Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Budoucnost Janova nevidím dobře, říká asistentka prevence kriminality

  8:10aktualizováno  8:10
Situaci na problematickém litvínovském sídlišti Janov pomáhají udržet na uzdě asistentky prevence kriminality. Do jedné z nejznámějších sociálně vyloučených lokalit se s nimi vypravila MF DNES.

Současnost nechvalně známého sídliště Janov v Litvínově na Mostecku. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

Červené auto stojící na parkovišti mezi dvěma paneláky se začíná kývat jako na vlnách. Jeho interiér právě slouží trojici dětí jako místo na hraní. Jakmile děti zbystří dvojici žen v černých mundúrech, vylezou ven a utíkají pryč.

Fotogalerie

„Stůjte. Pojďte sem,“ volá za nimi Martina Vettermannová, jedna z asistentek prevence kriminality. Marně. Děti se jen ohlédnou a mizí. Místo nich přichází statný Rom.

„Hej, jak to, že je to auto otevřený? Jak se tam ty děti dostaly?“ rozhazuje rukama. „Tady je stažený okýnko. Nevím, jak se jim ho vždycky podaří stáhnout. Mně to nejde,“ odpoví Vettermannová.

Vrak, k němuž se jeho majitel nehlásí, tu stojí už dlouho. Pro děti je velkým lákadlem. Přímo v něm nebo na jeho střeše řádí i dvakrát denně. „Večer už bude otevřený zas,“ krčí rameny Vettermannová.

Takhle pro ni a její kolegyni začíná pondělní odpolední směna. Stačilo jen vyjít před dům, ve kterém mají asistentky prevence kriminality zázemí. Auto je totiž zaparkované hned vedle. Když ho zajistí, vydají se na první kolečko po sídlišti.

Odpadky až ke schodům

Obě ženy vykonávají tuto službu už pátým rokem, od jejího zavedení. „Dříve jsem tu pracovala jako terénní sociální pracovnice. Skončil mi pracovní poměr a nabídli mi tohle, protože jsem Janov dobře znala,“ říká Pavla Štísová, druhá asistentka prevence kriminality.

Její parťačka pracovala před nástupem na tuto pozici jako koordinátor veřejné služby. Jejich úkolem je dohlížet na veřejný pořádek, pomáhat místním obyvatelům řešit jejich problémy, dohlížet na bezpečnost dětí u základní školy.

Ujdeme sotva třicet metrů, když se na nás začne zubit asi pětiletý kluk. Sedí u jednoho ze vchodů na schodech, pod nimiž by se dalo nasbírat několik pytlů odpadků. Nemá boty.

„Jak to, že jsi bos?“ Na otázku asistentek odpoví bez rozmýšlení: „Já mám značkový boty.“ Nelže. Za chvíli k němu z prvního patra přiletí adidasky. Stejně bleskově se kolem něj houfují jeho sourozenci. Jeden, druhý, třetí...

„Mám šestnáct dětí,“ volá z lodžie matka. Nezvyklý počet hlásí hrdým tónem. „Ale zrovna u nich by člověk mohl jíst z podlahy. Ta paní pořád uklízí a stará se. Přesto je rodina v hledáčku úřadů,“ podotýká Vettermannová.

Hladové děti v kontejnerech

„Přitom je tu celá řada jiných, po kterých by měli jít,“ upozorňuje asistentka. Přiznává, že ze všeho nejhůře při své práci vstřebává leckdy až otřesnou situaci mnohých dětí.

„Nejhorší je, když vidíte, v čem vyrůstají. Ten nezájem rodičů. Taháte je z kontejneru a oni říkají, že mají hlad. Co uděláme? Sepíšeme poznatek. Ale to je všechno, co můžeme,“ krčí rameny.

„Není žádná výjimka, když se stane, že matka nechá několik dětí večer doma o samotě a jde shánět fet,“ vypráví Vettermannová. Naráží na podle ní stále bobtnající problém.

„Dřív tu bylo fetování spíše mužskou záležitostí. Teď začíná spousta žen. Ale ne nějaké mladice, starší ženské,“ dodává. Z nedalekého okna mezitím řve hudba. Prý absolutní klasika.

Zadní vchody paneláku, který míjí, se proměnily v místa pro odpolední debaty jeho obyvatel. U každého z nich postává kolem deseti lidí. Občas někdo na někoho zakřičí, jinak je tu ale klid.

Záškoláctví rodiče omlouvají

„Kdybyste sem v tomhle počasí dorazili mezi sedmou a osmou večer, mezi baráky byste neprošli. Už by to chtělo nějaký déšť. To venku nikdo není,“ líčí Štísová. Po čele jí stéká pot. Začátek září přinesl tropy.

