„Věřím, že si sem lidé cestu najdou. Nikde jinde totiž neuvidí to, co tady,“ láká do muzea šestapadesátiletý sběratel z Tachovska František Václav.
Osobností Františka Josefa I. se zabýváte od 17 let. Kolik předmětů jste za tu dobu nashromáždil?
K dnešku je to přes 12 tisíc předmětů. Začínal jsem s pohlednicemi a známkami, které jsem nakupoval po kusech. Jako mladý jsem neměl moc peněz. Nechodil jsem ale do hospod a co jsem ušetřil, vložil jsem do sbírky. Za socialismu to působilo zvláštně. Když jste řekl, že vás zajímá František Josef I., tak jste byl za blázna.
Proč vám učarovala zrovna osobnost tohoto rakouského císaře?
Jedním z důvodů bylo, že mezi mým tátou a Františkem Josefem je určitá podoba. Takže se sbíráním jsem začal i na počest svého otce. Když potom předmětů přibývalo, všímal jsem si jejich krásy a kvality, kterou jsem tolik postrádal v socialistických výrobcích. A protože se v tu dobu začaly předměty z doby mocnářství vyvážet do zahraničí, rozhodl jsem se, že je před vývozem zachráním. Uchoval jsem v zemi tisíce krásných věcí, které by jinak skončily v Rakousku nebo Německu.
Zároveň jste ale další stovky předmětů nakupoval přímo v zahraničí prostřednictvím internetových aukcí. Kde například?
Mám třeba předměty z Brazílie nebo Austrálie. Lidé, kteří kdysi cestovali z Čech do ciziny za prací, si tyto předměty často brali s sebou jako vzpomínku na domov. Návrat těchto věcí do Čech je ale často krkolomný. V Chile jsem třeba přes aukci koupil komandérský kříž za sedm tisíc dolarů, na dalších 25 tisíc korun přišlo clo. Je to absurdní. Vezu zpět do republiky něco, co sem patří, a ještě za to musím státu platit. Navíc mě tři měsíce vyšetřují, kde a jak jsem to koupil.
Muzeum v Dělostřeleckých kasárnách se otevřelo letos v dubnu. Kde jste měl sbírku do té doby?
Celou jsem ji měl doma. Rozrostla se ale tak, že jsem ji chtěl představit lidem. Sbírka totiž může být inspirativní pro celou řadu oborů právě proto, že ukazuje kvalitu někdejších výrobků. Oslovil jsem proto instituce v Olomouci, Liberci, Plzni, ale i Národní muzeum nebo Rakouské kulturní centrum. Někde mě odmítli, jinde slibovali a nedodrželi, jinde zase chtěli sbírku přihrát svým kamarádíčkům. Proto jsem nakonec založil internetové muzeum. Stálo mě to 3 tisíce hodin mého času, kdy jsem vše fotil a skenoval.
A pak se ozvali lidé ze sdružení Terezín – město změny?
Ano, kontaktovali mě právě přes mé internetové muzeum. Přijeli se podívat a byli ze sbírky nadšení. Po třech letech se konečně podařilo sbírku v Terezíně otevřít. Dva měsíce jsem exponáty instaloval, nechtěl jsem k tomu nikoho pustit.
Je o muzeum zájem?
Zatím o něm ví jen minimum lidí, a to je problém. Do Terezína sice přijede ročně 250 tisíc návštěvníků, ale všichni míří do památníku. Městem jen projedou. Je to škoda, například má sbírka obsahuje jeden unikát vedle druhého, je za ní 40 let ježdění a shánění. Kromě finanční hodnoty, která je v řádu milionů, má ale i hodnotu kulturní. Chci proto oslovit také školy, aby k nám jezdily na exkurze.
Co lze udělat pro lepší propagaci?
Zkoušíme vše možné. Natočili jsme například příspěvek do Toulavé kamery. Ve spolupráci s jedním obchodním domem jsme udělali akci, kdy lidé dostanou ke třem zakoupeným vstupenkám jednu zdarma. Rozdali jsme takto 500 kuponů.
Nemrzí vás, že už sbírku nemáte doma?
Mě to nemrzí, ale manželku ano. Chtěla mít sbírku na dosah a těšit se z ní. Já jsem ale z důvodu bezpečnosti rodiny rád, že je sbírka v Terezíně. Stále více lidí totiž vědělo o tom, co mám doma. A hlavně mohu ty nejzajímavější předměty ukázat návštěvníkům.
Kterých exponátů si ceníte nejvíc?
Na to nedokážu odpovědět. Když se dělají expozice v muzeích, tak mají třeba 5 stěžejních exponátů, pak 50 podružných a ten zbytek je vata. Tady je to obráceně. Představujeme 2 200 originálních exponátů, jeden je lepší než druhý. Mezi opravdové skvosty ale patří obraz tkaný na hedvábí nebo busta Františka Josefa, kterou věnoval jako osobní dar šéfovi své ochranky. Zajímavá je také kniha, kterou prezentují na ostrově Korfu jako dar Františka Josefa pro císařovnu Alžbětu, prý je jediná na světě. Já mám tyto knihy dvě. Obě jsou v muzeu k vidění.
