Nejslavnější severočeský veletrh letos vstoupil do 40. ročníku (psali jsme o tom zde). Přestože Zahradu Čech už první víkend navštívilo přes 30 tisíc lidí, rekord v návštěvnosti nepadne. Nejvyšší v moderní historii by však být mohla.
„Letošní ročník je nejzajímavější, i díky propracovanému doprovodnému programu. Spoléhat se jen na prodej už dnes nestačí. Kdo tohle nepochopí, skončí,“ říká Petr Skřivánek, jednatel společnosti Zahrada Čech, která provozuje veletrhy na stejnojmenném litoměřickém výstavišti.
Dokážete si představit, že by na výstaviště přijelo 220 tisíc lidí, jako při prvním ročníku Zahrady Čech v roce 1972?
To si vůbec nedovedu představit. V dnešní době bychom to nezvládli už jen kvůli parkovacím místům. Tehdy se totiž najíždělo autobusy, mnoho lidí přijelo vlakem. Neumím si to ale představit ani z hlediska provozu výstaviště. Areál byl dříve mnohem otevřenější. Nebyly tu pavilony a lidé sem mohli proudit jinak. Takových čísel už dnes nelze dosáhnout, pohybujeme se mezi 80 a 100 tisíci lidmi.
Může být vystavovatelů ještě více?
Letos jich je kolem 500, což je maximum. Kdyby jich bylo více, tak už je nemáme kam dát. Každý rok ale záleží na tom, kdo z vystavovatelů nakonec dorazí, někteří totiž nejsou příliš disciplinovaní. Někdo nepřijede, jiní to zase zkoušejí na poslední chvíli, ač se nepřihlásili. A co se bavím s ostatními provozovateli, tak je to všude stejné. Někteří lidé nejsou schopní dodržet čas nástupu, podmínky úklidu a podobně.
Dáváte takovým vystavovatelům stopku na další rok?
Při závažných proviněních ano. Třeba když se opijí v době konání veletrhu, což se u nás stalo. Já pochopím, že tady tráví celé dny a že se napijí, ale když to přejde v agresivitu, tak takoví lidé tady nemají co dělat. Mezi veletržníky ale panuje solidarita a o takových rizikových vystavovatelích si navzájem říkáme.
Velkých výstavišť je v Česku několik. Panuje mezi nimi konkurence?
Mezi výstavišti konkurence není. Konkurencí nám jsou jiné možnosti, jak se mohou firmy prezentovat. Dříve bylo jen výstavnictví, dnešní doba toho ale nabízí mnohem více. Firmy si například mohou najmout agenturu, která jim zorganizuje návštěvnické dny s kulturním programem. Je to pro ně jednodušší i v tom, že to mají ve svém místě a nemusí se nikam stěhovat. Takový Mountfield nepotřebuje nikam jezdit. Má svou kampaň a to jim stačí. A přitom by je mohla Zahrada Čech zajímat.
Takže výstavnictví zažívá těžké časy?
Bohužel ano. Objem ve výstavnictví klesá, a to nejen v Česku, ale v celé Evropě. Boom trvající od revoluce do přelomu tisíciletí je pryč. Hodně je to vidět na brněnském výstavišti, kde se konaly obrovské akce. Třeba Autosalon, na který přišly dva miliony lidí. Poslední roky se vůbec nekonal. Brno má přitom všechny předpoklady pro to, aby to fungovalo. Má obrovskou spádovou oblast, skvělou dostupnost. Je na něm prostě vidět, že výstavnictví má sestupnou tendenci.
To nezní moc optimisticky. Co lze v takové situaci dělat?
Optimistický jsem v tom, že lidé chtějí někde trávit volný čas. Je na nás, abychom jim nabídli dostatečně atraktivní program, protože prodej jablek nebo květin už nestačí. Záleží také na tom, jaká je ekonomická situace firem a co si mohou dovolit. Někdy jim navrhneme doprovodný program sami, jindy ho už mají připravený a chtějí ho u nás realizovat. Třeba Škoda má propagaci jasně danou do posledního detailu a my se jim musíme přizpůsobit.
Jak bude podle vás vypadat výstaviště za 25 let, pokud tu stále bude stát?
Byla by škoda, kdyby tu nestálo. Patří to k městu, je to jeho značka. Nejprve si ale musí město ujasnit development celého prostoru kolem výstaviště, kde jsou opuštěná kasárna. Kdyby v nich vzniklo cokoli od obytné po komerční zónu, tak i výstaviště může fungovat jinak, protože vedle sebe bude mít život. Je tu i smělý projekt geotermálu a navazujících výzkumných pracovišť, pak se můžeme bavit například o obrovských sklenících vytápěných ze zbytkového tepla. Za 25 let by to tu mohlo být opravdu úžasné.
