Co přivedlo dívku z Teplic na nehostinný sever Evropy?
Vždy se mi líbily polární oblasti a vysoké hory. Je to přehledné prostředí plné krásných výhledů, které si ale člověk musí zasloužit náročnou fyzickou aktivitou. Při studiu jsem však k polárním oblastem cíleně nesměřovala. Přichomýtla jsem se svým zaměřením k projektu na Špicberkách a kolegové pak zjistili, že beze mě nemohou fungovat. Jsem zkrátka už od malička organizátor.
Severní pól vás neláká?
Na pólu pro mě nic zajímavého není. Když někam jedu, tak většinou s nějakým vědeckým záměrem, ale na pólu je jen led a sníh. Ovšem kdybych dostala nabídku na cestu k pólu, tak bych asi neváhala.
Vaším zaměřením je archeobotanika a paleoekologie. Co zkoumáte?
Zjišťuji, jak se v minulosti vyvíjela vegetace nejen na Špicberkách, ale i u nás. Jak se měnila struktura vegetace, kam se rostliny šířily a z jakého důvodu. Máme velmi dobrá data o změnách klimatu z ledovcových vrtů. Nyní můžeme rekonstruovat určité události z minulosti, třeba jak příroda reagovala na výrazné oteplení či ochlazení, a na základě toho můžeme předpokládat, jak se bude vyvíjet v budoucnu.
A jak se bude v souvislosti se změnami klimatu vyvíjet?
Nic katastrofického nás asi nečeká, jsem optimistka. Příroda je hrozně silná, dokáže si poradit s lecčím. Riziko vidím v nepůvodních druzích, které se rozšiřují do míst, kde nemají přirozené nepřátele. Vzpomeňme třeba na bolševník, jakou tu nadělal paseku.
Vaše Jihočeská univerzita loni na Špicberkách vybudovala vědeckou stanici a staví také expediční loď. Jaké bude její poslání?
Stanice bude sloužit jako platforma pro vědce z Česka i ze zahraničí. Kromě zázemí domu v Longyearbyenu s dobře vybavenými laboratořemi je k dispozici i terénní stanice, čluny a právě expediční loď, která rozšíří možnosti pohybu po větším území. Doteď jsme byli odkázáni na gumové čluny. Celá tato infrastruktura ponese jméno arktického ekologa Josefa Svobody. Žhavou novinkou ale je, že vědecká stanice ponese jméno teplického rodáka Julia Payera, bude se nazývat Payer’s house.
Alexandra BernardováVystudovala Přírodovědeckou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Její specializací je analýza rostlinných makrozbytků, vegetační historie a ekologie, vývoj a historie polárních ekosystémů, polární ekologie a ekologie invazních rostlin. Pracuje jako archeobotanička v Laboratoři archeobotaniky a paleoekologie na Jihočeské univerzitě a v Centru pro polární ekologii. Celkem šestkrát se zúčastnila expedice na norské Špicberky. |
Takže jméno slavného polárníka ponese dům na Špicberkách, zatímco v jeho rodném městě letos zastupitelé neschválili přejmenování Havlíčkových sadů na Sady Julia Payera?
Je to trochu paradoxní, vždyť jde o návrat k původnímu názvu, který sady ztratily až po válce. Payerovo jméno znělo příliš německy tehdy a zní tak asi i dnes. Payer je nejslavnějším teplickým rodákem, znají ho však spíše lidé v zahraničí než u nás. Letos uplyne sto let od jeho smrti a ve Vídni se koná k této příležitosti velká vědecká konference.
Jednu českou expedici na Špicberkách nedávno napadl lední medvěd. Zranil jednoho člena výpravy, zaplatil za to ale smrtí. Je riziko napadení medvědem velké?
Ledních medvědů žije na Špicberkách zhruba tři až pět tisíc. Říká se, že na každého člověka je tam 1,5 ledního medvěda. Riziko setkání je tedy relativně vysoké. Když jde člověk do terénu, musí mít zbraň. Zároveň ale platí, že musí udělat maximum pro to, aby k setkání s medvědem vůbec nedošlo. A když k němu dojde, tak musí udělat maximum pro to, aby ho nemusel zabít. Podle toho, co jsem slyšela, tak ona výprava sice držela hlídky, ale v jeden moment šli spát všichni. A zrovna přišel medvěd.
Důležité je tedy držet hlídky celou noc?
To je naprosto zásadní. Hlídka zburcuje lidi a může medvěda zaplašit výstřelem ze signální pistole nebo vystřelit před něj z pušky. Teprve když medvěd útočí, tak je čas na obranu. Zatím jsme po medvědech střílet nemuseli, ačkoli loni jsme s nimi měli několik konfliktů. Utábořili se u naší terénní stanice a na petardy moc nereagovali. Nakonec ale vždy odešli. Nejhorší je potkat v létě hladového medvěda, kterému odplaval led. Živoří na břehu, kde není tak úspěšný jako z mořského ledu. Jsou zoufalí a snaží se získat potravu za každou cenu. Většina zastřelených medvědů jsou často podvyživení jedinci nebo nezkušená odrostlá mláďata.
Lední medvědi jsou impozantní zvířata. Jak je člověku, když se k němu blíží?
Vždy jsem je chtěla vidět, ale raději z bezpečí expediční lodi. Nejprve je na ně člověk připravený, stále u sebe nosí zbraň a signální pistoli, ale když k setkání nedojde týden nebo měsíc, tak otupí. Říká si, že vlastně nic nehrozí. Pak se ale zčistajasna objeví 300kilové zvíře s obrovskou silou, které si jako nic pohrává s obrovskými sudy na potraviny. Je proto dobře, že se medvěd občas ukáže, člověku se vrátí obezřetnost.
Prohlédněte si Špicberky v reklamním videu:
