Vy jste pana prezidenta nezval, nebo o to neměl zájem?
Plán návštěvy prezidenta v určitém kraji připravuje s Hradem vždy hejtman. Do letošního programu návštěvy prezidenta Zemana v Ústeckém kraji nebyla univerzita zařazena z toho důvodu, že ji Miloš Zeman navštívil při své poslední návštěvě.
Kdyby prezident Zeman přeci jen UJEP navštívil a vy byste s ním měl možnost osobního rozhovoru, co byste považoval za stěžejní sdělení, které byste mu chtěl říci?
Velmi by mě zajímal jeho pohled na budoucnost našeho kraje. Podle rozhodnutí vlády o prolomení limitů bude náš kraj pokračovat ve své nastolené nevděčné historické roli býti hlavně zdrojem surovin pro Česko. Tato vize je, podle mě, dlouhodobě neudržitelná a mě by zajímalo, jaké konkrétní kroky vidí pan prezident směrem k pomoci a podpoře našemu kraji v postupném budování alternativy této role.
Zůstaňme u prezidenta Zemana. Za poslední dobu vzbudil největší pozornost na oslavách výročí 17. listopadu na Albertově. Shromáždili se tam prezidentovi příznivci, Zeman pak zpíval národní hymnu vedle předsedy Bloku proti islámu Martina Konvičky. Neměl jste při tom pocit, že letošní výročí počátku sametové revoluce bylo studentům ukradeno?
Řekl bych, že ukradeno bylo. Uvědomme si, že 17. listopad je skutečně Mezinárodní den studenstva, svátek boje za demokracii a svobodu. Albertov, kde jsem mimochodem studoval doktorské studium na Přírodovědecké fakultě, dobře znám. Je to pietní místo a také místo, kde se symbolizuje síla, kterou studenti mají a kterou čas od času musí ukazovat. A to, že tam letos studenti nebyli vpuštěni a že nejvyšší představitel státu vystupuje vedle osob, které jsou veřejně známy svými xenofobními výroky, je opravdu velice špatně. Domnívám se, že to byla osobní reakce pana prezidenta na události, které tam proběhly rok předtím (prezidentovi odpůrci házeli na Zemana vajíčka – pozn. aut.), a že pořádání akce na tomto místě skutečně nebyla náhoda.
Na místě navíc na pokyn organizátorů probíhala policejní selekce, kdo se manifestace smí účastnit. Nevrátili jsme se na chvilku před rok 1989?
Já jsem v tu chvíli byl na cenách Jana Opletala na Právnické fakultě v Praze, a když jsem slyšel, že studenti nebyli vpuštěni na místo, kde chtěli položit květiny a uctít svůj svátek, vůbec jsem tomu nechtěl věřit. Registroval jsem poté různé koláže na sociálních sítích, které toto komunikovaly. Domnívám se ale, že před rokem 89 byla nesrovnatelně jiná situace se současnou.
Co podle vás pan prezident tím, že stojí vedle extremisty a po jeho boku zpívá národní hymnu, sdělil veřejnosti? Jaký tím vyslal signál?
Domnívám se, že posílil xenofobní organizace a tendence ve společnosti. Pomyslnou misku vah mezi humanismem a xenofobií výrazně nachýlil ke xenofobním tendencím ve společnosti. Z mého pohledu tím velmi zjednodušil pohled na celou migrační krizi a všechny věci, které s ní souvisejí.
Studenti si v reakci na dění Albertově uspořádali náhradní oslavu výročí sametové revoluce, která se odehrála o pár dní později. Byl jste na ní?
Se svou účastí na této akci jsem vůbec neváhal. Ten svátek s sebou nese celou řadu nepsaných hodnot, které si v daný den připomínáme. Stejně jako si člověk o Vánocích připomíná celou řadu historických hodnot a rodinných vazeb, tak 17. listopad s sebou nese vzpomínky, možnost ztotožnění a ideály. O to byli studenti připraveni. Jejich přirozená reakce byla rychle svolat náhradní akci. Až mě překvapilo, jak velice rychle se to zdařilo a jaký ohlas vyvolala.
Myslíte, že i příští rok budou studenti nuceni uspořádat náhradní oslavu 17. listopadu?
