„Pořád vidím ubité a hladem umírající zajatce i civilisty, kteří tu museli pracovat. K zabití stačilo, když se někdo na chvilku opřel o lopatu či krumpáč,“ vypráví třiadevadesátiletý Miloslav Hrabák, který v chemičce pracoval od roku 1940 do roku 1995 a vznik pietního místa inicioval.
Památník má podobu dvou zvlněných železných plátů s nápisem v šesti jazycích. „Zvolila jsem surový stav železa, které časem koroduje, stejně tak se časem mění obraz dějin,“ uvedla autorka památníku, dvaadvacetiletá studentka ústecké univerzity Markéta Oplištilová.
Obří chemička vznikla kvůli výrobě syntetického benzinu z uhlí. Produkce ropných polí v Rumunsku a v Maďarsku totiž nestačila pokrýt německé válečné potřeby. Stavba začala 5. května 1939 a podíleli se na ní civilisté, totálně nasazení a váleční zajatci z celé Evropy. Bylo jich přes 40 tisíc, z toho 25 tisíc Čechů.
Kolik z nich zahynulo kvůli nelidským podmínkám na stavbě či v přilehlém táboře nebo při patnácti náletech, není známo. „Němci se identifikací nezabývali a těla mířila do hromadných hrobů,“ poznamenal Hrabák.
Výroba byla obnovená právě před sedmdesáti lety
Nálety na chemičku začaly v květnu 1944 a byly součástí takzvané bitvy o benzin (více o bitvě o benzin zde). Továrnu před zničením nezachránila ani na tehdejší dobu nejmodernější protiletadlová výzbroj, po náletech zůstala chemička v troskách. Právě před sedmdesáti lety, 3. června 1945, však už vyrobila první litry benzinu pro osvobozené Československo.
„Bez pokynu z centra místní Češi začali s obnovou. Zatímco lidé z vnitrozemí sem do pohraničí přišli krást a rabovat, my jsme budovali,“ dodal Hrabák.
Továrna přezdívaná Hydrák byla později přejmenovaná na Stalinovy závody a poté na Chemické závody československo-sovětského přátelství. Nyní patří koncernu Unipetrol.
