Bez něj by studenti nenapsali bakalářky a diplomky, novináři řadu článků a tisíce Ústečanů by byly ochuzeny o poznání rodokmenů nebo historie místa, kde žijí.
Vladimíru Kaiserovi se za dobu působení v městském archivu podařilo vybudovat fungující a vyhledávanou instituci, udělat několik velkých historických objevů, ale také uchránit archiválie od velké vody.
Po 38 letech odcházíte z ústeckého archivu, kde jste byl 33 let ředitelem. Jak na tohle dlouhé období svého života budete vzpomínat?
Jako na dobu objevů i politických bojů. Například jsme od roku 1986 byli městský archiv, ale po revoluci jsem napsal otevřený a ne úplně lichotivý článek o okresním úřadu. Oni si to vzali osobně a chtěli náš archiv, místo aby byl samosprávný, zařadit pod správu státu. Dokonce to málem prosadili do novely archivního zákona. Tehdy jsem dva měsíce jezdil od Ostravy po Chomutov a lobboval u 140 poslanců. Nakonec se povedlo, že v prosinci 1994 návrh novely plénum parlamentu zamítlo. A abych tehdy přednostu okresního úřadu naštval, hned jsem vyvěsil z okna archivu městskou vlajku.
Na které objevy jste pyšný? Co jste mezi zaprášenými listinami v truhlách a policích našel?
Pyšný jsem na objev identity „pivního dědka“, který je na etiketě Březňáku. Dlouho se nevědělo, kdo to je. Jeden pamětník řekl pivovarským, že je to jakýsi pan Zippich, ale nikoho takového jsme v archivních pramenech neměli. Až jednou historik pivovarnictví Petr Žižkovský objevil ve velkobřezenské matrice v lednu 1916 záznam úmrtí Victora Cibicha, přednosty stanice z Velkého Března. Chytil jsem se té stopy a našel, že by měl být pohřbený u zdi ve Valtířově na Ústecku. Zajel jsem tam, bylo to v prosinci 2006 a byla strašná bouřka s chumelenicí. Běžel jsem k onomu hrobu a tam našel kovovou cedulku s jiným jménem, myslel jsem, že je všechno ztraceno. Ale ruka mi sama začala odhrabávat sníh a najednou vykoukla rozbitá tabulka, kde bylo „... ste Cibich“, což je Auguste Cibich, tedy Cibichova manželka. To odstartovalo velké pátrání a šel jsem po jeho osudu dál. S dámami tady v našem archivu jsme dokonce vypátrali osudy jeho dětí.
O co měli z vašeho pohledu největší zájem Ústečané v době, kdy jste instituci vedl?
Vlastně úplně o všechno. Je to tím, že tu spoustu lidí studuje na místní univerzitě a témata svých závěrečných prací si volí tak, aby u nás našli dostatečné zdroje. Ale chodí k nám i spousta lidí jen ze zájmu. Máme tu například pana Gregora, který už 10 let studuje noviny a zapisuje si všechna fotbalová utkání, o kterých najde zmínku. Nebo chodí pán, kterému říkáme Tramvaják, protože studuje jízdní řády tramvají, které v Ústí jezdily ještě v 70. letech 20. století. Často se lidé taky zajímají o údaje do rodokmenů.
Která doba byla pro archiv těžší, ta před revolucí, nebo po ní?
Jsem velmi rád, že jsem na vlastní kůži zažil změnu pohledu na archivní práci. V 80. letech byly archivy nutnost, protože jejich vedení nařizoval zákon. Byli jsme vlastně ne páté, ale šesté kolo u vozu. Byl strašný problém sehnat peníze, z toho, co jsme dostali, se pokryly maximálně provozní náklady. Nebyla šance z toho zaplatit nové police, krabice na ukládání archiválií nebo třeba jen nejnutnější opravy. Po listopadu 1989 se situace obrátila, archivy se osvědčily při rehabilitacích i restitucích a politici si uvědomovali, že naše instituce jsou potřebné a jsou zdrojem důležitých informací. Nebyly dál přehlížené a nám se díky tomu podařilo archiv kompletně opravit a vybudovat z něj příjemné místo.
Archiv zažil během vašeho působení velké povodně. Bylo během nich zničeno mnoho dokumentů?
Z 2 000 běžných metrů uloženého materiálu jsme přišli jen asi o 30, které jsme nestačili přestěhovat ze suterénu. Nebyly to ale žádné cenné věci. Během povodní v roce 2002 nastal problém, když nájemce restaurace ve vedlejším domě začal rychle odčerpávat vodu. Následkem toho, že čerpadlo vysálo zvodnělé pískové vrstvy a pod archivem se vytvořila díra o velikosti kamionu, se začala budova hroutit. Statik sem zakázal vstup, ale bylo potřeba zachránit archiválie. Domluvil jsem se proto se studenty a muzejníky a všechno jsme přeházeli do sousední nepoškozené budovy. V roce 2013 k nám voda nepronikla. Betonové základy „Zanádraží“ totiž přerušily vodonosné štěrkové vrstvy, kudy v roce 2002 přišla do archivu spodní voda.
Co spolupráce s vedením města, jaká byla?
Nemůžu si stěžovat. Vždycky jsem se snažil dělat věci, které byly a jsou užitečné pro město i pro archiv. Od roku 1998 jsem byl také pověřen vedením městského nakladatelství, ve kterém vyšla řada knížek o regionální historii. Ústí teď patří mezi města s velmi rozsáhlou publikační činností v rámci celé republiky.
Čemu se v důchodu budete věnovat?
Uvažuji o tom, že bych na zkrácený úvazek začal pracovat v městském muzeu, protože umím číst stará písma, rekonstruovat fotografie a hlavně umím sázet knihy, tak proč to nechat zahálet. Ve volnu budu chodit na houby a možná se vrátím i k malování obrazů, kterým jsem si v mládí jako student dokázal přivydělávat.
