„Největším zklamáním pro mě je, že se v této zemi, v tomto národě, neudálo po listopadu 1989 nic nečekaného, lépe řečeno, nic nečekaně dobrého. Přitom k tomu byl aspoň zkraje velký lidský potenciál,“ míní Schulz.
Co se nepovedlo, že je z vás cítit zklamání?
Bohužel, jako už tolikrát v našich dějinách se odehrálo totéž. Revoluce požrala své děti a elity selhaly. Ne, že tu nejsou. Řečeno volně se Shakespearem: dobro zas zlu smejčí dům. A místo demokracie máme spíš to, co předvídal Karel Kryl - demokratůru.
Martin SchulzV 70. a 80. letech se pohyboval v prostředí českého undergroundu. Po vystěhování z republiky se v roce 1982 stal spolupracovníkem a později zaměstnancem české redakce Rádia Svobodná Evropa v Mnichově Po sametové revoluci, kdy se rádio přestěhovalo do Prahy, byl jedním ze zástupců ředitele. Od dubna 2007 je starostou Doubice na Děčínsku. |
Můžete to rozebrat konkrétněji?
Státní politika se opět klaní Rusům, vládu věcí obecných, tedy veřejných, přebírají muži v černém s napěchovanými peněženkami. Lid věří slibům, místo aby volil podle běžného rozumu. Oněch pověstných masarykovských „padesát let klidu k práci na stvoření demokracie“ opět k dispozici nemáme. Výsledek podle toho vypadá a ještě vypadat bude.
Představoval jste si život ve svobodné zemi jinak?
Život ve svobodné zemi jsem, díky vstřícnosti tehdejších západoněmeckých orgánů, zažil v 80. a 90. letech. Nemusel jsem si a ani nemusím představovat, jak život v relativně svobodné zemi vypadá. Česká republika není právním státem, který by veřejnosti zaručoval pocit bezpečí.
Vy jste se do Česka, respektive Československa, nevrátil hned po revoluci, ale až se Svobodnou Evropou v roce 1994. Kdyby Američané nezrušili mnichovskou redakci českého vysílání, domů byste se nikdy nevrátil?
To nevím. Co jsem tehdy věděl určitě, bylo to, že chci dělat rozhlasovou novinařinu, které jsem se v Mnichově naučil. Přesunutí českého vysílání do Prahy ale bylo výborné taktické rozhodnutí ředitele Pecháčka, které prodloužilo život Svobodce o pěkných pár let. A že se Američané posléze rozhodli vysílání ukončit, neb tu podle jejich názoru nastalo svobodné demokratické prostředí, kde už mise svobodné a nekorumpovatelné novinařiny není zapotřebí, to raději nechám bez komentáře.
Nelitujete dnes toho, že jste se vrátil? Že žijete v Doubici, že jste vyměnil Mnichov, později Prahu a velkou novinařinu za život v malé obci a za práci starosty?
Nelituji ničeho.
To je moc stručná odpověď. Jak jste se v Doubici ocitnul?
Úplná náhoda to samozřejmě není. Do Doubice jsem začal jezdit s mým tehdejším spolužákem z gymnázia Jardou Prokopcem už někdy počátkem sedmdesátých let. A přihodilo se mi to, co se o té vsi říká - že si ji buď rázem zamilujete, anebo už do ní nejedete. U mě nastal ten první případ. Jezdil jsem sem často a rád před i po mé exilové epizodě, a o třicet let později, v roce 2003, se mi stala Doubice nejprve alternativním a později trvalým bydlištěm. A musím říct, že jsem se tomu osudu nijak zvlášť nebránil. Do takzvané politiky, jestli něco takového v Doubici existuje, jsem se dostal také tak trochu náhodou. Ale opět – situace se vyvinula tak, že z mé zpočátku letmé politické angažovanosti v místním zastupitelstvu vyplynulo nakonec i moje starostenství, či jak se tomu říká. A jsem tady spokojený, žiji tu se svou ženou, našimi zvířaty, mám tu přátele (přečtěte si i reportáž z Doubice).
Vaše krásná chalupa si zahrála i ve filmu, samozřejmě i s vámi...
Před pěti lety se mi dostalo té cti, že mě režisér Jan Hřebejk pozval, abych v jeho filmu Kawasakiho růže zaúčinkoval v roli televizního publicisty. Takže jsem toho mnoho hrát nemusel, zato jsem si užil pěkných pár chvil s nadanými a výbornými lidmi, kteří všichni a často i najednou odvádějí špičkově profesionální práci. Úplný balzám na duši.
K filmařině máte blízko, dokonce jste chtěl kvůli ní z Německa odejít do Ameriky.
To je pravda, chtěl jsem studovat filmovou režii, i zelenou kartu jsem získal. Nebudete věřit, ale vrátil jsem ji a neodjel. Vidíte, mohl jsem dělat nějakého třetího asistenta nějakému slavnému režisérovi a místo toho sedím v Doubici na radnici. Ale jak už jsem řekl, nelituji ničeho.
