Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Učí mě to být dobrým člověkem, říká lídr uznávané kapely o minulosti s StB

  7:17aktualizováno  7:17
Jiří Imlauf je frontman ústecké rockové kapely Houpací koně, která se svou poslední deskou Everest posbírala nominace na všechny možné odborné ceny. Imlauf ale dosud nikdy tak otevřeně nepromluvil o své minulosti agenta StB. Odhodlal se až teď.

Autor tohoto textu se s Jiřím Imlaufem domluvil na rozhovoru o jeho spolupráci s StB na jednom večírku. Snímek pak pochází přímo z interview, které proběhlo v hospodě, kam oba často chodí. | foto: Jiří Dvořák, Ideamakers

Autor rozhovoru se s Jiřím Imlaufem přátelí, proto pro zachování autenticity zůstal u tykání.

Když jsi naposledy v tisku mluvil o spolupráci s StB, říkal jsi, že jsi nikomu neublížil. Jak tomuhle vyjádření sám rozumíš?
Když jsem do toho ze strachu vstoupil, řekl jsem si, že s nima budu hrát hru a že nikdy neřeknu nic, co by někoho mohlo poškodit. A žiju v představě, že to tak bylo.

Tvůj kontakt s StB odstartovala akce Lennon v Praze v prosinci 1987, po které tě zadržela. Tehdy jsi byl ve druháku na pedagogické fakultě v Ústí, v kolejním baru jsi organizoval hudební akce, pohyboval ses okolo studentského divadelního spolku Grátys a v Žatci jsi měl kapelu Skleněná cibule. Co byla akce Lennon?
Od počátku 80. let se lidi na výročí Lennonovy smrti sjížděli ke zdi na Kampě. Lennon byl vždycky chlapem, kterýho jsem obdivoval, nejen kvůli hudbě, a tak jsem tam s kamarádem jel. Že to je vlastně protirežimní akce, jsme nevěděli. Na konci sešlosti ale policajti přehradili východ směrem přes park na Kampu. Když jsme viděli kordon, vzali jsme roha opačným směrem na nádraží Střed (dnes Masarykovo nádraží, pozn. red.), kde jsme o tom v čekárně mluvili, oči navrch hlavy, naivní a šokovaný. Najednou k nám přišla uniformovaná policie a chtěla po nás občanky. To znamená, že v čekárně seděl tajnej, který upozornil uniformovaný, a ti si nás vytáhli ven. Ukázali jsme jim občanky, oni si nás zapsali, odešli a my jsme odjeli.

Takže ten večer tě nesebrali?
Ne. Za měsíc jsem pak dostal na trvalé bydliště v Žatci předvolání na výslech. Vybavuju si příchod na stanici, scéna jak z Kolji, civilně se chovající chlápek v civilu mě vzal nahoru do kanceláře, kde mě vyslýchal, proč jsme na té akci byli a co jsme tam dělali.

Každopádně z tvého spisu plyne, že tehdy po tom výslechu si tě StB začala vést jako kandidáta tajné spolupráce.
To vůbec nevím, kdy si mě začali vést. Hlavně si myslím, že si mě vedli, protože už předtím jsem měl průšvihy na škole. Měl jsem konflikt s vrátnou na koleji, na chmelové brigádě nebo v hospodě, tam to bylo nejspíš vyprovokovaný hospodským, přijeli si pak pro mě na kolej a šel jsem na pár hodin do cely. Když jsem řekl vrátné na koleji, že si na ni půjdu stěžovat, jak se tam jedná se studenty, dostal jsem podmínečné vyloučení ze školy. Kvůli tomu jsem byl určitě mezi těmi, kteří se na spolupráci hodili.

Jaký jsi měl v té době vlastně vztah k režimu?
Jako každý normální člověk jsem ho měl kritický a odmítavý. V té době už jsem znal Mňačka, Solženicyna a věděl jsem, že to celé je zlo. Tátu vyloučili ze strany a z armády, protože odmítl invazi v roce 1968, a celou dobu normalizace byl dělník.

Jak jde tvůj kritický vztah k režimu dohromady s tím, že jsi byl podle spisu od svých 17 let členem SSM, vedoucím pionýrů, členem ROH a v letech 1982-85 jsi byl v Žatci na gymnáziu předsedou základní organizace SSM?
Nebyl jsem žádným předsedou SSM, byl jsem dva nebo tři roky předsedou třídy na gymplu. A být členem SSM nebylo pro většinu lidí nic jinýho než formalita.

