„Na soudu už jsem byl opotřebovaný a unavený,“ přiznává bývalý předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem. „Být jmenovaný doživotně soudcem není dobré. Člověk pak žije ve skleněné věži a ztratí ponětí o potřebách normálních lidí,“ říká sedmašedesátiletý právník.
Jako exekutor má k lidem sice mnohem blíže, ale z podstaty jeho povolání ho moc lidí v lásce nemá.
„Kolikrát vymáháme nesmysly. Sami to cítíme, ale ty nesmysly jsou doložené rozsudkem a ten musíme vykonat. Prací exekutora není hodnotit, ale vykonat soudní rozhodnutí,“ upozorňuje Vratislav Pospíšil.
Jaký největší „nesmysl“ jste vy osobně musel vymáhat?
Nejvíce mě mrzel případ, kdy rozsudek soudu ukládal povinnost zaplatit 22 tisíc plus náklady advokáta. Tento dluh vznikl z půjčky sedm tisíc, z které ta dotyčná maminka už zaplatila asi 2,5 tisíce korun. Z necelých pěti tisíc dluhu bylo tedy najednou 30 tisíc. Maminka mi líčila, jak to všechno vzniklo. Půjčila si před Vánocemi sedm tisíc korun od společnosti, která všude inzeruje, že vám dají peníze do hodiny. Měla desetiletého syna, s kterým žila sama, a ten kluk nesmírně toužil po mobilu, jaký mají ostatní ve třídě. Rozuměl jsem tomu, protože kolikrát je mezi dětmi vlčí prostředí, a věřím tomu, že dítě mohlo být kvůli mobilu v té třídě za méněcenné. Paní udělala hloupost a půjčila si na mobil peníze, splácela, ale jednu splátku splatila asi o dva dny později, najednou nastoupila sankční pokuta a spirála se roztočila.
Exekutoři dnes nemají ve společnosti dobré jméno. Cítíte se jako nepřítel lidu?
Cítím se jako osoba, která musí být pro řadu lidí pochopitelně nepopulární, protože žádný dlužník nebude chválit úřad, který po něm chce splnit nějaké soudní rozhodnutí. Jenže exekutor je člověk, který stojí až na konci soudního řetězu.
Myslíte tím, že chyba může být už na začátku, jak jste popisoval u konkrétního případu?
Na začátku je dluh. Problém je, jak ten dluh vznikl. Může to být dluh, který vznikl zneužitím práva nebo situace. Tím mám na mysli různé lichvářské společnosti, které lákají lidi k tomu, aby si půjčovali. Pak dojde k tomu, že člověk je odsouzen, protože je dlužník a dluhy se mají platit. Ale že to byl dluh pět tisíc a kvůli lichvářské smlouvě ten dluh vyroste až na 40 tisíc, už nikdo neřeší.
Vratislav Pospíšil
|
Má vůbec někdo exekutory rád?
Logicky by je měli mít rádi ti, kterým exekutoři vymohou peníze. Ale protože velké množství exekucí je nevymožitelných, dlužníci jsou většinou chudí a nemají moc peněz a majetku nebo jsou dlužníci mimo dosah exekutora, protože přepsali majetek na příbuzné, tak nás nemá rád ani ten postižený.
Jakou mají tedy exekutoři úspěšnost?
Podle ministra to je celorepublikově asi 30 procent, podle exekutorské komory jen 20 procent. Můj úřad se pohybuje také ve zmíněném průměru.
Co mám dělat, když dostanu obálku od exekutora?
Začít jednat! Když na to mám, tak zaplatit dluh, pokud nemám, tak zaplatit alespoň část a domluvit si splátky.
Kolik procent lidí k tomu takto přistupuje?
Už to není zanedbatelné množství, bude to asi 30 procent.
Jak přesně probíhá exekuce?
Nejdříve se zjišťuje majetek dlužníka, a to z katastru, obchodního rejstříku, v bankách, u zdravotních pojišťoven, v evidenci silničních vozidel. Z toho například zjistíme, že pan Novák má dům a je zaměstnaný. Vymáhá se pohledávka dva miliony, splátkami by takovou částku jen tak nesplatil, proto se přistoupí k prodeji domu. Když se vymáhá třeba 60 tisíc a zaměstnání je trvalé, tak se dluh vymáhá srážkami ze mzdy. K prodeji movitých nebo nemovitých věcí může exekutor přistoupit pouze tehdy, pokud jiné způsoby exekuce nemohou dojít k cíli. Jinými způsoby se rozumějí peníze na účtech a srážky ze mzdy.
Lidé vás možná vnímají, jen když jim vlezete do domu, ale to je až ta krajní možnost. Kolik procent exekucí se vyřeší jiným způsobem než zabavením věcí z bytu?
Záleží na exekutorovi. Někdo se například specializuje na zabavování movitých věci a pořádání následných dražeb. Já patřím k exekutorům, kteří upřednostňují jiné způsoby, než abych rovnou sahal povinnému na majetek. Brát věci je naprosto neefektivní. Dlužník si například koupil nábytek do obýváku za 50 tisíc, dnes má hodnotu 12 tisíc a exekutor ho ještě nabízí za třetinu. Dlužníkovi to bude výrazně chybět, a naopak druhé straně to skoro nic nepřinese. Je to spíš takový donucovací prostředek, když už začíná jít do tuhého.
Podle statistik bylo v roce 2010 nařízeno 936 tisíc exekucí, jak je to dnes?
Klesá to, loni to bylo kolem 700 tisíc.
Kdy zažívali exekutoři nejlepší časy?
