Přestože je celý svůj profesní život obklopený elegancí, módou a krásnými ženami, vyhořel jako přetížený obvod. „Už jsem nevěděl, jak dál. Nebavilo mě vůbec nic,“ vybavuje si třiačtyřicetiletý Moravec.
Vystudoval jste ústeckou Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Jak dlouhá byla cesta od drátků k nitím?
Byla poměrně krátká. Vyjdete ze základky a nevíte, co dělat. Protože oba rodiče pracovali v elektrotechnickém závodě ETZ v Bystřanech, šel jsem v jejich stopách, ale že by mě obor nějak zaujal, tak to ne. Po škole jsem si domluvil stipendium v ETZ, ale byl začátek 90. let, kdy firma už moc nefungovala. To mladého kluka, který chtěl v životě něco dokázat, nenaplňovalo. A protože moje žena Naďa byla švadlena, navrhl jsem, že bychom mohli dělat módu.
Musel jste ji přesvědčovat?
Byla skeptická, ale mě oděvy vždy bavily. Když budete mít k nějaké práci vztah, tak se ji dříve nebo později naučíte. Pak už je to rutina. Tak jsme se začali krejčovinu učit, objeli jsme celý kraj, ale pokud jste v roce 1993 neměl vagon zboží, tak se s vámi nikdo nebavil. Nakonec jsme našli malý butik v Teplicích, kde se naše práce líbily, a začala spolupráce. Později jsme se ale chtěli osamostatnit a mít své přehlídky, a tak jsme si zřídili ateliér na náměstí Svobody. A protože jsem maximalista, navázali jsme spolupráci s nejlepšími lidmi v republice a dělali jsme velké pořady v divadle.
Couture Atelier
|
Nechtěli jste to vzdát, když vás v začátcích tolik odmítali?
Na začátku ani ne, tehdy jsem to viděl růžově. Ale když už se někam posunete, je to jiné. To končím každý týden. Každý den vymyslet něco nového, aby to bylo zároveň co nejrychleji prodejné, protože máte zaměstnance, to bylo vyčerpávající. Ekonomická část tlačí na tu uměleckou, a to se ve vás pere. Už jsem nemohl, nezvládal jsem to. Po 23 letech jsem byl velmi unavený.
Dorazila tvůrčí krize?
Přišla spolu s krizí všeobecnou kolem roku 2008. A nebyla jen tvůrčí. Možná proto mi ztroskotalo i celé manželství. Už tou dobou jsem věděl, že tak, jak jedeme, to dělat nechci. Pral se ve mně byznys s uměním. Když rostete, nabaluje se na tvůrčí činnost mnoho manažerské práce, splácení, zaměstnanci... Dostanete se do kruhu, ze kterého jsem byl hodně nemocný.
Jak jste se vyléčil? Někdo změní povolání, někdo vyrazí na dlouhou cestu.
Nevím, jestli jsem se vyléčil úplně. Tehdy mě přestalo bavit úplně všechno. Měl jsem opravdu velké problémy. Hodně mi pomohla paní v teplické knihovně, která mi doporučovala audioknihy. Poslouchal jsem příběhy jiných lidí, začal jsem díky tomu vidět svět jinak. Mám z toho husí kůži, když o tom mluvím.
Je zvláštní slyšet něco takového od člověka, který je obklopený tím, co lidé vnímají jako ideál žití, tedy krásnou módou, modelkami, slavnými lidmi.
Ano, nejhorší je ztratit iluze a sny. Mě také připadala tahle práce zajímavá. Co vám chybí? Jste v teple, tvoříte, kolem vás jsou hezcí lidé, cestujete po celé republice, poznáváte celebrity, fotíte na Mauriciu, kde vás vítají jejich missky. Přesto došlo k vyhoření. Zjistil jsem, že tohle všechno není důvod, proč chci tuhle práci dělat. Chyběla niterná radost a pocit naplnění. V první části kariéry jsem to dělal pro všechno to pozlátko, ale abych mohl fungovat dál, musel jsem věci přehodnotit.