Jak jsem zaregistroval, tak pan rektor Zima (rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima – pozn. aut.) udělá vše proto, aby tomu tak nebylo. Jediná možná cesta, aby se to neopakovalo, je zarezervovat si dané místo, aby svátek mohl být patřičně oslaven těmi, kteří k tomu mají historicky největší nárok.
Jak si vy osobně připomínáte svátek 17. listopadu?
Já jsem byl u nás na univerzitě moc rád za to, že naši studenti zorganizovali řadu akcí. Stejně to platí pro Vědeckou knihovnu, která se podívala do historie, jak konkrétně vypadal listopad 1989 na ústecké pedagogické fakultě. I když mě bylo v roce 1989 12 let, nebrání mi to v možnosti přemýšlet o změnách, které jsou patrné všude kolem nás, jak jsou na tom jinak mé děti a jak jsem na tom byl tehdy jinak já. Uvažuji, kde jsme se posunuli dál a kde ne, zůstávají rezervy.
Mohl byste přiblížit, kde podle vás jsou rezervy?
Zejména v tom, že si někteří svoji svobodu a demokracii vykládají jako své neomezené možnosti a zapomínají na svoji odpovědnost. Mediální informace na některých televizních stanicích jsou plné konkrétních příkladů tohoto problému a bohužel se nevyhýbá ani vrcholným představitelům státní správy. Odpovědnosti se ale, podle mého, ve škole nenaučíme. Zvlášť za stávajícího postavení učitele, resp. učitelky, která se často obává jak žáků, tak i rodičů.
Letos uplynulo 26 let od počátku sametové revoluce. Změnil se podle vás odkaz 17. listopadu za tu dobu?
Než jsem se zúčastnil náhradních oslav 17. listopadu, tak jsem se domníval, že odkaz vyprchává a ztrácí tu sílu v tom, že už nebude potřeba za svobodu bojovat. Ale paradoxně můžeme poděkovat panu prezidentovi, že dopomohl odhalit, že ta síla tu stále je a je připravena se ozvat, když k něčemu podobnému dojde. Zase jsme si po letech připomněli, že studenti skutečně svůj názor mají a nebojí se ho říci. A akademici ho samozřejmě reflektují.
Mluvil jste o síle, která je s odkazem 17. listopadu spojená. Je stejná, jako byla třeba před 20 lety?
Domnívám se, že ano, lépe řečeno, zdá se, že je vždy taková, jak silný je impuls, na který reaguje.
Akademická obec na prezidenta neútočí, jen se brání
Podívejme se na jiný významný svátek, kterým je 28. října, tedy den vzniku samostatného Československa. Dostal jste pozvánku na jeho oficiální oslavy na Pražský hrad?
Ano, pozvání jsem obdržel.
Z médií samozřejmě vím, že se jich neúčastnil žádný rektor, tedy ani vy. Vysvětlete, prosím, proč jste pozvánku nepřijal?
Je to jednoduchá odpověď. Jsem sice rektorem jen osm měsíců, ale měl jsem už možnost poznat rektory včetně těch, o kterých se před říjnem mluvívá. Mám na mysli Mikuláše Beka a Libora Grubhoffera (prezident Zeman je opakovaně kvůli osobním důvodům nezve – pozn. aut.).. Těm, kteří je neznají, musím říct, že to jsou opravdu silné osobnosti. Samozřejmě jsou daleko zkušenější než já, rád s nimi diskutuji a velmi si jejich názorů vážím. Domnívám se, že důvody, které pan prezident vždy opakuje při jejich nepozvání, jsou nepatřičné k funkci, kterou zastává. Pan prezident neslaví své narozeniny nebo svůj svátek, je to svátek nás všech. Z toho důvodu by neměl svoje osobní postoje nadřazovat těm státnickým. Na oslavy na Hrad v současné době proto nechodím a vyjadřuji tím solidaritu s oběma nezvanými rektory.
Nemohou ale tyto postoje akademikům naopak také uškodit. Část veřejnosti je nemusí vnímat jako výraz solidarity, nýbrž výraz uraženosti a ublíženectví, nemyslíte?