V zimě mají s kolegyní na starosti hlavně kontroly domů. Během školního roku pak prakticky každý den řeší záškoláky. „Hodně rozšířené je takzvané skryté záškoláctví, kdy jim to rodiče nebo jiní příbuzní omluví,“ vysvětluje Vettermannová.

„Nedávno jsem potkala holku s energeťákem a pytlem brambůrků v ruce. Ptala jsem se jí, proč není ve škole a ona na to, že je jí špatně. Za chvíli za mnou přiběhla babička, co ji má v péči, a začala mi sprostě nadávat, co si to prý dovoluji,“ vypráví asistentka.

Blíží se k obchůdku nedaleko základní školy. Sedí u něj tři ženy, čtvrtá na ně mluví z okna. Když k nim asistentky přijdou, slušně je pozdraví. Pak společně prohodí pár slov.

„Určitě tu nejsou zbytečný. Řeší, když děti nechodí do školy nebo když se perou před barákem,“ řekne k práci asistentek paní Lenka, postarší Romka.

Nájem v garsonce až 9 tisíc

A vzápětí si povzdechne: „Já tu bydlím dvacet let. Tohle už není Janov, jaký býval. Je to tu samý přistěhovalec. Je tady jedna část, ve které to ještě jde, ale jinak katastrofa“.

Další z přítomných zmíní ceny nájemného. „Tady zaplatíte za garsonku i devět tisíc nájem. Za ty štěnice a šváby je to nehorázný. Ale to dělají vaši lidi, to s těma bytama. To my, cigáni, neděláme,“ lamentuje a naráží na zdejší bytovou politiku „pochybných“ vlastníků bytů a některých realitních kanceláří.

Spoustu z nich vlastní také lidé s trvalým pobytem v Rusku a jiných zemí východní Evropy, kteří jsou jen těžko dohledatelní. Sídliště je „postižené“ velkou migrací. Stále se na jeho území stěhují lidé, převážně Romové, nejen z jiných koutů České republiky. Někdo přijde, někdo odejde.

„Lidé se ale často stěhují i v rámci sídliště. Častokrát si říkáme, že jedna ulice už jakž takž jde a najednou se tam přistěhuje někdo odjinud a zase je to špatné. Za novými chodíme, snažíme se jim vysvětlit, kdo jsme. Je ale zajímá jen to, kde je úřad práce kvůli vyřízení dávek,“ kroutí hlavou Vettermannová.

Senioři se bojí vyjít ven

Když tu před pěti lety asistentky začínaly, vyslechly si svoje. „Mě místní znali z mého předchozího zaměstnání, takže to docela šlo, ale kolegyně to měla daleko horší,“ vzpomíná Štísová a pomrkává na ni.

„Ani se mi to nechce říkat. Křičeli třeba: gestapo jde, svině český fašistický. No jo, ale když se něco dělo, tak přilezli,“ podotýká Vettermannová. Situace se od té doby dost změnila.

„Samozřejmě jsou tu pořád lidi, kteří nás nenávidí, protože jsme je třeba chytily při činu. Občas si vyslechneme nadávku, ale jinak už jsem dostala několik pozvánek na křtiny, na svatbu, na narozeniny. Jedna paní mě chtěla na křtiny jako ochranku,“ vyjmenovává s úsměvem.

Ten jí ale vzápětí z tváře mizí. Po otázce, zda někdy pochybuje o smyslu své práce, nasadí obě vážný výraz. „Nemáme syndrom vyhoření. My už jsme přehořely. Psychicky je to dost špatné. Jestli pochybujeme? Každý večer,“ shodují se.

Pokud jde o Janov, nevidí prý žádné světlo na konci tunelu. „Zabýváme se pořád dokola tím samým a výsledek nikde. Senioři se bojí vyjít ven. Na něco někoho upozorníte a on vám hned vpálí, že je mu všechno jedno, i pokuta, protože je na sociálce,“ poznamenávají.

Další kompletně vybydlený dům

„A nejvíc k smíchu a zároveň k pláči je, že většina těch lidí má vyšší příjmy než my,“ pokračuje Vettermannová. V Janově bydlí. Štísová žije v centru. Obě přiznávají, že by chtěly jinou práci. Přesto dál zůstávají.

„Ještě se mi to nechce vzdávat,“ přemýšlí nahlas Štísová, když se obě ženy společně blíží k malému dvojvchodovému paneláku. Asi pětice mužů zazdívá jeho okna a vchody. Dům se tak přidává do skupiny kompletně vybydlených.

