Michaela Rothová pracuje na dětském oddělení ústecké nemocnice už více než 30 let. Působí i na fakultě zdravotnických studií ústecké univerzity a nedávno získala cenu za svou odbornou práci v oblasti ošetřovatelství.
Vždycky jste chtěla být zdravotní sestra?
Ano, už od raného dětství. Měla jsem v tom vždy jasno.
Proč zrovna dětská sestra?
Protože mám ráda medicínu, která je trochu akční. A děti jsou nejlepší pacienti a práce s nimi je naprosto úžasná. Mým cílem bylo směřovat někam, kde budu skutečně pomáhat a pro mě je to dětská chirurgie.
Nedoléhá na vás občas lítost, když děti trpí?
Ne, nikdy mi to nepřišlo. Samozřejmě tu soucit musí být, ale nesmí překročit určitou profesionální mez. Upřímně mě tato otázka nikdy nenapadla a nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Spousta mých kolegyň z oddělení pro dospělé mi říká, že by s dětmi pracovat nemohly, protože by u nich převládala ta lítost. Já to mám obráceně, těžko by se mi pracovalo s dospělými.
Co přesně je náplní vaší práce?
Manažersky zajišťuji celé oddělení a všechny stanice, které k nám příslušejí, takže ještě úrazovou ambulanci a operační sál. Ale protože pracuji v kumulované funkci, jsem ještě staniční sestra lůžkového oddělení, mým dalším úkolem je zajišťování vlastní zdravotní péče o naše malé pacienty.
Neubírá vám pozice vrchní sestry čas na samotné děti?
V současné době už na ně opravdu tolik času nemám, což mě mrzí. Než jsem nastoupila na tuto pozici, pracovala jsem jako herní specialista. To je práce, která je velmi náročná, ale pro dětskou sestru absolutně naplňující.
Herní specialista? Co to je?
To je člověk, který má čas si s dětmi povídat, má čas zprostředkovat dětem takové to normálno světa mimo nemocnici. Prochází s nimi celou proceduru léčby a všechny výkony.
Kromě toho, že pomáháte dětem, se věnujete i vědecké činnosti, za kterou jste byla v nedávné době oceněná...
Cenu vědecké rady Krajské zdravotní za nejlepší odbornou práci v oblasti ošetřovatelství jsem získala za dvě přednášky. První byla na Sympoziu dětské traumatologie a druhá na mezinárodním Sympoziu dětských chirurgů. Víceméně se to odvíjí od toho, že pokládám za nutné a vhodné určité sdílení poznatků a zkušeností.
Co pro vás toto ocenění znamená?
Je to pro mě zpětná vazba a žene mě to dál. Ukazuje mi to, že má cenu pokračovat.
Šlo o vaše první ocenění?
Ne, ale kdo mě zná, ví, že přednáším již dlouho. Například se dlouhodobě zaobírám týranými dětmi, v rámci toho zpracovávám výzkum a za něj jsem obdržela před třemi lety jednu z cen.
Kde všude přednášíte?
Přednášení a lektoring jsou, řekla bych, taková moje láska. Takže kromě konferencí přednáším i zde v nemocnici a na ústecké střední zdravotní škole a vyšší zdravotní škole. Na fakultě zdravotnických studií ústecké univerzity vedu bakalářské práce.
O vzdělávání zdravotních sester se v poslední době dost diskutuje. Jaký je váš názor na potřebnost nebo nepotřebnost vysokoškolského diplomu pro sestry?
Můj subjektivní názor je takový, že pokud sestra pracuje v manažerské pozici, pak je jistě výhodou, když vystuduje nějaký management. Pokud se chce sestra vzdělávat i po ukončení povinného studia, bude se vzdělávat vždycky. Mě také do studia nikdy nikdo nenutil, našla jsem si svou cestu a vzdělávala se. Jsem toho názoru, ať jsou na odděleních vzdělané sestry, ale co nám velmi chybí, je pomocný zdravotnický personál. Takže ta vysokoškolsky vzdělaná sestra dnes supluje pomocný personál a nemá ani šanci uplatnit své znalosti.
Jak ukazuje situace v nemocnicích, kde sestry chybějí, tak velkým problémem je i nedostatečné platové ohodnocení sester, ne?
Finanční ohodnocení je věc druhá. Pokud mohu nabídnout sestře, která nastupuje po sedmi letech studia, stejný plat, jaký dostane dělník v továrně, tak to zcela určitě není v pořádku. Odpovědnost sestry je někde úplně jinde, musí se stále vzdělávat, stále rozšiřovat svůj obzor... Její ohodnocení je dnes naprosto mimo. Jsem zastánce toho, že sestry nejsou adekvátně zaplaceny. Ale není to jen o penězích. Sester je málo a jsou přetížené, musí často pracovat přesčas. Stává se i to, že sestry nechtějí peníze za přesčasy, nechtějí přesčasy vůbec, raději by byly doma s rodinami a žily i svůj soukromý život.
Jaké máte další vědecké cíle?
Ráda bych například ještě více zviditelnila obor dětské chirurgie a pokračovala ve výzkumu. Ráda bych pokračovala ve výzkumu komunikace mezi sestrami a dětmi a sestrami a rodiči, protože obojí je velmi složité. V komunikaci s pacienty a jejich rodinami vidím opravdu velký potenciál, kde se sestry mohou vzdělávat a zlepšovat.
