Ředitel ústeckého muzea Václav Houfek | foto: Martin Adamec, MAFRA

Ústecké muzeum vzniklo díky rivalství průmyslníků, říká jeho ředitel

  • 0
Štědré dary, ale i nezájem úřadů a nejméně 18 stěhování zažilo během své 140leté historie Muzeum města Ústí nad Labem. „Sbírky kupodivu příliš neutrpěly. I v těch nejtěžších dobách se je dařilo díky zdejším osobnostem rozšiřovat,“ vzpomíná u příležitosti jubilea muzea jeho ředitel Václav Houfek.

Muzeum má dnes všeobecné zaměření. Bylo tomu tak i v roce 1876, kdy ho založil ústecký Průmyslový spolek?
První čtvrtstoletí to byla instituce dokumentující hlavně kvalitu a design tehdejších výrobků. I výstavy, které muzeum pořádalo, byly součástí vzdělávacích projektů tehdejších odborných škol, kde se žáci učili, jak vypadá kvalitní výrobek. Archeologii a přírodním vědám se začalo věnovat až na přelomu století. V prvních letech však bylo závislé na dobrovolné práci Ústečanů, prvního stálého odborného pracovníka mělo až roku 1895. Připomínám ale, že i takové Národní muzeum jich tehdy mělo jen 20.

Jaký měl první zaměstnanec muzea plat?
Bral tisíc ročně, což byl tehdy plat štajgra na šachtě, šéfa směny. Za pár let přišel první zaměstnanec s univerzitním vzděláním a už měl dvojnásobek. Byla to prestižní záležitost, platy byly proti průměru několikanásobné.

Muzeum zpočátku získávalo většinu sbírkových předmětů díky darům. Bylo tehdy i donátorství prestižní záležitostí?
Přesně tak. Průmyslový spolek sdružoval podnikatele, kteří měli ambici ukázat to nejlepší a prezentovat se před kolegy. Když dal on, musím i já. Byla to zdravá řevnivost, z níž profitovalo celé město. Známý byl souboj Petschků a Weinmannů, to byli takoví ústečtí Kapuleti a Montekové. Když Petschek zaplatil dětský pavilon v nemocnici, tak Weinmann zaplatil tuberkulózní pavilon. Když dal Petschek peníze na divadlo, tak druhý zaplatil knihovnu. Ale i mecenášství mělo své vlny, a když přišla krize, tak utichlo.

Muzeum v číslech

  • 140 let existence letos slaví, jeho historii připomíná aktuální výstava, která potrvá až do konce roku
  • 41 zaměstnanců má v současnosti, polovina jsou odborní pracovníci
  • 21 milionů korun je roční rozpočet, z toho 19 milionů dává město, zbytek si muzeum vydělá svou činností
  • 450 milionů korun stála rekonstrukce z let 2008 – 2011, kvůli chybám v zakázce vyměřil dotační úřad městu pokutu 290 milionů korun
  • evidenčních čísel má nyní muzeum 200 tisíc, což reprezentuje 1,2 milionu předmětů

Ústí bylo německé město. Dotkly se nacionální konflikty i muzea?
Určitě ano, ač naši předchůdci byli hlavně rakouští vlastenci. Nacionální tendence se ale projevovaly a některé pracovníky by šlo označit za Čechožrouty. Po odborné stránce se ale nacionalismem smést nenechali. Situace se zostřila až ve 30. letech, kdy se plně projevila orientace na Německo.

Tehdy přitom muzeum zažívalo největší rozmach, je to tak?
Muzeu, které tenkrát sídlilo v trmickém zámku, se opravdu dařilo. Spolu s libereckým a teplickým patřilo mezi tři největší německá muzea v Čechách a mezi 10 či 20 nejvýznamnějších v republice. Zásadní osobností meziválečné éry byl Franz Josef Umlauft, který byl velmi loajální vůči Československu. Projevy nacionalismu držel zkrátka, ač nakonec i on v roce 1938 vstoupil do Sudetoněmecké strany. To už ale byla ve společnosti hysterická atmosféra a veřejně činné osoby si musely vybrat jednu či druhou stranu. Nacisté mu přesto nikdy neodpustili jeho vstřícnost k Československu a byl penzionován. Za války byl však do muzea povolán zpět.

