Každý ze záznamů tří následujících hradních koncertů má poněkud odlišný charakter.
U prvního - nazvaného Jazz na Hradě: Martin Kratochvíl, Tony Ackerman, Jazz Q - převládá ráz spíše vzpomínkový: čtyři dueta dnešních šedesátníků, Martina Kratochvíla a amerického kytaristy Tonyho Ackermana, mají i dneska slušnou dávku švihu, vzájemného porozumění a občasných výletů z jazzrockového idiomu až k volnější spolupráci. Nejvíce je to cítit v Ackermanově skladbě Paloma a Kratochvílově Toledu: je snad opravdu náhoda, že latinský kolorit tu pomáhá k přesvědčivějšímu výsledku, než Miles Davisovo klasické All Blues nebo Kratochvílova Báryšňa, v níž ostatně ruský charakter, proklamovaný názvem, není příliš cítit.
Martin Kratochvíl a Tony Ackerman
Ne tak přesvědčivě na mě působí reinkarnace někdejšího Jazz Q s kytaristou Zdeňkem Fišerem, baskytaristou Přemyslem Fauknerem, bubeníkem Jaromírem Helešicem a zpěvákem Oskarem Petrem. Výkony instrumentálních sólistů představovaly ve své době nepochybně naši technickou špičku a i dnes si udržují profesionální standard. Jenže celková atmosféra téhle hudby je dnešní (nejen mladší jazzové) generaci dost vzdálena. Do koncepce zmapovat dráhu našeho domácího jazzu to nepochybně patří, ale víc bych se k tomu říct neodvažoval.
Jazz Q: zleva Přemysl Faukner, Oskar Petr, Jaromír Helešic, Zdeněk Fišer, dole Martin Kratochvíl
Pět basistů najednou, kde byste to slyšeli?!
Double Bass Session s pěti basisty - Františkem Uhlířem, Ali Haurandem, Petrem Dvorským, Vítem Švecem a Tomášem Barošem - je už trochu jiný šálek kávy. Uhlíř si jej mohl namíchat tak, že si na koncert pozval čtyři další basisty, některé značně mladší než jen on sám (ročník 1950). Obsazení Uhlíř doplnil o příležitostné členy svého souboru FUT - Davida Vrobela (1976) na altsaxofon, kytaristu Adama Tvrdého (1976) a bubeníka Jana Linharta (1975). Ansámbl s pěti basami, které se střídají v sólech i ve stylové koncepci, by se asi žádná jiná nahrávací společnost vydat neodvážila; tady splnila edice Jazz na Hradě téměř objevitelskou úlohu.
Basista František Uhlíř
Sympatický dojem nastolí hned úvodní Uhlířovo Blues for Five, v němž se snad všichni členové vystřídají jako sólisté ve vyrovnané chorusovce nezvyklého zvuku, avšak příjemné atmosféry. V průvodním textu postrádám informaci, v jakém pořadí tu basisté nastupují, ale důraz je opravdu kladen spíše na celkový dojem, než na profily jednotlivých sólistů. V dalších nahrávkách se už obsazení mění: málokdy hraje opravdu všech pět basistů a většina skladeb má svého hlavního sólistu. V Uhlířově PF 2000 se uplatní zejména mladí členové jeho FUT, v Haurandově Tense stojí pochopitelně v popředí autor, v Bud Powellově Bouncin' with Bud je to především David Vrobel.
Uhlířův pokus oživit zvuk svého souboru nezvyklým témbrem pěti kontrabasů docela vyšel, a poskytl tak vlastně i první významnou příležitost představit se na CD "mladíčkům" z jeho FUT, zejména Vrobelovi, který na Hradě vyzněl coby nový zajímavý saxofonový hlas. Chvályhodné vyústění hradního koncertu.
Basista František Uhlíř
Rozpolcená slovenská dávka
Hot House trumpetisty Juraje Bartoše (1967), známého protagonisty někdejší česko-slovenské scény, kombinuje vlastně přístupy obou předcházejících koncertů. Bartoš provozuje tradičnější podobu jazzu se svým Bratislava Hot Serenaders, ale časem se také profiloval v dravého post-bopového trumpetistu, kterého si jako sólistu pozval na své album i tak avantgardní soubor jako Vienna Art Orchestra. Do Prahy si Bartoš přivezl skupinu s mladými slovenskými hudebníky, kteří se už i při jiných příležitostech uplatnili na české scéně: především s altsaxofonistou Radovanem Tariškou (1979) a pianistou Ondrejem Krajňákem (1978). Doplňuje je u nás ne tak známá rytmika, basista Tomáš Baroš (1985, jeden z hostí Uhlířovy basové konklávy) a bubeník Marián Ševčík (1978).
Juraj Bartoš
Repertoár tvoří tři bopové standardy Peta Candoliho, Nata Adderleyho a Wayna Shortera v kompetentním a nervním podání. V tom poslední čekalo posluchače koncertu skutečné překvapení: jedenáctiletý bubeník David Hodek, který spolehlivě zvládl profesionální značně rozsáhlé sólo. Tariškův originál Blues Lee má poněkud soudobější zvuk s tématem aranžovaným v big bandovém bloku a s impozantním sólem autora a celkem se blíží způsobu, jakým se v jazzu vyjadřuje jeho generace u nás.
Juraj Bartoš
Stopáž Bartošova koncertu však zřejmě byla neúnosně krátká. Na albu ji doplňují dvě studiová dueta Juraje Bartoše s pianistou Gabrielem Jonášem, dobře známým partnerem českých jazzmanů už v sedmdesátých letech. Je to inteligentní muzika mírně gil-evansovského střihu, ale chybí mi v ní skutečný dialog: trubka a piano postupují občas spíš v unisonu, jako by se v Jonášových skladbách ještě zcela nepoznaly. Kombinace tak rozdílných záznamů na jednom albu není právě nejšťastnější. To Bartošův Hot House hrál na koncertu skutečně jen takovou chvilku?!
O albechJAZZ NA HRADĚ Vše vydala firma Multisonic. |
