Vojensko-historické muzeum Bundeswehru v Drážďanech | foto: Jan Veselý, MF DNES

Muzeum vojenství rozřízl ocelový hrot, ucítíte v něm i zápach zákopů

  • 3
Do vojensko-historického muzea v Drážďanech malé děti neberte. Dojem z mnohých expozic je děsivý a návštěva s sebou přináší mnoho otázek. Budova totiž nepatří mezi klasická muzea, jeho tvůrci vytvořili prostor pro přemýšlení nejen nad různými válkami, ale lidskou agresivitou vůbec.

Původní budova zbrojnice z 19. století a pozdější muzeum německé lidové armády získala svou novou podobu v ateliéru amerického architekta Daniela Libeskinda. V přepočtu stála rekonstrukce 1,5 miliardy korun a stát na ni měl hlavně díky tomu, že peníze byly vyčleněné už před deseti lety. Kdyby se s pracemi začalo v této době, je pravděpodobné, že by se protáhly, nebo by byly úplně zastaveny.

Kde muzeum najdete

Muzeum se nachází na náměstí Olbrichtplatz 2. U muzea se dá parkovat, ale dobrou volbou je cesta tramvají. Od hlavního nádraží tam jezdí čísla 7 a 8, vystoupíte na zastávce Stauffenbergallee. Pěšky je to z centra 30 až 40 minut chůze.

Vstupné do muzea je 5 eur, zlevněné 3 eura. Instituce má zavírací den ve středu, otevřeno je jinak od 10 do 18 hodin, v pondělí do 21 hodin.

Symbolem muzea je špice, která na snímcích vypadá jako ze skla. Není. Hodně zjednodušeně jde o železné rošty podobné těm, po nichž chodí dělníci na lešeních. Ocelový hrot pak není k budově jen tak bezúčelně přilepen, ale stavbu skutečně protíná a rozřezává, vytváří výstavní prostory, či spíše zcela mění i interiér budovy.

Avantgardní prvek stavby směřuje k nebi, odkud 13. února 1945 přiletěly spojenecké letouny, které Drážďany zničily. Bomby prý padaly v úhlu oné špice. V jejím posledním patře je vyhlídková plošina, odkud je fantastický pohled na znovuobnovené město. Vzhledem k průhledným roštům je ale vyhlídka hlavně pro silnější povahy, pod sebou vidíte zem. 

Vešli jste do prostoru, kde jsou exponáty - na nádvoří tanky, uvnitř obrazy vojevůdců a panovníků, zbraně, technika... Ovšem muzeum je koncipováno jako prostor k přemýšlení. Za uměleckou videoinstalací Charlese Sandisona nazvanou Láska & Nenávist, kdy se na stěnu promítané desetitisíce uvedených slov motají jako ryby v akvárku, začínají expozice, při nichž si návštěvník velmi silně uvědomí zhoubné následky válek na člověka.

Děsivé expozice

Zní to jako strašné klišé, ale míra organizovaného násilí, ať už šlo o lokální konfliktíky někdy na rozhraní středověku a novověku, německou kolonizaci Afriky, první či druhou světovou válku až třeba po okamžik, kdy proti sobě neustále stály pomalu nastartované stroje Bundeswehru a armády NDR, návštěvníka zaskočí. Dojem vytváří nejen monumentální prostory, ale i dokumenty a technika samotná.

Jedna z expozic vojenského muzea

Video německé armády ukazující mučivou smrt kočky, na níž nacisté testují chemické bojové látky, je děsivé. Děti by se také asi neměly dívat na snímky lidské zoo v té části expozice, která se věnuje německým kolonizacím. Dovezené černochy, hlavně ženy a děti, chodili v řadě německých měst v 19. století dámy a pánové pozorovat zpoza ohrady opravdu jako nějaká zvířata. Snímky to dokumentují.

A rozhodně by děti neměly být u expozic, které jsou za plentami či v šuplících a jakýchsi akvárkách, jež si musí jeden návštěvník po druhém otevírat sám. Kdybyste nevěděli, jak vypadá tvář, jejíž půlku urvala mina v první světové, tady ji najdete v supernaturalistické podobě.

Zjistíte, kolik může z lebky "vykousnout" kulka, jež proletěla i helmou, a jak vypadá rychle pohřbený voják někde na frontě za druhé světové... Starším dětem už asi v klidu vysvětlíte instalaci z bot mrtvých, kteří zahynuli v koncentračním táboře Majdanek nebo jakousi přehlídku protéz.

Expozice s deseti tisíci exponáty prostě popisují válčení, dobývání území a co vše tuhle činnost provází. Navazují pak samostatné části, kde tvůrci ukazují vliv různých bojů na uměleckou tvorbu - třeba módu, hudbu a vizuální umění. Dokonce i vůně tu najdete. Dovedete si ale představit zápach zákopů? Tady ho máte - směs spáleniny, fekálií, střelného prachu, přesněji esenci, která to má připomínat, vytvořila pro muzeum Sissel Tolaasová, umělkyně z Norska. Stačí otevřít to správné akvárko a nadechnout se.

Reflexe minulosti

Nutno poznamenat, že vše skvěle vypraveno, vkusně instalováno a rozmyšleno. Vše navazuje na Libeskindovu architekturu, využívá ji a doplňuje. Jak už bylo napsáno, špice rozřízla budovu, takže i prostor v ní utváří. Ostatně v souvislosti s expozicemi a tím, že nutí přemýšlet o hrůzách, poznamenal Joachim Klein, spolupracovník Libeskinda, že "takové vážné úvahy nemohou probíhat mezi klasickými čtyřmi stěnami".

Vojensko-historické muzeum Bundeswehru v Drážďanech

Pokud jde o reflexi vlastní minulosti, lze říci, že Němci příliš nehodnotí, exponáty z různých stran konfliktů staví k sobě tak, aby se divák zamyslel sám. Pokud ovšem nebudeme jako vyjádření postoje brát motto celé expozice Porážka a osvobození, jež je věnována první a druhé světové válce. Je uvozena slovy bývalého spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera z 8. května 1985: "Osmý květen byl dnem osvobození. Osvobodil nás od nelidského systému nacistické tyranie."

Vojensko-historické muzeum není divné samo o sobě. Divné je to, co popisuje - válčení, dobývání, zbrojení, agresivitu a z ní plynoucí hrůzy. A pokud Sasové chtěli vytvořit prostor k přemýšlení o expozicích samých a nad smyslem agresivního počínání, jsem přesvědčen, že se jim to podařilo.