Vnímání veřejnosti je vždy složitá a často nepředvídatelná záležitost. Kdo je obeznámen s výstupy České konference rektorů, je mu zřejmé, že postoje rektorů nemohou být konotovány uražeností nebo ublíženectvím. Jsou legitimní odezvou na konkrétní činy pana prezidenta.
Rektor Grubhoffer před pár dny popsal vztah prezidenta Zemana s akademickou obcí jako válku. Souhlasíte s jeho hodnocením?
V tuto chvíli se bavíme již o několika za sebou jdoucích atacích směrem k akademické obci, ať už zmiňujeme oslavy 28. října, Albertov či nejmenování profesorů. Osobně bych tuto situaci nenazval válkou, protože se nedomnívám, že se z akademické sféry válčí. Rektoři i studenti nejsou útočníci, jen vyslovují a brání svůj názor týkající se Albertova nebo nejmenování profesorů. Prezident není aktivně dehonestován, v kontaktu s ním je stále vyjadřována vážnost úřadu, který zastává.
Jak dlouho podle vás budou probíhat oslavy 28. října bez rektorů?
Domnívám se, že do konce funkčního období pana prezidenta Zemana.
Myslíte, že ataky prezidenta Zemana vůči akademické obci mají hlubší příčiny? Čím si je vysvětlujete?
O tom nechci spekulovat. Z mého pohledu vyjadřuje prezident názory, se kterými se jednoduše neztotožňují reprezentanti akademických obcí, kterými jsou rektoři. Průzkumy možná ukáží, že občané hodnotí jednání pana prezidenta kladně, ale v akademické obci reflektuji jiný názor.
Jakou skupinu lidí tedy podle vás prezident Zeman zastupuje, kdo je jeho typický volič?
Musím přiznat, že znám jen velmi málo lidí ve svém okolí, kteří volili současného pana prezidenta. Neznám typického voliče Miloše Zemana.
Nikde jsem to nezaregistroval, ale pro jistotu se zeptám. Týká se nejmenování profesorů i nějakého akademika z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně?
Zatím na ústecké univerzitě neevidujeme žádného profesora, kterého by prezident odmítl jmenovat. Proces jmenovacího řízení je nesmírně složitý a pro každého akademika představuje nejen po odborné stránce vrchol. Akademik musí svůj nárok na profesorský titul obhájit před vědeckou radou. Rozhodnutí vědecké rady má být konečné, jedná se o zásadní verdikt potvrzující nejvyšší odborné kvality uchazeče. Nejmenování takto potvrzeného profesora podle mě zaprvé není v pořádku legislativně a za druhé je výrazem omezení akademických svobod.
Nicméně zákon neříká, že prezident musí jmenovat. V zákoně se píše o tom, že prezident jmenuje. Tímto Zeman také vysvětluje, že dané akademiky nejmenoval. Co říkáte na jeho argumentaci?
Z mého pohledu je podpis prezidenta pouze slavnostním potvrzením procesu získání profesury, nemá to být proces dalšího prověřování či posuzování kvalit daného akademika.
Nemá ale prezident právo na to, aby na kvalitu profesorských kandidátů vyjádřil svůj názor? V této souvislosti říkal mluvčí Ovčáček, že prezident není podpisový automat.
Vyjádřit svůj názor může kdokoliv jakkoliv. Myslím si, že vyjádření názoru je možné i tehdy, když se návrh na jmenování posílá na ministerstvo nebo vědecké radě. Časový prostor na vyjádření názoru je dost velký, to není otázka týdne, než se akademik stane profesorem. To je většinou běh na dva roky. Ohledně podpisového automatu... já podepisuji závěrem roku zhruba 2 tisíce diplomů našich absolventů. Takže z mého pohledu mohu být také nazván podpisovým automatem. Ale zatímco prezident má k posuzování kandidátů na profesora k dispozici Ministerstvo školství, rektora a vědeckou radu univerzity, já k tomu mám děkany a státnicové komise, které mi garantují kvalitu absolventů.
Tato kauza otevřela zajímavou otázku. Proč to má být zrovna prezident, kdo jmenuje profesory?
