V osmnácti letech odešel do války bojovat proti nacistické okupaci. Bojoval v Anglii, jako radista byl nasazen v protektorátu. Později ho komunisté jako mnohé další válečné hrdiny uvěznili, mučili a poslali do pracovního tábora. Přesto by generál Jaroslav Klemeš, který minulou středu dostal cenu Český patriot 2012 za mimořádné hrdinství, šel do boje za tuto zemi znova.
Jaroslav KlemešPoslední žijící výsadkář československé zahraniční armády. Narodil se 31. ledna 1922 v Čadci, v roce 1940 odešel do Anglie. Na začátku roku 1945 byl vysazen poblíž Chrudimi. V roce 1950 byl zatčen, 15 měsíců držen ve vyšetřovací vazbě a odsouzen ke dvěma letům vězení. Následoval pracovní tábor ve Všebořicích, v Ústí pak už zůstal. Získal Pamětní medaili čsl. armády v zahraničí se štítky Francie a Velká Británie, Čsl. válečný kříž, medaile Za chrabrost před nepřítelem, Za zásluhy I. stupně, Za hrdinství a Kříž obrany státu. |
"Po první světové válce naši tátové měli hroznou radost, že máme svoji republiku. Nás vychovávali tak, že si jí máme vážit a také pro ni něco udělat. Když přišel Hitler, jediná cesta byla dostat se do zahraničí a bojovat. Z Paříže vysílali českou relaci, že se u městečka Agde tvoří armáda, a kdo může, aby přišel. Tak jsme šli," vzpomíná letos devadesátiletý generál Klemeš.
Evropa byla okupovaná, jak jste se tehdy do Francie dostal?
Odcházel jsem v lednu 1940, přes Evropu to nešlo, tak jsem šel přes Balkán. V Jugoslávii už nám Češi pomáhali a z Bělehradu jsme už jeli polooficiálně, udělali nám společný pas. Museli jsme do Řecka, Turecka a do Bejrútu, odkud každých 14 dní plula loď do Marseille. Tam jsem byl odveden do armády.
Jak dlouho trval výcvik v Agde?
Němci se blížili, šlo to rychle, po dvou měsících jsem šel na frontu. My pěší jsme byli nasazeni asi 60 kilometrů na východ od Paříže u řeky Marny. Němci byli vyzbrojení, vycvičení, ale Francouzi vůbec neměli zájem, chtěli se jen bavit. Skutečně, mysleli, že když mají Maginotovu linii... Když ji Němci prolomili, museli jsme ustoupit. Dostali jsme se do přístavu Sete a v podpalubí egyptské nákladní lodi museli čekat, protože tam řádily německé ponorky. Konvoj 33 lodí do Anglie doplul velkým okruhem.
Jak dlouho vám cesta v podpalubí nákladní lodě trvala?
Ten kousek asi 14 dní. Muselo se totiž plout tempem nejpomalejší lodě, aby konvoj zůstal pohromadě. Nakonec jsme se dostali do Liverpoolu, kde se jednotka začala tvořit. To byl úplný opak Francie, tady nás lidé vítali.
Jak jste se z Anglie dostal zpátky do Čech?
Prozatímní vláda měla problém se spojením s odbojem doma. Navštívil nás Edvard Beneš a já hovořil s jeho ženou Hanou. V Čechách byly radiostanice, ale málo. Proto sem byli postupně vysíláni parašutisté. Životnost jednoho byla spočítána na 2 až 3 měsíce. Z Anglie se létat nedalo, dopravili nás na italské letiště v Brindisi. Létalo se z jihu, koridorem mezi Budapeští a Vídní směrem na Moravu. Já jsem seskočil u Chrudimi v lednu 1945, odkud jsme se pak přemístili na Moravu. Naše čtyřčlenná skupina se jmenovala Platinum-Pewter a kromě spojení s Londýnem měla na starosti i shozy - příjem zbraní a materiálu. Na nich se s námi podíleli i odbojáři, muselo na to být hodně lidí.
Hodně lidí? Já myslela, že kvůli utajení a vyzrazení platí spíš čím méně, tím lépe?
