Bylo obtížné zakládat v roce 1990 soukromou školu pro postižené?
Já jsem nastoupila do rozjetého vlaku v roce 2001, ale z vyprávění zakladatelek vím, že založení školy, tehdy první svého druhu v kraji, bylo velmi dobře průchodné. Doba to byla euforická, krásná a otevřená. Dnes na vás všude číhá mašinerie papírování. I mně se v roce 2001 lépe dýchalo. Co bylo tehdy jednoduché, je dnes o dvacet papírů a razítek složitější.
ArkadieObčanské sdružení Arkadie založila v říjnu 1990 skupinka matek postižených dětí z Teplic a okolí. O rok později otevřela soukromou pomocnou a zvláštní školu. Dnes poskytuje o. p. s. Arkadie už 14 služeb, například sociální poradenství, sociální rehabilitaci, odlehčovací služby nebo svoz postižených, který denně využívá 150 lidí z Teplicka. Arkadie zaměstnává 143 osob, z toho 90 s postižením. Dalších 25 zaměstnanců má škola. |
Dnes jste velkou organizací s mnoha službami. Měla Arkadie tuto vizi už na samém začátku?
Kdepak, Arkadie se nevyvíjela podle nějakého dlouhodobého plánu. Věděli jsme, že nám skončí absolventi ve škole, ale co dál? Budou sedět doma v papučích u televize? Vymýšleli jsme proto pro každého klienta řešení téměř na míru. Začalo to denními stacionáři pro lidi s těžším postižením, které nelze uplatnit na trhu práce. Založili jsme chráněné dílny pro ty, kteří potřebovali zvláštní podporu. A když jsme zjistili, že se někteří dokážou uplatnit i na trhu práce, tak jsme zřídili další služby, které toto podporují. Vývoj Arkadie tedy sledoval cestu těch malých capartů, kteří nastoupili v roce 1991 do školy.
Otevřete tedy časem i domov pro seniory?
Samozřejmě o tom mluvíme. Je ale možné, že najdeme kvalitního partnera, který má stejnou filozofii jako my. A pokud se nám žádný existující domov nebude líbit, tak si ho budeme muset založit sami.
Změnilo se za těch 25 let, jak společnost vnímá lidi s handicapem?
Jako matka postiženého dítěte mohu říci, že jsem skoro žádný posun nezaznamenala. Lidé v Teplicích k handicapovaným přistupují stále skvěle. Teplice jsou v tomto ale nezvykle osvícené. Jsou tu totiž lázně a místní jsou zvyklí na to, že potkávají lidi se zdravotním či mentálním postižením. Nikdy jsem se tu nesetkala s negativní reakcí, ale myslím, že je to jen díky tomuto místu.
Je díky tomu snazší i získávání peněz?
Výhodou malého města jsou osobní vztahy, nevýhodou pak omezený počet dárců. Těmi největšími jsou velké fabriky, ale i těch je velmi omezený počet. Peníze se nám shánět daří, ovšem když se bavíme s Pražáky, tak je to úplně jiná liga. Na druhou stranu si nechci stěžovat. Máme spoustu stálých partnerů.
V roce 2012 jste se ale dostali do velkých finančních potíží, protože ministerstvo nechtělo podpořit vaše sociální služby. Nakonec jste uspěli, ale nemůže se situace opakovat?
Doufám, že takto vyhrocená situace už nenastane. Děláme mnoho aktivit, takže máme více zdrojů financování. Rovnováha je křehká a ve chvíli, kdy se naruší, jsme ve velkém problému. V onom roce došlo k přiškrcení z několika stran, takže jsme dokonce zvažovali, zda některé služby omezit nebo zrušit.
Máte i dnes potíže s financováním?
Co se týče sociálních služeb, stále nevíme, kolik dostaneme peněz. Určitě to ale nebude sto procent rozpočtu, zbytek musíme doplnit z darů. Co se týče chráněných dílen, tak se financování mění s každou změnou vlády a ministra. Do zaměstnávání zdravotně postižených jdou obrovské státní peníze, takže jde o prostor pro ohromné zneužívání. Bohužel to pak odnášíme my, protože sankce jsou plošné. Nezvýší se kontrola, jen se přiškrtí zdroje všem. Financování sociálních služeb ale přešlo na kraje, které připravují nový systém, tak se snad situace zlepší.
Jak by měl vypadat ideální stav?
Úplně by stačilo, kdybychom věděli, že na jednoho klienta ve službě dostaneme dané množství peněz. Věděli bychom, co si můžeme dovolit. Pro někoho, kdo provozuje dvě služby, to asi složité není, ale my jich máme 14 a to je administrativní mazec.