Musím přiznat, že i v České konferenci rektorů tato diskuse probíhá. Osobně si myslím, že by to měl být prezident. Profesor je tak vysoký titul, jako například soudce, kterého také jmenuje prezident. Profesor je garantem úrovně vzdělanosti na univerzitách, které rovněž považujeme za součásti dohlížející nad zachováním demokracie. Profesor je rovněž člověk, jehož názor má významnou váhu v akademické obci. A pokud chceme, aby vysoké školství mělo svou vážnost, tak by podpis pana prezidenta na jmenovací listině neměl chybět.
Kvůli útokům v Paříži jsem nechal prověřit bezpečnost univerzity
Pojďme jinam. Současnou společenskou atmosféru charakterizuje rozjitřenost, napětí a strach, který plyne především z imigrační vlny. Máte také strach?
Neřekl bych strach, ale najednou cítím obavy z něčeho, co jsem dříve necítil, zejména před pařížskými útoky, které tu situaci postavily do jiné roviny a rozjitřily její vnímání. Musím říci, že jsem prověřil a prověřuji bezpečnost kampusu, protože se jedná o lokalitu s velkým pohybem osob. Obdržel jsem dokonce od jednoho studenta dotaz, nakolik je v kampusu bezpečno a kolik zahraničních studentů studuje na UJEP. Univerzitní kampus je prověřen po stránce monitoringu bezpečnostními kamerami a zabezpečení vstupů do budov. Zároveň jsme prověřili, odkud k nám jezdí studenti, jak je státními i zahraničními institucemi monitorován proces studentské výměny a nakolik je v něm garantována bezpečnost. Možná i toto je dokladem, že po pařížských útocích se situace změnila a že obavy existují.
Říkal jste, že cítíte obavy. Z čeho a o co?
V tuhle chvíli je bez diskuse, že spolu s uprchlíky sem přichází i příslušníci Islámského státu, což zmínil i syrský prezident Asad. Když je veřejně známo, že se přes Českou republiku pohybují takové osoby, je třeba s vážností akceptovat, přijmout existující rizika a nepodcenit je.
Jinými slovy máte obavy, že by se tu mohlo někomu něco přihodit? Například dojít k podobným událostem jako v Paříži?
Ano.
Myslíte se, že útoky v Paříží mají přímou souvislost s uprchlickou vlnou?
Domnívám se, že ano. Ta situace otevřela možnost, jak také přicestovat.
Mimochodem co vás jako prvního napadlo, když jste viděl během léta a podzimu ty masy lidí na hraničních přechodech mířících přes Balkán, Maďarsko či Rakousko?
Už jsme se bavili o tom, že s tím souvisí určité obavy. Mě napadá, že se Evropská unie ukazuje v nedbalkách. Vnější hranice je najednou něco, co neexistuje. Zůstává jen na papíře a do Evropy tak může přijít kdokoliv jakýmkoliv způsobem. To samozřejmě platilo do doby, než se začaly stavět ploty. Nicméně překvapuje mě, že je možné sem přijít odkudkoliv v jakémkoliv počtu.
Není ale v symbolické rovině otevřenost jednou z hodnot, na kterých Evropská unie stojí?
Určitě otevřenost, ale ruku v ruce s bezpečím. Uvedu to na paralele: kampus chce být otevřený, ne oplocený, ale na druhou stranu musíme zajistit jeho bezpečnost. Evropská unie ještě nedávno řešila měnovou krizi a nyní řeší migrační krizi, která je ještě větší. A když sledujeme jednání v Bruselu, tak se nedivím, že řada lidí z veřejnosti se najednou začíná ptát, proč tu Evropská unie je, kam jdou peníze z národních účtů, které dotují bruselské úředníky. Obě zmíněné krize jsou poměrně zásadní a nejsem si zcela jistý, jestli jsou řešené úplně dobře.
Nechci po vás návod, jak současnou krizi vyřešit. Ale pokud někdo kritizuje přístup Evropské unie, určitě má alespoň rámcovou představu, jak by to měla dělat jinak. Jaká je vaše představa?
