděl hromadu ženských těl.
„Jedna z těchto lynčovaných žen zvedla hlavu a podívala se na mne nechápavým kalným pohledem. Zřejmě byla v agónii. Za dané situace jsem jí nemohl pomoci. Požádal jsem proto civila s puškou, aby její trápení ukončil. Podařilo se mu to až třetí ranou. Ještě po druhém výstřelu zvedla hlavu a opět se na mne podívala. Ještě dnes vidím v duchu ten její pohled,“ uvedl J. H.
Obětí masakru byla zhruba stovka
Asi v 17 hodin začalo vojsko a bezpečnost vyklízet město. Pořádek se podařilo obnovit až k večeru, kdy byl vyhlášen výjimečný stav a zákaz vycházení.
Ústecký masakr později pro změnu využily k propagandě sudetoněmecké kruhy. Označovaly ho za sudetské Lidice a uváděly až 2 700 mrtvých.
Skutečně zdokumentovat se podařilo 43 obětí. Seznam nezvěstných pracovníků tehdejších Schichtových závodů uvádí jména sedmnácti technických a hospodářských pracovníků, kterým končila kolem půl čtvrté pracovní doba a v době masakru přecházeli most Edvarda Beneše, v zápisu MNV je zapsaný zastřelený Němec z mostního oblouku, spočítáno je 24 těl snesených z Předmostí a náměstí na hromadu a odvezených do terezínského krematoria a o posledním mrtvém se dochoval zápis ve střekovské matrice.
Celkový počet obětí odhadují historici podle dochovaných svědectví a výzkumů matrik pobřežních obcí a měst, kde Labe vyplavilo mrtvá těla, na 80 až 100.
V pátek od 15:30 si jejich památku připomenou účastníci pietního shromáždění u pamětní desky na mostě Edvarda Beneše. Pietní akt k uctění památky obětí výbuchu muničního skladu se koná od 13 hodin v ulici U cukrovaru.
