Hana Mudrychová se bez domova ocitla kvůli dluhům a drogám před deseti roky,...

Hana Mudrychová se bez domova ocitla kvůli dluhům a drogám před deseti roky, tehdy jí bylo 18 let. | foto: Iveta Lhotská, MF DNES

Přání nemám. Leda světový mír, říká žena, která je deset let na ulici

  • 27
Osmadvacetiletá Hana Murdychová říká, že její tři nejvěrnější přátelé jsou drogy, dluhy a prostituce. Ještě nedávno s nimi vstávala i usínala v boudě u Terezína, dnes tam, kde se dá. Těžko říct, který z nich ji dostal na úplné dno, protože jeden bez druhého nedají ani ránu.

Hana je na ulici deset let. Problémy měla už coby puberťačka, nějaký čas byla v pasťáku. Pak se vrátila k otci, našla si práci a vypadalo to na poklidný vstup do dospělosti.

„Jenže pak jsem si vzala nějaké půjčky a odešla z práce. Takže jsem je nesplácela,“ vypráví lovosická rodačka o počátku svého strmého pádu.

V řeči se zasekává a chvílemi se zdá, že jí myšlenky proklouzávají mezi prsty. Důsledek dlouhodobého užívání drog.

„Jo perník, ten tátovi hodně vadil. Trávu mi dovolil, ale s perníkem měl o mě strach, hádali jsme se. Nakonec mě nechal soudně vystěhovat, aby na něj nevlítli exekutoři kvůli mým dluhům,“ líčí mladá žena s krátkými vlasy schovanými pod kšiltovkou.

V 18 letech se tak ocitla bez domova a k drogám a dluhům se vzápětí přidala prostituce, aby měla na jídlo a nocleh.

Živila se jako prostitutka, zájem ale postupně upadal

„Šlapala jsem v Teplicích v Nákladní ulici a taky na výpadovce na Olympii. Nemohla jsem si stěžovat, brala jsem hlavně Němce, dělala jsem sama na sebe. Každý den jsem se najedla a občas jsem chodila i spát na hotel,“ vzpomíná.

Prostituce i drogy ale tělo ničí, a tak zájem upadal. Mnohdy prý stála na ulici promrzlá v dešti celou noc zbytečně.

„Už to nebylo co dřív. Dneska se tváří blbě, když si řeknete o 20 eur. Tři stovky přitom stojí noc v hotelu a taky se musím za něco najíst,“ krčí rameny.

A drogy? „Jasně, že si ještě něco koupím, rozháním si tím cukrovku. Ale jsem rozumná a beru jen malé dávky, třeba za pětikilo,“ říká a dodává, že jí musí zbýt také na šampon, zubní pastu nebo deodorant. „Bez hygieny nemůžu být,“ podotýká.

Slova jako bydlení, práce či abstinence jsou nyní pro Hanku těžko dešifrovatelná. Své minulosti totiž jen tak neunikne. „Nedávno mi přišlo nějaké lejstro, že mám zaplatit 60 tisíc. Vůbec nevím, co to je, nerozumím tomu,“ vzdychne.

Život se smrskl na základní potřeby

Na řešení svých problémů nemá jako většina bezdomovců sílu. Jak potvrzuje terénní sociální pracovnice litoměřické Naděje Renáta Hercíková, po třech dnech na ulici se lidem život smrskne na tři základní potřeby.

„Musí se najíst, vyspat a sehnat alkohol nebo fet. Naprostá většina lidí bez domova jsou totiž závislí,“ vysvětluje Hercíková. A dodává, že právě drogy či alkohol jsou obvykle hlavní příčinou ztráty střechy nad hlavou.

„Závislost stojí za rozpadem manželství i ztrátou zaměstnání. Když se tyto problémy nakumulují, cesta dolů je rychlá,“ doplňuje sociální pracovnice.

Hana už je na ulici tak dlouho, že jí to podle jejích slov ani nepřijde. Nejhorší prý byly první tři roky.

„Teď už se to dá přežít. Dá se na to zvyknout. Nejsem žádná rozmazlená osoba a psychicky to nijak neprožívám,“ poznamenává. Nějaké jídlo a oblečení prý lze sehnat vždy, stejně tak i místo k přespání.

„Spím, kde se dá. Spávala jsem i pod mostem. Už jsem ale nebezpečně zničená, dřív to bylo lepší,“ říká.

Mám v hlavě celé měsíce prázdných míst, říká žena

Když se má svěřit s největším přáním, zaváhá. Auto? Dům? Světový mír? „Žádné přání nemám. Leda ten světový mír, protože je strašné, co se děje ve světě,“ uvažuje.

Na chvíli se odmlčí. „Ale nejvíc bych chtěla, aby se mi vrátila paměť. Třeba bych zjistila, že mám nakonec i to auto,“ rozesměje se a začne vyprávět o noci v jednom starém domě, kde kdysi přespávala.

„Někdo tam přišel hledat starožitnosti a praštil mě do hlavy. Od té doby si nic nepamatuju. Mám v hlavě celé měsíce prázdných míst. Bojím se, že tak můžu opakovat stejné chyby,“ svěřuje se.

Běžní lidé by podle Hany měli na bezdomovce trochu změnit názor. Stačí totiž málo a o střechu nad hlavou mohou přijít sami. Souhlasí s ní i Renáta Hercíková.

„Lidé vidí pár bezdomovců popíjejících na náměstí, ale ne všichni jsou takoví. Mnozí se snaží zvednout, jen k tomu potřebují naši maximální podporu a pomoc. Cesta nahoru je velmi těžká,“ upozorňuje sociální pracovnice.

Někdy podle ní stačí jen si s lidmi bez domova pohovořit. „Jsme často jediní, kdo si s nimi normálně povídá. Jsou to pořád lidi a tak k nim musíme přistupovat. Říkat jim, že se mohou z ulice dostat. Pokud budou mít naději, tak to mohou dokázat,“ zdůrazňuje Renáta Hercíková. A dokázat to podle ní může i Hana.