Rozhodně by se situace měla řešit už v Turecku, pokud se budeme bavit o jednom směru toku migrantů. Azylový proces by měl začít už tam. Jakmile se pak migrant dostane do Evropy, už mi přijde velmi obtížné ho navracet zpět. Takže v Turecku nebo jinde, odkud víme, že se uprchlíci kumulují, by měla vznikat místa, která budou uprchlíky registrovat. Už tady by měl začít ten proces, nikoliv až v Řecku nebo Itálii. Za neméně podstatnou chybu považuji, že by uprchlíkovi, který s celou rodinou utíká před válkou, mělo být určováno, že má jít do Francie, jiný do Polska a další do Německa. A to pomíjím historicky prověřenou skutečnost, že uprchlík před válkou v nouzi si apriori nevybírá, nýbrž zachraňuje si holý život.
Rektor Martin BalejDoc. RNDr. Martin Balej, Ph.D. (*1977) se narodil v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako pátý rektor Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Nejvyšším představitelem univerzity se stal 18. března letošního roku, kdy ho do funkce jmenoval prezident Miloš Zeman, fakticky však řídí univerzitu už od 1. března. |
Do značné míry už se ale děje něco podobného, o čem mluvíte. Rodí se dohody EU s Tureckem o tom, že Turecko si za určitých podmínek uprchlíky nechá a na sto tisíc jich vrátí do Sýrie. Jinak z předchozí odpovědi vyvozuji, že s kvótami nesouhlasíte, je to tak?
Přesně tak. Ačkoliv my si nedokážeme představit, že jsme v roli uprchlíka a se svou rodinou utíkáme před válkou. Na druhou stranu musím říct, že kdybych utíkal před válkou, tak bych se hned neptal, kde budou nejlepší podmínky, ale chtěl bych najít území, kde bude hlavně bezpečí.
Upřímně nevím, kde se bere představa, že se uprchlíci jako první ptají na výši dávek. Není to jen stereotyp nebo mýtus, který se šíří bez ohledu na skutečnost?
Mezi uprchlíky na území Turecka i jinde se téměř neví to, o čem se teď bavíme. I v tomto by měla nějakým způsobem Evropská unie ukázat řídící, koordinační a osvětovou roli. Ukázat, že tu není jen Německo, že tam není všechno zdarma a všechno nejlepší. Ze strany převaděčů asi podobná kampaň probíhá. Sledoval jsem několik dokumentů, kde tito lidé uvádějí okamžitě jako cíle své cesty Německo, ne Belgii či Nizozemsko.
Pro současnou společenskou atmosféru v Česku je typická také nenávist ke všemi cizímu, jinému a neznámému. Zaregistrovat ji můžeme na sociálních sítích, různých fórech či v diskusích pod články na zpravodajských serverech. Z čeho podle vás ta nenávist pramení?
Nenávist vždycky pramení z neznalosti, z nedostatku informací. Možná si myslíme, že ze Sýrie přichází pouze uchazeči o práci nanejvýš zedníka nebo nějakého člověka s krumpáčem. Ale ono tomu tak není. Nejsem si jistý nakolik je veřejnost informovaná, kteří lidé k nám přicházejí, co mají za sebou a jak žili ve své zemi. A teď nemluvím o politickém systému, ale skutečně o podmínkách pro život. Nenávist pramení i z obav o svůj bezproblémový život včetně pracovního místa. Myslím, že to je skutečně tím, že lidem chybí informace.
Uprchlická krize je příležitostí pro univerzity
Proč podle vás ale první reakcí lidí při pohledu na uprchlíky není soucit?
To je otázka spíše pro psychologa. Já se domnívám, že zásadní roli sehrávají právě média a způsob, jakým prezentují realitu islámské kultury.
Jinak není tragikomické, že takto vyhrocená společenská atmosféra panuje v zemi, kde jsou jen dvě detenční zařízení, o azyl tu požádalo jen pár desítek lidí, a kde na žádného uprchlíka prakticky nenarazíte?
Souvisí to s tím, o čem jsme se bavili, tedy o vystupováních různých osob na veřejnosti či v médiích. A souvisí to samozřejmě i s našimi dosavadními zkušenostmi s menšinami, se sociálně slabými, s nepřizpůsobivými. Tuhle situaci v našem regionu samozřejmě velmi dobře známe. Možná máme pocit, že nám sem mohou přijít další takoví, kteří budou živi z našich platů, a to samozřejmě nikdo nechce.
Ale nikdo takový sem nepřichází.