Byl to vynucený podpis

Ze spisu plyne, že už jako kandidát tajné spolupráce jsi byl aktivní. Například jsi měl StB říct, že tvůj spolužák Miroslav Schifert mezi studenty šíří materiály bývalé Jazzové sekce. Můžeš se k tomu vyjádřit?
Au, aktivní, tohle že tam píšou? Nechal jsem se zapírat, odpovídal pokud možno neurčitě, nic jinýho než to, co mi předhodili, jsem neříkal. Míru Schiferta si vybavuju. Ale nevybavuju si, že bych tohle o něm řekl. To rozhodně ne.

Kdo je Jiří Imlauf

Jiří Imlauf (*1966) pochází ze Žatce, vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Je učitelem. Kromě toho vede ústeckou rockovou kapelu Houpací koně, píše také básně. Žije v Ústí nad Labem, má jednu dceru.
V archivu Ústavu pro studium totalitních režimů je pouze torzo spisu Jiřího Imlaufa (krycí jméno Vijan). Původně měl spis přes dvě stě stránek, dodnes se jich zachovalo zhruba 20. * Jde o návrh na získání kandidáta spolupráce, pak samotný vázací akt a několik poznatků StB o Imlaufově původu či rodině. Naprostá většina Imlaufova spisu byla skartována v prosinci 1989.

Jako kandidát jsi pak podle spisu v květnu 1988 na akci „Hudba 85“ v Klubu na Kamenném Vrchu na Střekově měl nahrát úvodní „závadnou“ řeč moderátora Romana Lipčíka, tehdejšího redaktora Mladého světa. To si vybavuješ?
To je naprostý nesmysl, to jsem neudělal. Ale vím, že na té akci jsem byl.

Tvůj řídící důstojník Karel Peller si přitom zapsal, že jsi tyhle úkoly splnil a že ti za ně bylo poděkováno. Vázací akt jsi pak podepsal 25. května 1988, kdy jsi se stal agentem s krycím jménem Vijan. Proč jsi to podepsal?
Protože by mě jinak vyhodili ze školy. Pamatuju si také výslech předtím, kde mi jeden z nich vyhrožoval, že by mě někdo mohl zmlátit. To byla jedna věc, druhá věc pak byla, že jinak končím na škole. To byl hlavní důvod, proč jsem to podepsal.

Ze spisu nic takového nevyplývá. Dokonce si StB poznamenala, že jsi k další spolupráci „jednoznačně projevil souhlas“.
Bylo to vynucené.

Řekl jsi spolužákům, že jsi podepsal StB vázací akt?
Neřekl.

Proč? Byla to svým způsobem možnost, jak je ochránit, aby si před tebou dávali pozor na pusu a neměli problémy, ne?
Já jsem to bral, že to nejde říct. Neřekl jsem to ani dalších víc než šest let po revoluci. Udělal to Egon Bondy, že na to okolí upozornil. Ale on to řekl, protože sedával s lidmi z undergroundu. Ale já žil v jiným prostředí, většina z nás byla apolitická, i když jsme tu hloupost a aroganci moci nesnášeli. Chtěli jsme si žít svoje životy a dělat si svoje věci. Myslel jsem si, že to uhraju.

Obdivuji ty, co nedělali ústupky

StB chtěla využít toho, že máš mezi spolužáky respekt a dominantní postavení. Tvoje pověření jako agenta spočívalo v tom, že jsi měl získávat „závadové poznatky mezi studenty pedagogické fakulty“. Jak jsi ty sám vlastně chápal, co po tobě StB chce?
Někdo si představí chcípáka, který se někam vloudí a poslouchá ostatní. Ale takhle to nefungovalo. Kontakt s nimi probíhal tak, že mi volali na kolej. Bylo to asi pětkrát. S tím chlápkem (řídící důstojník Karel Peller - pozn. red.) jsem pak sedával a ten se mě ptal stylem: Nevíš, co dělá tamten nebo tamten? Byl na té akci a nadával na režim? A já mu odpovídal, že nevím, kde byl, a že na režim nadáváme v hospodě všichni. Já jsem si vždycky připadal na schůzkách s tím chlápkem jako na výslechu a ne, že bych aktivně vyhledával informace a pak jim je dával. Chtěl jsem jim říct jen to, co už stejně vědí. Tím to ale v žádným případě nechci omlouvat nebo bagatelizovat. Je to zlo, který režim pomáhalo udržovat při životě.

