Ke vstřícnému kroku ho přivedly hlavně rostoucí náklady. "Je to drahé. V zimě jsem musel ve dne i v noci ve skleníku topit. Muselo tam být alespoň osm stupňů, aby kaktusy neumřely. Dosáhl jsem věku, když už jsem neměl chuť tam pořád běhat," vysvětluje Jaroš.
Katedra nyní rozsáhlou sbírku představuje ve svých sklenících v ústeckých Předlicích. Děje se tak současně s výstavou orchidejí a masožravých rostlin.
Se zálibou začal Jaroš v roce 1970. "Tehdy jsem kouřil a manželka mi řekla, že když s tím přestanu, můžu si najít nějakého koníčka. Tak jsem si vyhlédl kaktusy," vzpomíná senior. "Šlo taky o osmašedesátý," doplňuje jeho manželka Květuše. "Lidé se báli na veřejnosti mluvit, tohle byl takový únik. Člověk se mohl schovat před světem," říká.
"Nebudou s nimi kšeftovat"
Rudolf Jaroš začal s kaktusy jako každý jiný pěstitel. Chodil do kroužku kaktusářů do ústeckého kulturního domu, kde se konaly každý měsíc schůzky, na nichž si předával zkušenosti s ostatními. Další informace sbíral z časopisů. Sbírka kaktusů se postupně rozrostla a sběratel si postavil skleník. "Byl to skoro kravín," říká s nadsázkou o jeho velikosti manželka Květuše.
Proč právě kaktusy? "Výhodou je, že když ho zapomenete zalít, tak se nic nestane," žertuje Jaroš. "Některé kaktusy v cizině vydrží i dva roky bez vody," dodává. Tvrdí, že ze sbírky kaktusů nedokáže vybrat nějaký svůj nejoblíbenější. Ze stovky exponátů je impozantní právě ten nejvyšší, do výšky 1,5 metru vyrostl za 25 let.
Sbírku čítající stovky rostlin předal katedře biologie i proto, že její skleníky v Předlicích jsou kousek od jeho domu. "Můžeme se tam kdykoliv podívat. Taky víme, že se zde o ně budou starat a nebude se s tím kšeftovat," říká Květuše Jarošová. "A taky se na to podívá více lidí než u mě," dodává její muž. Lásku k pěstitelství nezapře. Na své zahradě se bude dál starat o ovocné stromy.
