Bulhar Spas Dzambov svou mongolskou manželku potkal v Praze ve skladu jogurtů, kde oba pracovali. Vlastní restaurací si splnili sen, i když zatím sotva pokrývají náklady. | foto: Vladimír Mayer, 5plus2.cz

Češi jsou hodní. Jen občas chtějí řízek, říká majitel mongolské hospody

  • 16
Jednatřicetiletý Bulhar Spas Dzambov a o 12 let starší Bolormaa Ishjamatsová z Mongolska si v Ústí nad Labem plní svůj sen. Otevřeli si společnou restauraci. Ona v ní vaří domácí mongolská a korejská jídla, on dělá číšníka.

„Ústečané jsou výborní zákazníci, jen občas přijdou, podívají se do jídelního lístku a ptají se, jestli máme knedlíky, řízek nebo guláš,“ usmívá se rodák z bulharského města Kardzhali ležícího blízko řecké a turecké hranice.

Jejich společná restaurace se jmenuje Bolor, což je česky křišťál, a nabízí jídla jako khuushuur, buzz či kimbap. Tedy taštičky plněné hovězím a vepřovým masem či korejskou variaci na sushi.

„Hodně si lidé dávají khuushuur, kterému říkají mongolský hamburger,“ říká Ishjamatsová. Ráda by více používala skopové maso stejně jako doma v Mongolsku, ale Češi ho moc nemusí. „U nás je skopové chutné, protože ovce jedí jen čerstvou trávu na pastvinách,“ líčí žena.

Suroviny k přípravě jídel si nechávají posílat z Mongolska poštou. Nejčastěji jim chodí balíky s čajem a kořením. Ostatní věci shánějí ve specializovaných obchodech v Praze nebo ve vyhlášené tržnici Sapa. Tam například nakupují čínské černé houby.

Zatím jsme na nule, ale i za to jsme rádi, říká Dzambov

Svou restauraci otevřeli v létě o prázdninách. „Nevěděli jsme, že v tu dobu spoustu lidí odjíždí na dovolenou pryč. Měli jsme hodně málo zákazníků,“ popisuje Dzambov nelehký start podnikání.

Postupně si své zákazníky ale získávají, pomohla jim k tomu hlavně firma rozvážející jídlo z restaurací přímo do domácností.

„Zatím si vyděláme akorát na energie, nájem a suroviny. Jsme, jak se říká, na nule, ale i za to jsme rádi. Chceme dokázat, že to zvládneme a naše jídlo z čerstvých surovin si lidé oblíbí,“ říká Dzambov.

Potkali se ve skladu jogurtů

A jak se vůbec Dzambov a Ishjamatsová dostali do Česka? On po střední škole zkoušel ještě dva roky vysokou školu, ale tu nedokončil. Proto se vydal v roce 2007 do Česka za prací. Nejdříve začal dělat v Praze na stavbách, o dva roky později odešel do pražského skladu jogurtů. Tam také potkal svou budoucí manželku.

Bolormaa pochází z města nedaleko hlavního města Mongolska Ulánbátaru, kde pracovala jako vychovatelka ve školce. Pak odešla pracovat a studovat do Jižní Koreji, kde vařila v bistru s místní kuchyní. Před sedmi lety se přes pracovní agenturu dostala do Česka.

„Slibovali nám, že zde dostaneme hodně eur. Nakonec jsem dělala za pár korun šičku autopotahů v jedné firmě v České Lípě,“ vzpomíná.

Spas a Bolormaa měli v roce 2013 svatbu na mongolské ambasádě v Praze. Ještě předtím se ovšem přestěhovali do Ústí nad Labem a dojížděli společně za prací do roudnické firmy Johnson Controls a také zkoušeli štěstí v Norsku.

„Ale vydrželi jsme tam jen necelý půlrok. Manželka pomáhala v indické restauraci, já jsem měl brigádu na poště. V Oslu bylo draho, tak jsme se vrátili do Ústí,“ říká Dzambov.

Lidé říkají, ať vydržíme, dodává Ishjamatsová

Jejich společný sen bylo vždycky provozovat vlastní restauraci, proto se o to také před více jak půl rokem v Ústí pokusili.

„Dali jsme dohromady všechny peníze a hlavně různé dokumenty, což bylo náročné. Snad nám to vydrží,“ doufá vysoký mladík, který se s manželkou většinou domlouvá rusky.

V současné době se hodně Čechů obává uprchlíků z různých zemí, přesto Spas ani Bolormaa nemají z negativních reakcí strach.

„Žijeme v Ústí čtyři roky a hodně lidí nám pomáhá a radí. Jsou na nás hodní, srdeční, říkají, ať vydržíme. Vidí, že se snažíme pracovat a pomáhat, a proto se k nám asi chovají Češi hezky,“ myslí si Bolormaa Ishjamatsová.