Což ale znamená, že jsi jim mohl potvrdit informace, které jenom tušili, ale nevěděli je jistě. Je to tak?
Je to tak. Je možné, že když se mě zeptali na někoho, jestli šířil Voknoviny (spis mluví o tom, že Jiří Imlauf takto informoval o jednom ze spolužáků – pozn. red.), takže jsem řekl: Jo, ukazoval mi je.

A připouštíš si, že když jsi takovou informaci potvrdil, tak že jsi dotyčnému mohl způsobit problémy? Že kvůli tomu třeba mohl jít na výslech nebo na kobereček na vedení fakulty?
Ano, připouštím, je to možný. Taky jsem na něm mnohokrát byl. Věřím ale, že nic horšího se nestalo. Opravdu myslím, že to, co ze mě dostali, nebylo nic, co by nevěděli.

Podle spisu jsi byl aktivní i jako agent. Jeden ze dvou nejzávažnějších záznamů říká, že ti spolužák Jiří Krátký ukázal leták na podporu trestně stíhaných členů Nezávislého mírového sdružení, který si přivezl z demonstrace z Prahy v prosinci 1988. O Krátkého se pak kvůli tomu začala zajímat StB. Vzpomínáš si?
Vůbec si to nevybavuju. Přísahám, že si to nepamatuju.

Druhý záznam říká, že jsi StB oznámil, že si spolužák Bedřich Fryč v lednu 1989 z rádia Svobodná Evropa pořídil nahrávku obhajovací řeči Václava Havla z jeho soudního líčení, že ji pouští studentům na fakultě a že ji díky přepisům dál šíří. Byla to jedna z věcí, kvůli kterým Fryč chodil na výslechy na policii a kvůli kterým mu vedení fakulty vyhrožovalo, že další semestr ve škole nedokončí. Co k tomu můžeš říct?
K tomu nemůžu říct vůbec nic, protože si to nepamatuju. Promiň, Bedřichu.

Podle historiků přitom StB neměla důvod si v záznamech vymýšlet už jen proto, že s informacemi dál pracovala a vymyšlené informace by jí byly k ničemu. Navíc obě věci se opravdu staly, Fryč skutečně pořídil nahrávku Havla a Krátký skutečně přivezl zmíněné letáky. Jak se tedy StB o tom podle tebe dozvěděla?
Ty mi dáváš, Honzo. Je v tom samozřejmě velkej paradox, lží prolezlý režim a pravdivé záznamy. To se mi nikdy nezdálo, historici nehistorici. Já jsem viděl šedý prokouřený chlápky s vystíhovaným pohledem a sklonem k alkoholismu.

Ve spisu se dál píše, že jsi jako agent za svou spolupráci bral peníze. Byly tam potvrzené dvě platby dohromady asi za tisíc korun. Proč sis nechal platit?
Myslím, že jsem celkem dostal asi čtyři stovky. Vybavuju si, že když jsem byl s tím chlapem v hospodě, on za nás zaplatil a dal mi do kapsy dvě stovky. Já si je vyndal a chtěl jsem mu je dát zpátky. On mi ale řekl, abych si je nechal a dal si ještě někde pivo. A to jsem si připadal blbě, je to samozřejmě hnus.

StB byla represivní nástroj zločineckého režimu. Uvědomoval sis to tehdy?
Ne, takhle jsem o tom tenkrát nepřemýšlel. Bylo to buď, anebo, ale já jsem hledal nějakou vedlejší stezku, kterou se tomu vyhnout. Cejtil jsem divnost doby, myslel jsem, že se takováhle hra dá nějakou dobu hrát, vyzrát na ně. Vnímal jsem je spíš jako sluhy režimu, pavouky se sítěma, šedý, divný lidi, který fungujou hnusným způsobem, nachytávají lidi na jejich slabosti a vědí, jak je použít, kteří si dokážou vyhmátnout ty, co mají na škole průšvihy a zmáčknout je. A ti buďto ten tlak vydrželi a odešli ze školy, anebo ten tlak nevydrželi. Ty, kteří v tom a v sobě měli jasno, byli jasně proti zlu a neudělali ústupky, ty obdivuju. Ať se jednalo o dobu před Listopadem, nebo v jakýkoliv jiný souvislosti dnes.

V životě už nebudu veklohubej

Několikrát jsi odpovídal, že si na některé věci nepamatuješ. Myslíš si, že to může být způsobené tím, že jsi zmíněné zážitky jednoduše vytěsnil?
Ne, nic ze vzpomínek vytěsnit neumím, čím víc člověk chce zapomenout, tím víc se mu to vrací, tak to má, myslím, každej.

