„Na školách, jejichž pedagogové nejsou inkluzi nakloněni, bude ale její zavádění bolestivé. Albert Einstein řekl, že je snazší rozbít atom nežli předsudky,“ poznamenává Marie Gottfriedová.
Osobnost tohoto fyzika vám učarovala natolik, že si chcete v ředitelně pověsit jeho portrét. Proč?
Byl to zajímavý člověk, který se potýkal se snahami někam ho zaškatulkovat. Byl jiný už v dětském věku a jinakost je pro nás někdy oříšek. Jeho portrét bude připomínat to, že děti bychom škatulkovat neměli, naopak jim máme nabídnout co největší míru svobody pro rozvoj. A to platí i pro jinakost sociálního rázu, kdy jsou děti z vyloučených lokalit zařazovány do vzdělávacích programů, kam nepatří. Ve speciálních školách mají být děti, kterým tento způsob vzdělávání pomůže k dosažení jejich maxima, ale neměly by tam být děti na základě nějakého zkreslení. On se sice Pepíček z vyloučené lokality, kde mají jeden záchod na patře, může jevit při nástupu do první třídy jako hloupý, ale to je falešný defekt, který může být dán nedostatečně podnětným prostředím a životními okolnostmi.
A vaším úkolem je vytvořit dostatečně podnětné prostředí, aby srovnal krok s ostatními?
Přesně tak. Naše vzdělávací filozofie stojí na jednoduchém principu: snažit se vytvořit každému dítěti podmínky pro dosažení jeho maxima. A každé dítě má maximum někde jinde. Třeba onen Pepíček bude mít v pololetí čtyřku, ale za ten půlrok udělá mnohem více práce než někdo, kdo přišel do školy lépe připravený, uměl už číst a psát a sbírá jedničky. Musíme nastavovat dětem vzdělání na míru, zohledňovat životní podmínky, ze kterých přišly.
Jak ohlídáte, aby si spolu jednotlivé individuální programy nepřekážely? Aby ti pomalejší nebrzdili rychlejší?
Zásadní je osobnost učitele, který musí vést děti tak, aby nikomu ve skupině nebylo nic na újmu, aby nebyl nikdo brzděný. Jde to. Ale je to obrovská práce. Musíte z hlavy vytěsnit, že pracujete se třídou. Není to třída, před vámi sedí 20 dětí a každé je jiné. Je tam Míra, který by se v matematice chytil u vyšších ročníků, ale i Péťa, kterému to zase moc nejde. A v tom je dětský svět fantastický, protože se samy dokážou s rozdílností vypořádat. Míra začne pomáhat Péťovi, čímž si látku sám upevňuje. Učitel již dnes navíc není nositelem informací. Děti jich už spoustu mají a umějí si je vyhledat. My jim máme pomáhat orientovat se v nich, třídit je, umět o nich diskutovat.
InkluzeOd 1. září začíná platit, že spádová základní škola nesmí odmítnout žáka se speciálními vzdělávacími potřebami vyplývajícími ze zdravotního, mentálního či sociálního handicapu. Jedinou výjimkou je, pokud škola prokáže, že má naplněnou kapacitu. |
Takto se prezentuje lecjaká škola, ale ve skutečnosti to pak vypadá jinak.
Ano, někdy je mi až líto, jak je školství pořád orientované na výkon. A výkon, to jsou jedničky. Když to nejde, jsou frustrované děti, rodiče i učitelé. Jednička přitom ve vztahu k životu vypovídající hodnotu nemá. Změna je ale podle mě nevyhnutelná a nejde zastavit. Nějakou dobu to ještě potrvá, nejde totiž jen o myšlení pedagogů, je to záležitost všech.
Přijímáte tento školní rok už nějaké dítě na základě školské novely?
To se v našem případě těžko zjišťuje, protože inkluze už u nás funguje. Pro nás se nic nemění. Za posledních 12 let jsme nikdy žádné dítě neodmítli. Naopak se otevíráme stále více. Do přípravné třídy dnes nastupuje chlapeček s kombinací vad. Má těžké postižení zraku i sluchu, dolních i horních končetin a lehké nebo střední mentální postižení. To pro nás bude nejtvrdší oříšek, jaký jsme zatím řešili. Myslím si, že tohle dítě by na drtivé většině škol přijato nebylo. Nemít zkušenosti, tak bych si na to netroufla ani já. V následujícím roce se ukáže, jak se mu bude dařit. Má ale výborné rodinné zázemí, což je vždy 50 procent úspěchu.
Řekla jste, že osobnost učitele je klíčová. Máte dostatek kvalitních pedagogů?
Máme, dnes už se mi hlásí sami. Když jsem ale ve funkci ředitelky začínala, tak docházelo k přirozené generační obměně a učitele jsme hledali. Mělo to však výhodu, že jsem si mohla sbor z většiny postavit sama. Budu radši učit v polorozpadlé kůlně s nadšenými lidmi než v supermoderní škole, kde si každý jen odpracuje to své. Dnes už vím, koho bych si na školu vzala a koho ne, i kdyby byl posledním učitelem na světě. Při pohovoru to už poznám. Učitel musí umět děti nadchnout, měl by být plný naděje, nesmí nad nikým zlomit hůl. Souvisí to spíše s postojem k životu než s diplomem.
Může inkluze fungovat na školách, kde tito pedagogové nejsou?
Tam to opravdu nebude jednoduché. Kdo není inkluzi nakloněný, bude ji těžko přijímat. Nemělo by se tlačit na pilu, měl by být naopak dán prostor na postupné najíždění změny, na sdílení dobré praxe. Inkluzivní legislativu ale vítám, protože nás nějakým způsobem směruje. A může se stát, že některé školy s inkluzí začnou, protože to od nich ministerstvo chce, ale pak se v tom najdou.
Obracejí se na vás kolegové z jiných škol, že by se chtěli vaší praxí inspirovat?
Často, musím dokonce žádosti i odmítat. Zájem je takový, že návštěvy by tu mohly být každý týden. Musím ale dbát na to, aby nenarušily naše vnitřní klima a klid na práci.
Myslíte, že budou nyní vznikat soukromé školy pro děti rodičů, kteří mají z inkluze obavy?
V prvních chvílích ano, ale snad se z toho nestane trend. Bude hodně záležet na tom, zda se bude inkluze na školách dařit a zda bude patrný přínos. Základní škola je o co nejvšestrannějším nastartování člověka a k tomu patří i různorodost. Setkání s ní je pro život velmi cenné. Potrvá to nějakou dobu, ale podle mě se ukáže, že je to způsob vzdělávání, ze kterého mohou profitovat všichni. Einstein řekl, že je daleko snazší rozbít atom než lidský předsudek. Lidé dnes mají různé obavy a inkluzi přirozeně vnímají jako další ohrožení. Běžný vzdělávací proud by ale měl být otevřený všem dětem. Celá společnost z toho bude profitovat. A já věřím, že děti, které takovou školou projdou, budou svými schopnostmi a zkušenostmi schopny oponovat škarohlídům.
