„Je cihlový, bude to taková rutina, dva dny přípravy a bude to hotové,“ říká sedmapadesátiletý Mikula.
I po více než třiceti letech demolic ho práce stále baví. Přes všechny složité výpočty a náročnou přípravu každého odstřelu ale prý stále zažívá adrenalin.
„Vždy je jedna setina procenta, kterou má v ruce ten nahoře. I když uděláte vše správně, nikdy přesně netušíte, co se stane,“ říká střelmistr.
V jeho praxi nespadly na první pokus pouze tři komíny a dva domy. Třeba ten v Děčíně v roce 1987 byl 150 let starý a první odstřel jen odhalil obrovský ocelový nosník přes celý dům, který průzkum neukázal. Nikdo nevěděl, kdy a jak se tam mohl dostat.
„V Žatci zase nespadl komín. Krásně se vystřelil celý destrukční řez, takzvaná tlama, ale v ní se na sebe postavily dvě cihly. A ty celý komín držely. Je to nelogické, ale stalo se to,“ líčí Mikula.
Kvůli povolením je rychlejší bourat bagrem
Mikula je původně stavař. Zběhl ale, udělal si speciální zkoušky a pak i na VŠ chemické nástavbu pro technické vedoucí odstřelu. Těch jsou v zemi stovky, ale jen pár z nich se zaměřuje na komíny, ocelové mosty a konstrukce a rypadla.
„Je nás tak deset, kteří dnes aktivně střílí, a já jsem skoro nejmladší. Dnes se na bourání i 30 metrů vysokých staveb používají bagry. Je to dražší, ale rychlejší. U odstřelů je složitá a dlouhá byrokracie. A investoři chvátají,“ vysvětluje střelmistr, který pracuje ještě s jedním kolegou.
Bourání Ústí nad Labem |
Největší adrenalin pro něj je, když musí odstřelit komín a ten musí spadnout „na kolík“, tedy na vytyčené místo. Tak třeba v Cementárně Prachovice u Pardubic se s jedním 105 metrů vysokým komínem musel trefit přesně do rohu dvou budov. Stačila půlmetrová odchylka a padající komín by trefil budovu cementárny a zastavil výrobu.
„A trefil jsem se přesně. To je adrenalin. A rád mám odstřely vysokých železobetonových komínů. Ty nad 80 metrů padají jako prut a při dopadu krásně hvízdají jako píšťala. Cihlový to nedělá, ten se drtí,“ líčí Mikula.
Ale i s těmi cihlovými lze podle střelmistra zažít řadu překvapení. Třeba komín u bývalého cukrovaru v Lenešicích na Lounsku měl stěnu silnou 2,5 metru, běžné ji mají od 50 do 90 centimetrů.
„Komín vysoký 73 metrů stavěl rolnický spolek cukrovarníků a asi se zbláznili. Ani jsem neměl tak dlouhé vrtáky. Na jeho demolici jsem musel použít dvakrát tolik trhaviny. Byl to unikát, se kterým jsem se nikdy nesetkal,“ vzpomíná Mikula.
Střelmistři drží každý rok minutu ticha za dalšího mrtvého
K odstřelům používá plastickou trhavinu Perunit a Semtex. Na zdivo je lepší Perunit, který má nižší detonační rychlost, Semtex je mnohem razantnější a vhodný na ocelové konstrukce. Kupovat je jezdí do pardubické Explosie, která je vyrábí.
Kilogram Perunitu stojí okolo 50 korun, kilo klasického Semtexu 200. Ten speciální na odstřel ocelových nosníků se prodává na metry a jeden stojí až 10 tisíc korun.
„Bez speciálních povolení je nikdo nekoupí. A evidován je policií a báňským úřadem každý gram, hlídá se použití trhavin, evidence, skladování,“ popsal Mikula.
Nebezpečná je plastická trhavina až ve chvíli, kdy se s rozbuškou a dráty zasune do vrtu. „V tu chvíli už je ta ‚modelína‘ nebezpečná. Stačí, aby uhodil blesk nebo někdo zavadil o konce drátu baterií nebo něčím pod proudem. Pak to bouchne,“ líčí střelmistr. Proto nejraději používá kvůli elektrostatickému náboji dřevěné nabíjecí tyče.
Povolání střelmistra je nebezpečné. „Spousta lidí se u odstřelu zabila. Scházíme se každý rok a skoro každý je za někoho minuta ticha. Nesmíte udělat chybu. Nebezpečná je bouřka a blesky, když už jsou v domě nálože,“ sdělil Mikula.
Mikula byl i u největšího odstřelu v Česku - ústecké „Fučky“
Přestože má na svém kontě stovky budov, odmítá, že právě on je „Demolition Man“ ústeckých budov. „To ne. Tím je Jaroslav Fila, který v roce 1978 v Ústí založil Středisko střílecích prací. Já jsem byl jeho zástupce,“ říká Mikula.
V Ústí se nejvíce bouralo od roku 1976. Po odstřelu staré radnice na Mírovém náměstí se to šéfům okresního výboru KSČ zalíbilo a staré krásné domy začaly ustupovat socialistické zástavbě. „A střílet se tu začalo jako u Verdunu,“ vzpomíná Mikula.
Sám byl v roce 1980 i u odpálení 19 činžáků na dnešní Masarykově ulici. Byl to trojúhelníkový blok naproti kinu Hraničář. Dodnes je to na území Česka největší jednorázová destrukce.
„Jen nabíjení trvalo šest dní, celková délka vrtů byla přes 10 kilometrů a odstřel řídilo 10 střelmistrů. Na odpálení bylo 39 samostatných elektrických okruhů, ale ani nejsilnější roznětnice na světě by to nezvládla, tak jsme si museli postavit vlastní. Měla děsivý výkon, byla to taková malá elektrárna a na plný výkon si bouchla jen jedenkrát. Ten unikát mám schovaný,“ pochlubil se střelmistr.
Na jeho stole už v roce 1988 ležel plán za zbourání bloku domů naproti hotelu Vladimir až po kino Hraničář. Naštěstí ale přišla revoluce a domy přežily.
Takové žně dnes střelmistři nemají, Mikula přesto některé zakázky odmítá. Třeba komín v Žatci, který je přilepený na sousední dům. „Majitel chtěl polorozpadlý komín odstřelit, jenže s ním by šla i chátrající budova, kterou vlastně drží. A stojí tam dodnes,“ dodal Mikula.
Podívejte se na odstřel komínu v ústecké čtvrti Neštěmice:
29. listopadu 2014 |