Protože člověk je sám sobě nejpřísnějším soudcem, chtěl bych se zeptat, jestli sis spolupráci s StB odpustil?
Úplně si to neopustím nikdy. Ale život je krátkej a krásnej a nechci ho strávit ve výčitkách sobě nebo jinejm, ve zpytování a přemejšlení, co by kdyby. Je to dobrej hnací motor, snažím se žít tak, abych to odčinil. V životě mají být momenty pro člověka drsný, mají mu otevřít oči. Jako slabej nebo jako svině jsme se občas zachovali každej, jde o to, jestli máme pak chuť s tím něco dělat. Snažím se žít s pokorou a skromně, i když to možná leckomu vzhledem k těm divokým devadesátým letům nebo gestům na pódiu může znít nepravděpodobně.

Kdy jsi o své spolupráci s StB poprvé promluvil?
Prvních několik let po revoluci jsem na to vůbec nemyslel. Dokonce jsem si chvíli myslel, že to byla lapálie. Přišlo to až koncem 90. let, když se tohle téma začalo probírat v médiích. Začalo mi docházet, že jsem se na tom zlu podílel. Řekl jsem to pár lidem a pak mi jednou napsal Vláďa Drápal (v 80. letech člen undergroundu, dnes mimo jiné šéf vydavatelství Guerilla Records - pozn. red.), se kterým jsme se znali a byli jsme kamarádi. Někde se o tom dozvěděl a napsal mi zdrcující e-mail. Odpověděl jsem mu, co a jak, nějakou dobu to bolelo a pak to zase bylo dobrý. Od tý doby mám chuť to definitivně odtabuizovat, proto jsme taky tenhle rozhovor vymysleli. Nic nezametat pod rohožku a nic neskrývat.

Došel jsi k závěru, že tvoje spolupráce je něco, za co by ses měl někomu omluvit?
Jo, volal jsem několika lidem. Řekl jsem jim, že pokud jsem někde něco řekl, tak mě to mrzí, a že se omlouvám.

Jaká je vlastně běžná reakce lidí, kteří o tvém selhání ví?
Na tomhle mým příběhu vidím, jak jsou lidi skvělí. Tu upřímnost ti vracej, většina z nich byla nejdřív překvapená a pak to vzala jako selhání, který se může v životě přihodit. Těch druhých je strašně málo. Ale chci, aby bylo jasný, že jejich postoj beru, uznávám a chápu. Rozumím jejich reakci. Uvidíme, co bude po tomhle rozhovoru, ale bylo to nutný, když chci, aby mi lidi věřili texty, nemůžu mlžit v ničem.

Je něco, na co jsem se tě nezeptal, a ty bys o tom chtěl mluvit?
Na každýho z nás jsou nachystaný léčky, malý i velký, a některý někdy nezvládneme. Já to tehdy nezvládl a pak jsem nezvládl ještě spoustu dalších věcí. Vím, že bych už nic takovýho neudělal. Tak jako rokenrol a lidi kolem něj, tak jako roky chození do Činoheráku, tak i tahle věc, co mě pronásleduje jako koudel za zadkem, mě učí bejt dobrým člověkem. V životě už nebudu velkohubej a vytahovačnej. A že jsem býval vykřikovačnej spratek. Myslím, že jsem jinej člověk, než jsem býval. Teď, když spolu mluvíme, mám pocit, jako bych za toho pitomce tahal horký brambory z ohně. Aspoň pár.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
PŘEHLED: Kandidátky do voleb 2017 pro Ústecký kraj

Podívejte se na kandidáty pro volby do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční 20. a 21. října 2017. Postupně budeme přinášet aktualizované volební kandidátky...  celý článek

Přípravné práce na stavbě nového autobusového nádraží v Lovosicích jsou v plném...
V Lovosicích se staví autobusové nádraží za více než 25 milionů

Zastřešené zastávky, nástupní ostrůvky, nové osvětlení, oddechovou zónu, tabule s jízdním řádem autobusů, vlaků i informacemi pro turisty nabídne v Lovosicích...  celý článek

Za hlavními vraty garáže se skrývaly další dvoje dveře.
Garáž hrůzy na Střekově, kde únosce Hryščenko věznil děti, se prodává

Zdeněk Hryščenko, jenž je zavřený za únos a věznění dvou dětí, zareagoval na výzvu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, aby nechal vyklidit garáž...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.