Muselo nás být tak 90. Když stroj přilétl, otevřel pumovnici a spadlo na nás 22 až 24 zásobníků s materiálem, každý vážil 120 kilogramů. Většinou to bylo kolem druhé hodiny v noci a do rozednění muselo být vše vybalené, roztříděné a uklizené.
Vraťme se k letu do Čech. Povedl se hned první let z Brindisi?
Ne, poprvé jsme bloudili ve strašné mlze, podruhé jsme se dostali do hrozné protiletecké palby a byli zasaženi střepinami. Až třetí pokus vyšel. To nás vezli Poláci a říkali, shodíme vás na metr přesně. My se smáli, byli jsme zvyklí na přesnost tak 30 kilometrů. Ale povedlo se a byli jsme jediná skupina, která večer po vysazení hned vysílala.
Kolikátý to byl váš seskok, než jste do toho šel naostro?
Předtím jich bylo jen pět, tenhle operační byl šestý. A nejdůležitější. Náš účel nebyl cvičit seskoky, úkol byl na místo se dostat. Nebezpečná část byla až tady.
Až tady? To jste se nebál, když to kolem letadla bouchalo?
Koukali jsme, co se děje. Když to bouchlo, zatřepalo to s letadlem. Byli jsme trošku vyplašení, nic víc.
Po seskoku jste byli doma. Jak vám tady pomáhali místní?
Měli jsme adresy kontaktů, ale první nás nepřijal. Druhou noc jsme šli do Hradiště. Pan Korábek nebyl doma, honilo ho gestapo. Paní Korábková nevěděla nic, heslo neznala. Rozhodovala se, koukala nám jednomu po druhém do očí, ale nakonec řekla - chlapci, já vám věřím. Tak jsme se tady uchytili.
Kdy jste se bál o život nejvíc? Ve válce, nebo když vás komunisté věznili, vyslýchali a zastrašovali?
Prvně jsem měl nahnáno, když jsme s vysílačkou měli jet do Prahy. Já s Jaromírem Nechanickým jsme sídlili ve Velké Bíteši a bylo nutné zajet za Aloisem Vyhňákem a Jardou Pešánem do Meziříčí domluvit čas a klíče vysílání, abychom zůstali ve spojení. Když jsem se na kole vracel, zastavili mě dva vojáci. Víte, co chtěli? To kolo. Ještě horší bylo, když jsme s Nechanickým jeli do Prahy. U Havlíčkova Brodu byl zátaras, dva gestapáci a tři vojáci. Víte, jak nám bylo? Seděli jsme vzadu na sedačkách a pod zadkem dvě vysílačky. Dobře to dopadlo, ale byly to za války nejhorší chvíle. Když nás zavírali za komunistů, člověk si říkal, proč? Letce a parašutisty brali jako první. Říkali, vy jste tady připravovali půdu pro zrádce Beneše. Komunisti na něj nadávali, oni ho nenáviděli.
Byl jste uvězněn v hradčanském "Domečku". Co to bylo?
Vojenská věznice, na dvoře byl jednopatrový narychlo postavený domeček se 40 samotkami. S nikým se nesmělo mluvit, koukat z okna, nebyly tam záchody, jen hrnce, lehnout si člověk směl, až když byla večerka. V noci jsme museli pochodovat a ráno k výslechu, tak nás trýznili. Tam to bylo nejhorší. Když mě propustili z borské věznice, kde jsem byl později, musel jsem na nucené práce do tábora ve Všebořicích. Tak jsem se dostal do Ústí.
Cenu za mimořádné hrdinství jste si ze zdravotních důvodů nemohl vyzvednout v Praze, dostal jste ji na ústeckém krajském úřadě, kde teď vládnou komunisté. Nemá pro vás to ocenění trošku trpký nádech?
Bylo hrozné, co s námi dělali. Že to zase dojde tak daleko, to jsem si nikdy nemyslel. Doufal jsem, že budou pokorní, že se omluví, že se budou stydět. No prostě komunisti...
V tomto momentě se generálovi roztřásl hlas a neubránil se slzám. Dál už odpovídat nedokázal...