Ano, ale bojíme se toho, že by mohli. Co kdyby náhodou Německo uzavřelo hranice? Co kdyby náhodou Německo začalo posílat autobusy zpátky? Co s tím budeme dělat? Vždyť těch, kteří dlouhodobě nepracují, už tu máme dost.
A jak to vnímáte vy?
Chtěl bych říct jednu osobní zkušenost. Už na studiích vysoké školy jsem přes jednu nejmenovanou humanitární organizaci začal přispívat na vzdělávání jedné dívky v Bangladéši. Tehdy jí bylo šest a dnes je jí osmnáct. Díky příspěvku v Bangladéši vystudovala, protože její rodiče neměli na vzdělání. Teď mi píše dopisy, že se dostala na místní vysokou školu a chce se stát zdravotní sestrou. Z těch dopisů je patrné, že tahle dívka vůbec neuvažuje, že by svou zemi opouštěla. Chce ve své zemi pomáhat. Tohle je možná způsob, jak dlouhodobě přispívat, aby k podobným krizím nedocházelo.
Co tím chcete říci? Že by uprchlíci měli zůstat ve svých zemích, nebo že by každý podle svých možností měl někomu na dálku pomáhat ve studiu?
Spíše to, že o lidských hodnotách a pomoci slabším se intenzivně diskutuje zejména v dobách obdobných krizí a v mezidobí je jakoby vše v pořádku.
Mimochodem narazil jste na něco, čemu nerozumím. V jedné odpovědi jste mluvil o tom, že lidé v souvislosti s uprchlickou vlnou mohou mít strach o pracovní místo. V další jste mluvil o tom, že naopak lidé mohou vidět v uprchlících jen další lidi, které budou živit ze svých daní. Můžete mi ten rozpor vysvětlit?
V první odpovědi jsem chtěl akcentovat, že veřejnost migranty může vnímat jenom jako nevzdělané lidi, kteří jsou schopni ovládat maximálně krumpáč a lopatu, a v druhé že jejich rodiny a další podmínky spíše evokují u nás zažitou zkušenost se sociálně slabými.
Jaká by měla být v současné společenské atmosféře role akademiků?
Určitě by měli být aktivní. Roli akademika vidím například právě v tom, co se teď děje mezi námi – veřejně sdělovat svůj názor. Akademická sféra se nesmí bát říkat svůj názor a ani se otevřít názorům jiných. A u nás, zejména na filozofické fakultě, probíhají diskuse týkající se migrace a uprchlíků. Když byla ukrajinská krize, která je aktuálně překrytá krizí uprchlickou, na mojí mateřské katedře geografie jsme konali řadu besed a mluvili o historii Ukrajiny a vztahu Ukrajiny s Ruskem. Návštěvnost těchto besed byla opravdu velká a přicházeli i lidé z veřejnosti. Tohle je přesně role, kterou má univerzita plnit.
Když se ale podíváte o úroveň výš, tedy na akademickou obci celé země, řekl byste, že v současné chvíli tuto roli plní?
Pravidelně se dívám na stránky jiných univerzit, například v Plzni, Českých Budějovicích a jinde. Jednoznačně mohu říci, že tam obdobné diskuse probíhají. Nakolik je o nic informována veřejnost, nevím.
Právě si říkám, jestli akademici v těchto případech nemluví spíše jen sami k sobě místo k veřejnosti.
V této oblasti mohou mít univerzity ještě rezervy. Takzvaná třetí role univerzit, o níž se teď bavíme, tedy poskytovat prostor veřejnosti pro podobné diskuse, nebyla po univerzitách tak intenzivně vyžadovaná jako třeba podpora technickému vzdělávání nebo výsledků ve vědě či aplikovaném výzkumu. Najednou zjišťujeme, jak moc je třetí role univerzit důležitá.
Máte tedy pocit, že současná situace může být příležitostí pro rozvoj univerzit?
Určitě. Univerzita je vnímaná veřejností jako vážený hlas. Ze sociologických průzkumů vyplývá, že profese profesor, vědec či lékař bývají hodnoceny nejvýše. Jak se kolem nás dějí krizové situace čím dál častěji, univerzity jsou do těchto procesů více vtahovány a je to pro ně příležitost plnit svou roli.