Je součástí restartu i to, že jste přesunul svůj salon do velkého nákupního centra u Teplic?
Ano, dostal jsem nabídku od jedné německé oděvní společnosti udělat u nás frenšízu a v rámci sportovní i společenské módy této značky jsem zřídil i koutek s naší ateliérovou produkcí. Frenšíza je ta složenková část, která mi uvolní ruce pro ateliérovou tvorbu. Nechci dělat komerční šaty, ale více umělecké.
Ročně představujete kolekce pro každé období. Nebere vám manažerská práce čas na tvorbu?
Bere, zatím s tím bojuji. Myslel jsem si, že vést obchod nebude tak časově náročné. Ale ono si to sedne, stále se to učím. Věřím, že postupem času se budu moci věnovat tvorbě víc a víc. Na podzim bych pak chtěl udělat velkou autorskou přehlídku.
Kde se při tvorbě návrhů inspirujete?
Sleduji několik světových návrhářů, kteří mě oslovují. Nedělám módu pro muzeum, chci, aby se mé šaty prodávaly a nosily. Když se podíváte na Fashion TV, uvidíte krásné věci, ale nositelné. To postrádám u produkce studentů uměleckých škol. Těžko si žena vezme na sebe igelitové šaty, ze kterých koukají prsa. Když pak sháníte zaměstnance a přijdou vám takoví lidé, tak jsou ztracení. Jejich cílem bylo být extravagantní na molu, ale nepřemýšleli nad tím, kdo bude jejich šaty nosit. Já si vždy představuji potencionální zákaznici.
A jaké jsou zákaznice ze severu Čech? Mají nějaké speciální požadavky?
Nemají. Kdysi býval rozdíl mezi Prahou a severem Čech, ale už se smazal. I tady mají lidé peníze a přehled. Jsme ale nejméně rok za západní Evropou, top kolekce u nás lidé vidět nemohou. Když budete přepínat televizi, tak každou hodinu najdete pořad o vaření, ale o módě skoro nic.
Snažíte se krok s Evropou srovnat?
Ano, ale je složité sladit to s vizí zákazníků. Když přijde zákaznice s tím, že Eva měla loni šaty na ramínka, tak se jí snažím vysvětlit, že jí budou slušet šaty s rukávy, které jsou navíc právě v módě. To mě na práci nejvíc baví. Pokud jste o něčem přesvědčený, měl byste o tom umět přesvědčit i ostatní.
Nakolik se necháte ovlivnit trendy?
Ještě v 80. letech bylo jasně dáno, co je trend. To už myslím pominulo, teď je možné nosit snad všechno. Časopisy sice napíšou, která barva bude módní, ale přeci vám ji nebudu nabízet, když vám vůbec nesluší. Pak to dopadá tak, že je člověk sice trendy, ale vypadá jako opičák. Škála je dnes strašně pestrá, a tak je potřeba sladit oblékání se svou identitou. Proto je důležité zákazníka poznat. Říkám jim, ať na internetu najdou aspoň pět šatů, které se jim líbí. Pak už si je mohu trochu zařadit a dál s nimi pracovat.
Kromě přehlídek pořádáte i plesy. Proč?
No, letos to bude už sedmý ročník Lázeňského plesu. Musíte mít totiž příležitost, kam krásné šaty nosit. Čím více plesů, tím lépe. Dáma musí mít dlouhé večerní šaty, muž smoking nebo aspoň černý oblek s motýlkem. Lidé se tak učí, že není špatné být dobře oblečený. Vždy trnu, když se paní podívá na naše šaty a zeptá se: „Není to na ples moc hezké?“ Nám je hloupé být správně oblečení, protože paní vedle má halenku a černé kalhoty. Ale když bude dobře oblečených lidí na plesech přibývat, pak si třeba ta paní v halence řekne, zda to není ona, kdo by měl něco změnit.