Jak muzeum válku přečkalo?
Bylo v dobré kondici. Umlauft se staral o sbírky pečlivě. Zásadním obdobím byly poválečné měsíce, kdy byla řada muzeí v pohraničí zničena rabováním. V Ústí se nic takového nekonalo a sbírky se naopak rozšířily. Prvním českým správcem se stal uznávaný odborník Alfréd Piffl, s nímž se Umlauft znal a pomáhal mu zachraňovat cennosti. Německé obyvatelstvo se totiž tehdy snažilo cenný majetek před konfiskací schovat nebo zničit. Umlauft přesvědčil spoustu lidí, aby jej věnovali muzeu. Třeba velká část aktuální výstavy o malíři Doerellovi pochází z poválečného konfiskátu.

Projevil se posléze na sbírkách nástup komunismu?
Piffl z muzea odešel v roce 1947 a jeho nástupci neměli jeho kvality. Národní výbory se muzeu moc nevěnovaly a status krajského muzea mělo to teplické. Na přelomu 40. a 50. let mělo muzeum méně odborných pracovníků než za Rakouska, sbírky trpěly nedostatkem péče, a tak vzala za své spousta biologického materiálu.

Probíhala i nějaká ideologická selekce sbírek?
Ideologické zásahy se díky nezájmu úřadů projevily minimálně, ale ztráty přesto byly. Máme třeba předávací protokol z let 1948 a 1949 o tom, že pro potřeby Lidových milicí tehdejší trmické elektrárny bylo ze sbírek vydáno 20 pušek, šavlí a bajonetů, aby mohli milicionáři cvičit. Nemám doklad o tom, že by se to vrátilo. Byly i snahy o centralizaci sbírkových témat. Když vznikl Ústav marxismu-leninismu, tak z našich sbírek převzal významné prameny o počátcích dělnického hnutí. Vojenský historický ústav nám zase odvezl sbírku militárií včetně praporu rakouskouherské ponorkové flotily.

Kolik máte ve sbírkách evidenčních čísel a jak je rozšiřujete v současnosti?
Evidenčních čísel je přes 200 tisíc, což reprezentuje 1,2 milionu předmětů. Způsobů jejich rozšiřování je víc, něco nakupujeme, za rok asi za sto tisíc. Stále také existují dárci. Největší objemy předmětů ale získáváme vlastní činností, hlavně při práci v terénu. Sbíráme přírodovědný materiál, děláme archeologické výzkumy. Čas od času historici prolézají i smetiště nebo sběr velkoobjemového odpadu. A ozývají se nám i vlastníci objektů, kde zanikla výroba, zda bychom nechtěli nějaké stroje.

A máte třeba takový dvoutunový soustruh kam dát?
To je právě problém. Velkoobjemové předměty skladovat nemůžeme, protože nemáme dostatečný prostor. Pokud nám někdo nabídne parní stroj, tak odmontujeme, co se dá, nafotíme ho, ale tu vlastní hmotu převézt nemůžeme. Máme sice několik detašovaných skladů, ty však nemají charakter depozitáře. Je proto naším cílem získat pro muzeum dostatečně prostorný a technicky vhodný depozitární prostor. Pro další rozvoj ústeckého muzea je to priorita.

Připadá mi, že ústecké muzeum je svými projekty v rámci regionu výjimečné. Potvrzuje to i státní cena Gloria musaealis, kterou jste obdrželi za výstavu Tenkrát na severozápadě. V čem vaše úspěchy spočívají?
Věřím v genia loci tohoto muzea. Vždy bylo centrem inovací, jako první například začalo pořádat tematické výstavy, třeba tu o gotickém umění Severozápadních Čech. Až do 20. let 20. století byly výstavy takový mišmaš, muzejníci prezentovali sbírky v úplnosti a vypadalo to jako prohlídka skladu. Novátorstvím bylo i to, že se kolega Ledvinka snažil v 70. letech zachránit skanzen v Zubrnicích. A i teď tu máme lidi, které práce nesmírně baví a obětují jí i volný čas. Vidí hodnotu v záchraně historické paměti a chápou, že naše práce musí mít pro veřejnost smysl. Jen tak totiž můžeme obstát ve chvíli, kdy se město rozhoduje, zda koupí 30 trolejbusů, nebo dá peníze na provoz muzea.