Hned začátek měli famózní. V roce 2001 na soudech leželo nezvládnutelné množství rozhodnutí. Do té doby vše vymáhaly soudy, které to nezvládaly. Vymahatelnost byla jen tři procenta. Soud byl však tehdy ještě vázán na způsob vymáhání, kdežto exekutor si jej dnes může zvolit. Například byl podán návrh na srážky ze mzdy, jenže pak se zjistilo, že povinný je nezaměstnaný, ale má dům. To ovšem bylo už jedno, protože soud určil jiný způsob vymáhání dluhu, tak se to odložilo. Do roku 1990 tento způsob vyhovoval, soudní rozhodnutí probíhalo rychle a hlavně měli všichni práci a neměli takové dluhy. Proto v roce 2001 nastoupili exekutoři, kteří měli ze začátku vysokou úspěšnost. Tím, že se začaly dluhy vymáhat, začali je někteří dlužníci sami platit. Tento stav trval asi pět šest let, pak i exekutoři začali jít dolů. V roce 2013 byly zásluhou novelizace zákona všechny neskončené výkony na soudech převedeny na exekutory. Dostal jsem tehdy mraky nevykonaných rozhodnutí.
Jaké jsou vlastně možnosti exekutora vymáhat dluh?
Exekutor má nesmírnou pravomoc, kolikrát větší než policie. Když chce policie vlézt někomu do bytu, musí k tomu mít příkaz státního zástupce nebo soudu, popřípadě musí hrozit škoda velikého rozsahu nebo ohrožení na zdraví či životě. Vykonavatel exekutora může otevřít byt, když něco nasvědčuje tomu, že by tam mohl být majetek dlužníka. Takže to nemusí být nakonec ani byt dlužníka, ale byt někoho, u koho bydlí. Také pro exekutory neexistuje bankovní tajemství, banky jsou nám povinné dávat údaje, jako jestli má dotyčný u nich účet a kolik na něm je peněz.
Je dobře, že máte taková oprávnění?
Já si myslím, že je to dobře, ale špatný je princip, na kterém se zakládá výkon exekuce u nás. Konkrétně mám na mysli volný výběr exekutora. Toho si totiž vybírá postižený. Ze zákona máme exekuční soud, který je daný podle bydliště dlužníka. A tento soud pověřuje exekutora, kterého si vymyslí oprávněný. Takže například oprávněný z Domažlic navrhne provedení exekuce na povinného bydlícího v Ústí exekutorem z Frýdku Místku. A soud mu musí vyhovět. To je šílený nepořádek a kvůli tomu prakticky není nad exekutorem kontrola.
Vás nikdo nekontroluje?
Formálně jsme hlídání hodně. Může mě kontrolovat například předseda místního soudu, protože tu sídlím. Pak předseda soudu v Berouně, protože tam provádím exekuci. Nad nimi jsou ještě předsedové krajských soudů, pak nás může kontrolovat ministerstvo a exekutorská komora, a nakonec i ombudsman. Ale tohle všechno jsou jen nahodilosti a jednorázové akce. Proto nikdo neví, jak přesně jednotliví exekutoři pracují, protože nejsou pod soustavným dohledem.
Proč jste se v roce 2009 rozhodl odejít z postu soudce a ucházel jste se o místo exekutora?
Už v roce 1990 jsem zjistil, že jako soudce jsem odtržen od reálného života. Na poradě nám říkali: „Mnohem důležitější je včasné rozhodnutí než právnická perla po několika letech.“ Zejména v 90. letech, kdy se objevilo obchodní soudnictví, potřebovala podnikatelská sféra rychlé rozhodnutí, aby se podle něj mohla zařídit. Kvůli opotřebování jsem v roce 1993 na tři roky odešel dělat náměstka ministra spravedlnosti. Stejné opotřebení na pozici soudce jsem pak začal pociťovat právě v roce 2009 a v té době se zrovna uvolnilo místo na exekutorském úřadu v Ústí nad Labem.
Ministerstvo spravedlnosti chce snížit minimální tarifní plat a odměny exekutorů. S takovými plány Exekutorská komora ČR nesouhlasí. Její prezidentka Pavla Fučíková namítá, že snížení odměn povede ke krachům soudních exekutorů a uzavírání jejich úřadů. Opravdu vám něco takového hrozí?
Jestliže by se odměny snížily tak drasticky, jak pan ministr prohlašoval zpočátku, tak by to znamenalo velice vážný zásah. Jestliže by ze tří tisíc minimální odměny zbyla jen tisícikoruna, těžko bych celý úřad ufinancoval.
Ovšem podle ministra Pelikána má soudní exekutor nyní průměrný měsíční příjem téměř 350 000 korun. Není to hodně?
Průměr je jedna věc, ale já osobně této částky zdaleka nedosahuji, naopak, pokud bych zůstal u soudu, vydělal bych si více peněz. Funkce exekutora má pro mne jiné výhody, mám větší volnost a mohu si pracovní čas uspořádat podle potřeby.
Dlouhou dobu jste byl soudcem, jaký nejtvrdší trest jste vynesl?
Žádný, nikdy jsem totiž nesoudil trestní právo, protože jsem byl na civilním soudu. Ale něco srovnatelného se týkalo jednoho případu výživného. Dotčený podnikatel měl platit na dvě děti, výživné se mu zvýšilo na pět tisíc a tři tisíce korun a on se odvolal. Ale zapomněl na jednu věc, že při rozhodování o výživném není soud vázán návrhem účastníků, takže došlo k tomu, že v odvolacím řízení mu můj senát výživné zvýšil na 15 a 12 tisíc korun. Vycházeli jsme z toho, že on ani na opakované výzvy nedoložil své příjmy, museli jsme proto vyjít z tabulek.
