Pokaždé, když ho tu potkám, má lesklé oči. Já vlastně také.
S Jiřím Jeřábkem se proplétáme kolem varovných červenobílých pásků, jež obklíčily jeho dům a vše, co zůstalo uvnitř. Správně bychom tu neměli stát.
Na první pohled nerozumím tomu, že třípodlažní dům musí jít k zemi. Je sice špinavý, vyplavený a omlácený, ale jinak vypadá celkem dobře, což budí zdánlivou naději. Právě to je však nejhorší. Rozhodnutí statika bylo jednoznačné:
"Demolice. Hned. Jinak to spadne."
Léta práce půjdou brzy k zemi. "Koupil jsem to bez jediného okna. Ruinu. Osm let jsem barák opravoval. Všechno bylo skoro hotové, chyběla jen venkovní omítka. Vnitřek jsem už měl naprosto nový."
Povodeň měla neuvěřitelnou sílu a celý dům posunula přibližně o pět centimetrů. "Je to vidět tam vzadu, kde byly betonové panely, které se vzpříčily a nadzvedly, když voda masou cihel, kamení a dřeva hnula," ukazuje Jiří Jeřábek.
Nechápu tu moc vody
"Povodňová vlna tady musela udeřit s neuvěřitelnou dravostí. Když jsme byli uvnitř, celý dům se klepal. Podívejte. Čtyři metry hloubky, deset metrů šířky. Metr krychlový vody je tuna, takže se mi o barák opíralo nějakých čtyřicet tun," ujišťuje mne muž, kterého by si mohli pamatovat fanoušci skibobů. Do devatenácti let na nich reprezentoval tehdejší Československo.
Na jeho dům prudce narazila druhá povodňová vlna. Opřela se. Z jedné půlky je podemletý a z druhé se boulí, už stojí i mírně našikmo.Voda vyžrala zahradu kolem zdí do hloubky metr a půl. Válí se tu i koníček majitele – prkno na windsurfing. Hnědý hliníkový bazén proud vytrhl ze zahrady, zmačkal a odnesl o dvacet metrů dál doprostřed ulice.
"Měli krásnou zahradu. Před pár týdny jsme tam spolu poseděli. Řeka Oleška si přes ni ale proklestila úplně nové koryto," vzpomíná starosta Michael Canov.
"Kdyby tu můj barák nestál, ulice za ním by už asi neexistovala," pozoruje čtyřicetiletý Jeřábek spoušť kolem řeky. Jen kousek od místa, kde spolu hovoříme, stála na sobě naskládaná dvě auta. A z kamenné zni nad řekou můžeme pozorovat na druhém břehu dům, jehož půlka se již do říčky Olešky zbortila.
Po první sobotní vlně povodní byli Jeřábkovi v klidu. Se smyslem pro černý humor konstatovali, že na ní vydělali, protože našli na zahradě dětské boty. Pak přišla druhá povodeň. Blesková a mnohem mocnější.
Po laně přes bouřící proud
Oba manželé byli doma ještě se třemi nájemníky, když se řeka zvedla nad okna v přízemí. Podlahou v prvním patře jim začala do pokojů v gejzírech stříkat špinavá voda.
"Musel jsem se potopit do garáže, abych vytáhnul lano a my se mohli všichni sami evakuovat," popisuje kritické chvíle bývalý sportovec. Celé přízemí bylo v té době už pod vodou.
Lano přehodil přes řeku, jež tekla po ulici Víta Nejedlého. Na druhé straně ho někdo přivázal ke sloupu.
"Po lanu jsme pak lezli ven z domu. Všechno jsme nechali tam, odnesli jsme jen pár věcí, než řvali, ať jdeme pryč. Teď už ani nesmíme dovnitř. Nic nám není. A nic nemáme." Je vděčný za nápad poslat děti na uplynulý víkend k babičce, protože to nemusely prožívat.
Co bude dál? To nevím
Majitel domu se bojí pojišťovny, přesněji má strach, jak dopadne jednání s ní. A kolik mu dá za zdevastovaný dům, za který splácí hypotéku.
"Kdyby měl někdo potíže tohoto druhu, poskytneme mu alespoň právní pomoc. Budeme se však snažit i jinak, aby se lidé dostali z té hrůzy," uklidňuje ho na ulici před domem starosta.
O budoucnosti zatím Jeřábkovi moc nepřemýšlejí. Ani se to v tuto chvíli nedá. Zatím jim musí stačit asi 46 tisíc korun od radnice. A bydlení. "Úřad už nám nějaké peníze dal. A pan starosta slíbil obecní byt. Nájemníci tu mají rodiče, mohou u nich snad zůstat. Co bude dál, ještě moc neřešíme."
Navíc mají dost problémů s demolicí. Ta musí být rychlá, aby se dům nezřítil samovolně a náhle na okolní zástavbu nebo do řeky, kterou by zatarasil. Právě včera odpoledne se na břehu řeky mezi červenobílými páskami u šikmého činžáku sešlo konzilium statiků, kteří vymýšleli, jak ho bezpečně a co nejdříve zbourat.
Vodu měl Jiří Jeřábek paradoxně vždy rád a líbilo se mu bydlení u řeky. Oblíbený surf s duhovou plachtou však zůstává dál povalený a umazaný v blátě u domu. Alespoň ten se mu snad podaří zachránit. Zdá se být v pořádku. "Na to už kašlu," mává rukou. "Mám dvě zdravé děti. To je hlavní."
