„Na jedno oko nevidím vůbec, do půl roku prý oslepnu úplně. Na tabletu mám breviář, a tak si čtu modlitby, dokud to jde,“ říká tiše teplický páter. „Nosí mi sem i časopisy, abych aspoň v hrubých rysech věděl, co se ve světě děje,“ dodává.
Mnohem zajímavější svět se ale ukrývá ve vzpomínkách nejstaršího kněze litoměřické diecéze. Když se ho zeptáte na válku, začne automaticky vyprávět o první světové.
„Tatínek narukoval, živořili jsme, ale naštěstí se nám vrátil,“ vzpomíná na své rané mládí, které strávil v Příbrami. Za druhé světové už narukoval sám, tehdy coby čerstvý absolvent Vysoké školy elektrotechnické. Armádu však Němci rozpustili a Jan Rob se vydal směrem, jímž se ubírá dodnes. Stal se salesiánem.
Být řeholníkem v 50. letech minulého století však znamenalo snášet ústrky komunistů. „Nejprve zrušili naši oratoř a internovali nás v oseckém klášteře. Pak jsem spolu s ostatními pro režim nepohodlnými lidmi nastoupil na vojenskou službu k Pomocným technickým praporům,“ vypráví páter.
To nejhorší ale mělo teprve přijít. Jana Roba totiž víra přivedla až za mříže. „Zavřeli mě v roce 1957 za to, že jsem v Praze vedl tajné salesiánské hnutí. Prošel jsem Opavou a Pankrácí, ven jsem se dostal po třech letech na amnestii,“ líčí stoletý salesián.
Do kostela se nebáli chodit jen Romové, vzpomíná Rob
Ani za mřížemi však nezůstal nečinný a spolu s ostatními věřícími vězni pořádal tajné křesťanské akce. „Drželi jsme pohromadě, to nás posilovalo. Bachaři o tom ale samozřejmě nesměli vědět,“ popisuje těžké časy Jan Rob.
Největší oporou mu tehdy byla víra. „Víru je třeba si udržet za jakéhokoli režimu. Nedat se, ať se děje, co se děje,“ poznamenává.
Víra mu pomohla přežít i úmornou práci ve skladišti podniku Penicilin Praha, kde deset let tahal pytle se surovinami na výrobu antibiotik. Tehdy opět balancoval na hraně zákona, když předával své vědomosti a zkušenosti mladým salesiánům na tajných schůzkách.
Pak se ale situace uvolnila a od 70. let byl opět v duchovní správě. Nejprve v Teplicích, poté ho komunisté uklidili do České Kamenice. „Je to nádherný, ale vykořeněný kraj. Žili tam dosídlenci, kteří se báli chodit do kostela nebo ke křtu. Jediní, kdo se nebál, byli Romové,“ říká páter Rob.
Služba v Českém Švýcarsku se nakonec protáhla téměř na dvacet let a přerušila ji až revoluce. „Byla pro mě velkým překvapením. Hned jsem se rozjel do Teplic, kde jsem měl okruh přátel. A jsem tu s nimi dodnes,“ usmívá se Jan Rob.
Technika ve 20. století předběhla morálku, říká kněz
Přátel má v teplickém salesiánském středisku dost napříč generacemi. S těmi nejstaršími se zná už od války, ti nejmladší k němu chodí pro radu teprve pár let.
„Je pro nás inspirací, třeba svým přístupem k životu. Nerve se o něj, nechává to na Bohu. Umřu? Tak umřu,“ popisuje svého staršího kolegu Václav Čunek, který s ním coby nemocniční kaplan a zdravotní „bratr“ tráví asi nejvíce času.
„Největší radost má ze mše svaté, to je pro něj vrchol dne. V červenci byl vážně nemocný, lékaři říkali, ať už nedoufáme. Jakmile ale mohl sloužit v nemocničním pokoji mši svatou a začal zpaměti citovat latinské texty, věděli jsme, že je zase dobře,“ dodává Čunek.
Sám Jan Rob žádný recept na dlouhověkost nemá. „Nemůžeme si ani píď života přidat. Dlouhověkost nezáleží na životosprávě. Někomu ji Pán Bůh nadělí a ví proč, někomu ne a také ví proč,“ shrnuje stoletý muž.
Když má zhodnotit svůj život, neváhá. „Prožívám krásný život jako každý katolík. To je štěstí a zároveň síla, kterou vám nikdo nevezme,“ říká. Dodává, že by štěstí a víru přál každému.
„Víra dnes lidem chybí, což je škoda. Viděl jsem, jak technika ve 20. století předběhla morálku. Snad se to ale jednou změní,“ přeje si Rob.
