Zatímco dnes uvidíte na řece v Ústí nad Labem loď výjimečně, před 100 lety bylo Labe říční dálnicí. V Ústí se během roku otočilo přes 7 000 lodí a objemem překládky předčilo i mořský přístav v Terstu.
Nejrušnějšímu přístavu tehdejšího Rakouska-Uherska se díky tomu začalo říkat Malý Hamburk. I proto, že se tu, stejně jako v německém přístavu, na námořníky nabalovaly další služby.
Ústí mělo tehdy svůj rušný hříšný život. Kvůli námořníkům zde byla velká koncentrace hospod a byl tu i nadstandardní počet prostitutek.
„Ekonomika města byla na lodní dopravě silně závislá,“ vypráví historik Martin Krsek, který má výstavu Plavba na páře - 175 let paroplavby na českém Labi na starosti.
Říkalo se Ústí Malý Hamburk již před první světovou válkou, nebo tento termín začali používat historici až dnes?
Používal se i tenkrát, asi se lidé inspirovali v Teplicích, kterým se zase říkalo Malá Paříž. Přístavní život vtiskl Ústí osobitou atmosféru, proto se toto označení vžilo. Například se mluvilo také o tom, že ve sklepě ústeckého hotelu Parník byla nejvzdálenější pravá námořnická putyka na světě od moře.
Do Ústí před první světovou válkou přijíždělo průměrně 20 nákladních lodí denně. Námořníci vyvolali také poptávku po prostitutkách. Kde se tyto nevěstky nabízely?
Nejslavnější ústecký nevěstinec byl tehdy Marie Pohl’s Caffee, který zaměstnával asi dvacet prostitutek. Byl velice nóbl, dokonce se nám dochovala jedna jeho propagační pohlednice z roku 1902 s vyobrazením interiéru pokojíků. Přístavní dělníci ale vyhledávali spíše lacinější služby.
A ty nabízel kdo například?
V Hrnčířské ulici sídlila hospoda s názvem Buchta Šenk. Byly tam totiž prostitutky, které používaly zajímavý způsob dorozumívání se svými kunčafty. Ve výloze hospody byly buchty s různou náplní, a když příslušná prostitutka měla na pokoji kšeft, tak aby kolemjdoucí věděli, že zrovna v té chvíli není k mání, tak buchta, která ji představovala, zmizela. Měli asi čtyři buchty a současně lehké děvy. Protože restaurace buchty moc často nepekla, a ty ve výloze tam zůstávaly i několik dní, tak se nezasvěcení divili, proč hospoda nabízí tak oslizlé buchty (smích).
Na jedné straně byla přístavní dřina, na té druhé večerní juchání...
A k tomu byl potřeba alkohol. Konzumace alkoholu byla tehdy veliká, i proto zde byl význačný lihovar i pivovar. To také vybudilo i ústeckého podnikatele Johanna Schichta k tomu, aby uvedl na trh svůj ovocný nealkoholický nápoj Ceres Saft. Chtěl tím nabídnout lidem alternativu za alkohol. Bylo ale naivní si myslet, že lodníci dají přednost jablečné šťávě před tvrdou kořalkou. V této souvislosti vystavujeme v muzeu i část takzvaného „kořalkového pokladu“, který se před jedenácti lety našel v domě jednoho kapitána říční plavby. Ten si za druhé světové války schoval stovky lahví s alkoholem, které se objevily až nedávno při rekonstrukci jeho domu.
Jak naopak vypadala ta přístavní dřina?
Po celém břehu Ústí bylo přístaviště a překladiště, které propojovaly kilometry železničních vleček. Pod Mariánskou skálou bylo hlavní uhelné překladiště. V naprosté většině se vše nakládalo ručně, například naložit uhelný člun trvalo tři dny. Uhlí se totiž převáželo v podobě velkých kamenů a každá další mechanická manipulace s ním by ho znehodnocovala.
Tisíce Ústečanů se živily v souvislosti s plavbou. Ať už to byli zmínění přístavní dělníci, nebo prostitutky. Kdo se k nim ještě přidal?
Byly zde velké loděnice, cvičily se zde posádky, byla tu plavecká škola. Vznikaly tady specializované profese na stavbu lodí, například lodní tesaři. A s tím souvisí i náš poslední muzejní úlovek. Před pár týdny jsme našli velmi vzácnou věc po lodním tesaři z Roztok u Povrlů. Adolf Gube měl dokonce vlastní katalog s nabídkou lodí, které vyráběl. Kromě zmíněného katalogu máme také jeho nářadí a ponk. Tento „poklad“ jsme našli náhodně, když jedna paní chtěla zlikvidovat starou pračku z půdy a já tam objevil tyto historické nástroje. Adolf Gube měl v Roztokách svou dílnu, máme i spousty fotek jeho lodiček. I když byl Němec, tak se ho po druhé světové válce odsun díky specializaci netýkal. Ale živnost mu sebrali a on šel pracovat do loděnic. Zemřel v osmdesátých letech.