Těch v Janově přibývá. Zazdívání má zabránit rabování a tomu, aby objekt sloužil jako „schovka“ například pro drogově závislé. Město v současné době jedná se společností CPI, vlastníkem několika zazděných domů, o jejich odkoupení. Chtělo by pak usilovat o dotaci na jejich zbourání.

Jeden z mužů jen nevěřícně kroutí hlavou. „Nejsme odsud. To, co je tady, jsme ještě neviděli. Začali jsme dělat a najednou vyběhl ze sklepa nějaký chlap. Prý byl uvnitř, protože si tam něco zapomněl,“ říká.

Znepřístupnit interiér paneláku prý bylo maximálně nutné. Hlavní důvod? Po celé prázdniny sloužil zdejším dětem jako dějiště jejich „specifické olympiády“ – pravidelně chodily soutěžit, kdo najde nejvíce injekčních stříkaček.

Uklízet už nemá cenu, tvrdí žena

Za dalším domem sedí na chodníku asi padesátiletá Romka a stěžuje si, že uklízet chodby už nemá cenu. Pod okny domu leží obaly od potravin, cigaret. „Po víkendu přijdeme a u některých domů se tomu bordelu nestačíme divit,“ podotýká Štísová.

Sídliště teď působí klidně. Asistentky mají své specifické dělení obyvatelstva – normální lidé a nepřizpůsobiví obyvatelé. „Ti nejsou v převaze, ale stačí dvě takové rodiny ve vchodě. Ti normální se pak začínají stěhovat pryč. A jsou i takoví, kteří se jim přizpůsobí a dělají to samé,“ popisuje Vettermannová.

Klid končí u bloků označených písmenem R nacházejících se u zdejšího nákupního střediska. Je u nich asi padesát lidí. Všechny generace. Sledují debatu strážníků s řidičem, co tu zaparkoval. Každou chvíli někdo vykřikne. Ozve se rána dveřmi. Taková, která roztřese všechna okna.

Asistentky začínají odpovídat na dotazy těch, kteří nevědí, co se děje. Zároveň klidní hlouček několika chlapců, kteří si začali utahovat z jiného hocha. Toho posílají domů. Mladík je zjevně mimo realitu. „Pobírá invalidní důchod. Má vývod. A v žilách mu koluje všechno možné,“ stíhají vysvětlovat asistentky. Sprostá slova teď létají vzduchem jedno za druhém.

V jednom bloku žije 89 dětí

Jedna z žen si jim stěžuje, že zde chybí lavičky. Tahle lokalita nyní patří k nejhorším v Janově. V jednom ze tří bloků žije 89 dětí.

Po asi dvaceti minutách asistentky pokračují dál. „Podíváme se ještě pro jistotu za tenhle barák,“ ukazují na další vybydlený dům, který ještě není zazděný a dovnitř může kdokoli. Rozhodly se správně.

Pod schodištěm leží několik injekčních stříkaček. Přivolávají proto strážníky. Jedno kolečko po sídlišti mají skoro za sebou. „Dnes to šlo,“ usmívají se.

Nedávno obě podepsaly novou smlouvu. Po Janově by takto měly chodit do roku 2019. „Jestli to vydržím? Já pevně doufám, že to už budu někde jinde,“ svěřuje se Štísová.

Její kolegyně předpovídá sídlišti krátkou budoucnost. „Za pět let přijdete ke kruháči, co je před vjezdem do sídliště. Já tam budu sedět, vezmu od vás vstupné a provedu vás po prázdné čtvrti. Bude to takové muzeum,“ dodává s hořkou nadsázkou.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Starosta Jirkova Radek Štejnar.
Musíme zkusit všechno, zákony jsou měkké, říká starosta o omezení dávek

Aby do Jirkova na Chomutovsku nepřicházeli další sociálně slabí a problémoví lidé z jiných částí země, omezí tamní radnice vyplácení dávek na bydlení. „Chceme...  celý článek

Ilustrační snímek
Žena dostala desetitisíce z podvodné pojistky, zranění byla jen na papíře

Dvanáctkrát vyšel ženě z Mostu pojistný podvod, jímž chtěla řešit špatnou finanční situaci své rodiny. Falšovala podpis svého manžela na smlouvách o životním...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Místostarosta Litoměřic zakázal burkiny, využil k tomu web města

Kdyby se náhodou šla nějaká muslimka koupat na litoměřické městské koupaliště, musí mít bikiny nebo klasické jednodílné plavky. Nesměla by mít burkiny -...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.